ECLI:CZ:US:2009:1.US.694.08.1
sp. zn. I. ÚS 694/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele K. K., zastoupeného Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem, se sídlem Malá 6, 306 65 Plzeň, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 10. 2006, č. j. 1 T 5/2006-1217, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 3. 2007, sp. zn. 11 To 180/2006, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2007, sp. zn. 3 Tdo 1304/2007, za účasti Krajského soudu v Plzni, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 17. 3. 2008, stěžovatel napadl rozsudek Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") ze dne 24. 10. 2006, č. j. 1 T 5/2006-1217 (dále jen "rozsudek"), kterým byl shledán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona (dále jen "trestní zákon"). Rovněž napadl usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 12. 3. 2007, sp. zn. 11 To 180/2006 (dále jen "usnesení vrchního soudu"), jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2007, sp. zn. 3 Tdo 1304/2007 (dále jen "usnesení Nejvyššího soudu"), kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti usnesení vrchního soudu.
Stěžovatel namítá, že obecné soudy se nevypořádaly se všemi jeho námitkami pokud jde o procesní použitelnost některých důkazů. Záznamy telefonických hovorů byly prováděny automatickým záznamovým zařízením v působnosti Celního ředitelství Plzeň. Ve smyslu §88 zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád") tedy na protokolech o odposleších z logiky věci nemůže být uvedena osoba, která záznam pořídila. Touto osobou nemůže být Celní ředitelství Plzeň, neboť podle trestního řádu se má zjevně jednat o osobu fyzickou. Právnická osoba, respektive automatické záznamové zařízení, totiž např. nemůže odposlech ihned přerušit, pokud by odposlouchávaný hovořil se svým obhájcem, jak má na mysli §88 odst. 1 trestního řádu. Právní názor zaujatý Nejvyšším soudem není podle názoru obžalovaného správný.
Pokud se jedná o záznamy telekomunikačního provozu, je toho názoru, že interpretace ustanovení §88a odst. 1 trestního řádu prezentovaná v tomto případě obecnými soudy je protiústavní. Dle ustálené judikatury (např. sp. zn. IV. ÚS 78/01) platí, že článek 13 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") nezakládá pouze ochranu tajemství vlastního obsahu telefonických zpráv, ale i dalších údajů evidovaných při registraci telekomunikačního provozu ve vztahu ke konkrétním osobám. Soukromí každého člověka je hodno ochrany ve smyslu čl. 13 Listiny i ve vztahu k údajům o volaných číslech, datu a čase hovoru, době jeho trvání a v případě mobilní telefonie i o základových stanicích zajišťujících hovor (věc sp. zn. II. ÚS 784/06). Odposlechy, ale i záznamy telekomunikačního provozu, lze jako důkazy použít pouze tehdy, pokud jsou soudem povoleny, a to za období od tohoto povolení dopředu. Naopak nelze vydat povolení ke zpětnému zveřejnění záznamů telekomunikačního provozu. Takový postup je v rozporu s čl. 10 odst. 2 a čl. 13 Listiny. Zásah do základního práva nebo svobody člověka ze strany státní moci je přípustný pouze tehdy, jestliže jde o zásah nezbytný v zájmu ochrany demokratické společnosti. K tomu, aby nebyly překročeny meze nezbytnosti, musí existovat systém adekvátních a dostatečných záruk, skládající se z odpovídajících právních předpisů a účinné kontroly jejich dodržování. Dle názoru stěžovatele záruky ústavnosti v českém právním řádu nepochybně existují, nicméně nebyly obecnými soudy respektovány, čímž bylo porušeno obecné právo stěžovatele dle čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Porušení pravidel při pořizovaném získávání takovýchto důkazů vytváří nezákonnost důkazu provedeného v trestním řízení a má samo o sobě za následek, že i proces hodnocení důkazů jako celek trpí zásadní vadou (rozhodnutí Ústavní soud sp. zn. II. ÚS 502/2000).
Stěžovatel dále upozorňuje, že protokoly o odposleších a záznamy telekomunikačního provozu mohou být usvědčujícími důkazy proti obžalovanému pouze za předpokladu, že bude v řízení prokázáno to, že právě on předmětné telefonické hovory uskutečnil. Odůvodnění takovéhoto závěru krajského soudu obsažené na str. 15 rozsudku však považuje za nedostatečné, jelikož krajský soud argumentovat tak, že vyhodnocením telekomunikačního styku na stanici uskutečněného dne 4. 4. 2003 je nutno dovozovat, že uživatel této stanice byl v kontaktu s telefonním číslem, které bylo vydáno obžalovaným P. P. a dále s uživatelem stanice, kterou používal obžalovaný Q. To, že tato stanice komunikovala s jinými stanicemi však nic neříká o tom, kdo měl tuto stanici užívat. Zde stěžovatel odkazuje rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 615/06. Skutečnost, že účastnická stanice byla připojena přes základnovou stanici umístěnou v ulici D., kde se nacházely bytové prostory, které v té době užíval, je pouhou indicií, která na stěžovatele ukazuje, avšak v žádném případě jej neidentifikuje jednoznačně.
Krajský soud dále vinu obžalovaného dovozuje z protokolu o zjištěném porušení právních předpisů (Celní úřad Břeclav). Tento důkaz však nijak neprokazuje účast obžalovaného na trestné činnosti, nýbrž toliko nalezení heroinu ve vozidle řízeném obžalovaným P. P. Obdobná důkazní situace pak vyvstala u protokolu o ohledání místa činu (vozidla RZ AKN 47-25) i u odborného vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví chemická expertiza.
Pokud jde o výpověď obžalovaného P. P. u hlavního líčení, považuje ji za zcela nevěrohodnou, neboť dřívější výpovědi obžalovaného P. P. byly ve vztahu k této jeho poslední výpovědi zcela odlišné. Za dané situace nelze rozlišit, která z verzí obžalovaného P. P. je věrohodná a která smyšlená. Obžalovaný P. P. sice uváděl konkrétní údaje, které nemohl znát nikdo jiný, než skutečný pachatel, avšak jeho výpověď byla učiněna až v samém závěru řízení před soudem v době, kdy již všechny podstatné důkazy byly provedeny. Obžalovaným P. P. tvrzené údaje o okolnostech nakládky heroinu v Pristine navíc nelze nijak ověřit, neboť při této nakládce nebyl přítomen žádný obžalovaný a ani žádný slyšený svědek. Pokud by si tedy obžalovaný P. P. tyto údaje vymyslel, pak by soud tento výmysl nebyl sto odhalit. Nelze pak přehlédnout, že obžalovaný P. P. zjevně neuvádí v části své výpovědi pravdu, pokud tvrdí, že v Pristine se při nakládce heroinu nacházel i obžalovaný Q., což bylo objektivně prokázáno jako nemožné.
Dále stěžovatel upozorňuje na protokol z odposlechové akce ŽOFRE ze dne 4. 4. 2003 od 06:06:01. Tento odposlech je v rozporu s popisem jednání tak, jak je uveden v obžalobě a posléze v napadeném rozsudku. Hodnocení vrchního soudu mění jednoznačný význam pronesených sdělení a je spekulativní.
Za neprokázaný má stěžovatel též závěr o spáchání daného jednání ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech. Jestliže nebylo v řízení prokázáno, jaké další osoby a za jakých okolností měly na obchodu s heroinem spolupracovat (s výjimkou obžalovaných Q. a I.), pak nelze závěr o existenci této skupiny bez důvodných pochybností přijmout. Nadto i kdyby taková skupina existovala, muselo by být prokázáno, že čin spáchal vědomě ve spojení s ní.
V uvedených pochybení stěžovatel spatřuje porušení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy a navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.
Krajský soud toliko odkázal na obsah svého rozhodnutí.
Krajské státní zastupitelství v Plzni se ve svém podrobném vyjádření nejprve zabývalo problematikou použitelnosti záznamů telekomunikačního provozu. Uvedlo, že trestní řád říká, že předpokladem provedení důkazu záznamem telekomunikačního provozu je sepsání protokolu o tomto úkonu, který musí splňovat určité formální podmínky. Zákon jako podstatné náležitosti uvádí uvedení údajů o místě, času, číslech a osobách uživatelů, tedy osobách volajících a volaných, a dále o způsobu provedení záznamů, jakož i osobě, která záznam pořídila. V dokazování před obecnými soudy nebyl proveden žádný záznam telekomunikačního provozu (výstup z odposlechu), k němuž by příslušný protokol sepsán nebyl. Protože k důkazu je možno použít toliko záznam telekomunikačního provozu získaný při legálně provedeném odposlechu, jsou v trestním spisu založeny protokoly zpracované příslušným orgánem Policie České republiky, která je ze zákona oprávněna provádět soudem nařízený (nikoliv "povolený", jak se uvádí v ústavní stížnosti) odposlech (viz §88 odst. 2 trestního řádu) a je tedy osobou, která záznam provedla, potvrzující způsob provedení záznamu telekomunikačního provozu. Ustanovení §88 odst. 4 trestního řádu operuje s pojmem "osoba, která záznam pořídila", tedy nestanoví výslovně, že se musí jednat o fyzickou osobu, jak tvrdí stěžovatel. Z naznačeného pohledu a s přihlédnutím ke znění ustanovení §88 odst. 2 trestního řádu je státní zastupitelství toho názoru, že při automaticky prováděném záznamu telekomunikačního provozu je za "osobu, která záznam pořídila" třeba považovat Policii České republiky, respektive útvar zvláštních činností služby kriminální policie a vyšetřování, a nikoliv fyzickou osobou, která aktivovala a deaktivovala odposlech na uživatelské adrese na zadávacím terminálu. Touto osobou skutečně v této trestní věci nebylo Celní ředitelství Plzeň, ale příslušný útvar Policie České republiky, což bylo v rámci dokazování před obecnými soudy prokázáno. Celní ředitelství Plzeň jako policejní orgán ve smyslu §12 odst. 2 trestního řádu bylo v tomto trestním řízení pouze orgánem, který záznamy telekomunikačního provozu získané odposlechem příslušných uživatelských adres provedeným automaticky záznamovým zařízením vyhodnocoval, samotným tímto orgánem odposlech samozřejmě prováděn nebyl, neboť takový postup neumožňuje trestní řád. Argumentace tím, že automatické záznamové zařízení neumí přerušit záznam o telefonickém hovoru mezi obviněným a jeho obhájcem není přiléhavá. Až na bedra oprávněného policejního orgánu je třeba vložit povinnost přerušit odposlech záznamu telekomunikačního provozu, je-li zjištěno, že jde o záznam mezi obviněným a jeho obhájcem, a takový záznam zničit. Třeba ovšem konstatovat, že v daném trestním řízení už nebyl prováděn žádný odposlech a záznam telekomunikačního provozu v době, kdy se trestní řízení posunulo do stádiu vyšetřování.
Pokud stěžovatel dále namítá, že nelze vydat povolení ke zpětnému zveřejnění záznamů telekomunikačního provozu, Krajské státní zastupitelství v Plzni je toho názoru, že stěžovatel si ne zcela důsledně přečetl ustanovení §88a odst. 1 trestního řádu. Z uvedeného ustanovení možnost za zákonem stanoveným podmínek opatřit záznamy o již uskutečněném telekomunikačním provozu plyne.
Skutečnost, že uživatelem účastnické stanice s volacím číslem 776 832 385 byl skutečně stěžovatel, má Krajské státní zastupitelství v Plzni za řádně prokázanou, zejména pak provedenými odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu a též rekognicí ze dne 11. 4. 2003 s P. P., při níž jmenovaný označil stěžovatele jako osobu, která s ním telefonovala cestou z Prištiny do České republiky.
Ze záznamů telekomunikačního provozu je zřejmé, že za účelem nedovoleného nakládám s heroinem se spojila celá skupina osob, která si rozdělila úkoly. Tato skupina osob působila jednak na území Prištiny, kde došlo k opatření heroinu a jeho předání k transportu do České republiky, a dále část osob působila na území České republiky - tato skupina osob měla za úkol zajistit vlastní distribuci heroinu po jeho dovezení do České republiky. Činnost obviněných a dalších ne v celém rozsahu zjištěných osob je třeba hodnotit jako organizovanou a vyvíjenou na území více států. Je tedy evidentní, že zjištěné skutečnosti odůvodňují právní kvalifikaci jednání obviněných i podle odst. 4 písm. c).
Pokud jde o argumentaci vznesenou k hodnověrnosti P. P., P. P. byl také osobou obviněnou ze spáchání trestného činu a jako takový měl právo hájit se způsobem, který uznal za vhodný. Proto také při výslechu provedeném ještě v přípravném řízení mohl učinit výpověď, jakou učinil. Skutečnost, že v hlavním líčení se rozhodl podat jinou výpověď a usvědčit jí stěžovatele, ještě neznamená, že právě tato výpověď není věrohodná. Odkaz na obsah telefonického rozhovoru ze dne 4. 4. 2003 v 06:06 hodin se závěrem, že právě tento rozhovor činí výpověď P. P. nevěrohodnou, není zcela adekvátní, zejména když z tohoto telefonického hovoru vyplývá, že vozidlo P. P. mělo skutečně zelenou barvu a státní poznávací značku "z toho velkého města". Právě tyto údaje koneckonců pomohly orgánům činným v přípravném řízení k zadržení P. P. pří jeho návratu do České republiky.
Krajské státní zastupitelství v Plzni je přesvědčeno, že obecné soudy zřetelně vyložily, z jakých důkazů vycházely a na základě jakých skutečností neuvěřily obhajobě stěžovatele, přičemž svá rozhodnutí logicky a věcně přiléhavým způsobem odůvodnily. Proto navrhuje, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.
Vrchní soud uvedl, že ke všem namítaným podstatným skutečnostem zaujal stanovisko v bodech VII., VIII. a X. odůvodnění předmětného rozhodnutí; toliko v bodě X. odůvodnění (str. 16) je k problematice ztotožnění odposlouchávaných osob odkaz na bod VII. odůvodnění, místo správného bodu VIII. Za potřebné má dodat toliko dvojí. Za prvé, závěr krajského soudu, podle kterého byl odsouzený uživatelem účastnické stanice 776832385, nebyl odůvodněn pouze na str. 15 rozsudku, ale i na str. 11-12. Za druhé, výslech obžalovaného P. P. mimo hlavní líčení za přítomnosti obhájců všech obžalovaných a státní zástupkyně bez přítomnosti stěžovatele nelze považoval za porušení procesních předpisů (§183a odst. 1 trestního řádu).
Vrchní státní zastupitelství v Praze a Nejvyšší státní zastupitelství se postavení vedlejšího účastníka řízení vzdaly.
Nejvyšší soud především odkázal na odůvodnění svého usnesení. Pokud jde o závěr o naplnění podmínky §187 odst. 4 písm. c) trestního zákona, podstatné pro soudy bylo, že tento čin byl pachateli spáchán ve spojení s takovou skupinou; není nutné, aby oni přímo byli jejími členy. Její existenci soudy správně dovodily z toho, že její členové působili ve třech státech (Srbská provincie Kosovo, Česká republika, Spolková republika Německo), když každý člen (včetně dovolatele) měl svou přesně vymezenou roli, v jejímž rámci plnil specifické úkoly. Není přitom klíčové, zda se jednání dopustili na území České republiky či v cizině, ani to, v čem přesně úloha každého z nich spočívala. Celá skupina prokazovala takovou míru plánovitosti, že tyto okolnosti zvyšovaly pravděpodobnost úspěšného provedení činu a tím i jeho nebezpečnost pro společnost (srov. R 45/1986). V trestním řízení bylo bezpečně prokázáno, že jednotlivé osoby (včetně dovolatele) spolu během transportu drog komunikovali a koordinovali její dovoz prostřednictvím kurýrů do České republiky, jakož i její další vývoz, a je zřejmé, že takto si museli být vědomy toho, že na této činnosti spolupracuje větší množství osob s přesně danými úkoly. Správný shledal i právní závěr soudů o naplnění subjektivní stránky daného trestného činu (úmysl přímý dle §4 písm. a) trestního zákona).
Vzhledem k množství (několik kg) a druhu dopravované drogy (heroin), jakož i k tomu, že se na činu podílelo větší množství osob z různých států, pak považoval dovolací soud za jednoznačně správný též závěr soudů o tom, že stupeň společenské nebezpečnosti projednávaného trestného činu je vysoký a v této souvislosti měl za adekvátní i druh a výši jednotlivých trestů, tak jak byly dovolatelům uloženy.
Ostatními námitkami stěžovatel brojí výhradně proti provedení a hodnocení důkazů před soudem. Z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně přitom plyne, že provádění telefonních odposlechů vyhovělo všem zákonným požadavkům obsaženým v §88 a §88a trestního řádu. Nelze přisvědčit námitkám ohledně nesplnění formálních požadavků na protokoly o záznamech telekomunikačního provozu, zejména nesplnění požadavků dle §88 odst. 4 trestního řádu, pokud jde o uvedení místa, času, způsobu jejich provádění, jakož i osoby, která záznamy pořizovala. Na základě studia spisu totiž dovolací soud dospěl k názoru, že požadavky kladené zákonem v daném případě splněny byly, když na jednotlivých protokolech jsou zcela přehledným způsobem zaznamenány. Pokud jde o osobu, která je pořídila, dovolací soud odkázal na příslušné judikatorní rozhodnutí (R4 Tz 31/2004), dle něhož údajem o osobě záznam pořizující se rozumí v případech, kdy je záznam pořizován pomocí automatického digitálního nahrávacího zařízení, příslušný útvar Policie České republiky, v řešeném případě tedy Útvar zvláštních činností SKPV, expozitura Plzeň. Pokud byly tedy v dané věci opatřeny všechny odposlechy, jakož i údaje o provedeném telefonickém provozu, v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu, nepřisvědčil námitce, že by takový postup byl protiústavní. Podobně odmítnul rovněž námitku proti výslechu obviněného P. P. mimo hlavní líčení, když i zde byla dodržena příslušná ustanovení zákona (§183a odst. 1 až 3 trestního řádu). Takto provedené důkazy navazují i na ostatní důkazy v dané věci opatřené, ať už jde o důkazy listinné či svědecké výpovědi. Dovolací soud proto postupu orgánů činných v trestním řízení v tomto směru neměl co vytknout.
Nejvyšší soud má za to, že v řízení před ním ani jeho rozhodnutím nebyla zasažena stěžovatelem uváděná základní práva a navrhuje, aby Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Ústavní soud zaslal obdržená vyjádření stěžovateli k případné replice. Ten této možnosti využil, přičemž sdělil, že jeho přesvědčení o důvodnosti ústavní stížnosti zůstalo navzdory podaným vyjádřením nezměněno.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě předesílá, že nyní projednávaná ústavní stížnost, respektive v ní uplatněné námitky, jsou částečně shodné, jako námitky již řešené Ústavním soudem v rámci ústavní stížnosti spoluodsouzeného Z. I. (sp. zn. IV. ÚS 535/08), která byla již dříve odmítnuta jako zjevně neopodstatněné. V důsledku toho jsou částečně shodné i důvody, pro které nelze uplatněným námitkám přisvědčit.
Co se týče námitek proti použitelnosti některých důkazních pramenů, obecné soudy se s uplatněnou argumentací řádně vypořádaly a na jejich rozhodnutí lze v tomto směru odkázat (viz str. 14-15 usnesení vrchního soudu a str. 6-7 usnesení Nejvyššího soudu). Právní názor Nejvyššího soudu, o nějž byla opřena argumentace stran zákonnosti odposlechů (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 31/2004 ze dne 21. 4. 2004), byl přitom Ústavním soudem již v minulosti shledán plně ústavně konformním (srovnej usnesení sp. zn. IV. ÚS 51/03 a I. ÚS 629/04 in http://www.usoud.cz), přičemž Ústavní soud neměl ani v projednávané věci žádný důvod se od něj odchýlit. Pokud jde o stěžovatelův názor, že použitelné mohou být pouze takové záznamy o telekomunikačním provozu, které byly pořízeny až po příslušném rozhodnutí soudu, stěžovatel ani nepředložil žádné zásadní argumenty na jeho podporu.
Ke stěžovatelovým dalším námitkám Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90, 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zpochybňuje hodnocení důkazů obecnými soudy a staví Ústavní soud do role další instance, která mu zjevně nepřísluší.
Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, upravená v §2 odst. 6 trestního řádu. Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, přičemž posuzují taktéž důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení soudce tak musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují - jak se v posuzované věci stalo - nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené.
Ústavní soud již opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Pouhá polemika stěžovatele se skutkovými závěry zastávanými obecnými soudy nemůže sama o sobě znamenat porušení jeho základních práv. V dané věci soudy ve svém rozhodnutí dostatečným způsobem vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním, a tento svůj postup také logicky zdůvodnily. Odůvodnění napadených rozhodnutí podle Ústavního soudu nesvědčí o tom, že by se dopustily libovůle v rozhodování.
Pokud jde o stěžovatelův odkaz na případ řešený Ústavním soudem pod sp. zn. II. ÚS 615/06, v tehdejší věci příkaz k odposlechu daného telekomunikačního provozu nesplňoval všechny na něj kladené podmínky, především pak z něj nebylo vůbec zřejmé, z čeho pramenil závěr orgánů veřejné žaloby a potažmo soudu o tom, že telefonní stanice využívá právě ta která osoba, a z čeho konkrétně vyplývá, že mají být zjištěny skutečnosti důležité pro trestní řízení. O takovou situaci se v nyní projednávaném případě zjevně nejedná.
K otázce věrohodnosti výpovědi obžalovaného P. P. lze poznamenat, že tato výpověď byla tolika jedním z řady důkazů, ze kterých soudy při svém rozhodování vycházely.
Dostatečně odůvodněn je i závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu pokud jde o znak spáchání ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech (srovnej str. 6 usnesení Nejvyššího soudu).
Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy nedodržely normativní obsah zásady volného hodnocení důkazů. Obecné soudy provedly potřebné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci. Vzájemně je dostatečně konfrontovaly a vyhodnotily. Popsaly úvahy, jimiž se při svém hodnocení řídily. Zabývaly se i obhajobou stěžovatele a vyložily, proč ji považovaly za vyvrácenou. Rovněž právní závěry vyplývající ze zjištěného skutkového stavu odůvodnily dostatečným způsobem.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. června 2009
František Duchoň
předseda senátu