ECLI:CZ:US:2009:1.US.813.09.1
sp. zn. I. ÚS 813/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele P. L., zastoupeného Mgr. Martinem Prajznerem, advokátem se sídlem Na Hradbách 2632/18, proti usnesení Policie České republiky, Okresního ředitelství Nový Jičín, Služby kriminální policie a vyšetřování, Teritoriálního oddělení obecné kriminality, Kopřivnice, ze dne 31. 5. 2005, ČTS: ORNJ-451/TOOK-V-2004, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, ze dne 8. 4. 2008, č. j. 4 To 50/2008-191, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2008 sp. zn. 7 Tdo 1552/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí policejního orgánu (kterým bylo zahájeno jeho trestní stíhání) a odvolacího soudu [kterým byl uznán vinným ze spáchání trestného činu (pro něž bylo zahájeno trestní stíhání napadeným usnesení policejního orgánu) a byl mu uložen trest]. Současně napadl usnesení dovolacího soudu, kterým bylo jeho dovolání odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost. Dle tvrzení stěžovatele napadenými rozhodnutími byla porušena jeho práva zakotvená v čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 a 96 Ústavy.
Ústavní soud zjistil z příloh k ústavní stížnosti, že napadeným usnesením policejního orgánu bylo proti stěžovateli v bodě 1) zahájeno trestní stíhání pro skutek právně kvalifikovaný jednak jako trestný čin porušování domovní svobody dle §238 odst. 1, odst. 2 trestního zákona, jednak jako trestný čin neoprávněného zásahu do práva k domu dle §249a odst. 2 trestního zákona, bytu nebo nebytovému prostoru, a v bodě 2) pak pro trestný čin podvodu dle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona, kterých se měl stěžovatel dopustit jednáním blíže popsaným ve výrokové části citovaného usnesení. Stížnost proti tomuto usnesení byla zamítnuta usnesením státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Novém Jičíně, ze dne 20.7.2007, sp.zn. ZT 501/2005.
Ústavní soud zjistil dále z obsahu vyžádaného spisu, že rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 26. 10. 2007, sp. zn. 5 T 18/2007, byl stěžovatel uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a byl odsouzen podle §250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců. Podle §60a odst. 1 tr. zák. a §58 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let a byl nad ním současně stanoven dohled. Podle §60a odst. 3 tr. zák. mu bylo v rámci stanoveného dohledu nařízeno, aby se dostavoval v nařízených termínech k úředníkovi Probační a mediační služby České republiky a prokazoval vedení řádného života potvrzeními o tom, že je zaměstnán a plní si své povinnosti vyplývající mu z pracovního poměru, bude-li bez zaměstnání, že je evidován jako uchazeč o zaměstnání a řádně spolupracuje s příslušným úřadem práce, a bude-li podnikat, že si plní své povinnosti vyplývající z podnikání, zejména odvody z titulu placení daní, jakož i placení zdravotního a sociálního pojištění. Podle §250 odst. 3 tr. zák. a §53 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. mu byl uložen peněžitý trest 50.000 Kč. Podle §54 odst. 3 tr. zák. mu byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození O. K. , A. K. , a A. K. , odkázáni s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Ze skutkových zjištění okresního soudu vyplývá, že stěžovatel jako prodávající uzavřel dne 14. 11. 2004 kupní smlouvu s manželi O. a A. K., podle níž mělo být převedeno vlastnické právo k předmětným nemovitostem. Stěžovatel přijal kupní cenu ve výši 1.680.000 Kč, ač věděl, že již 12. 11. 2004 prodal tyto nemovitosti P. N. Tím uvedl poškozené O. a A. K. v omyl a na jejich úkor se obohatil o částku 1.680.000 Kč.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 8. 4. 2008, sp. zn. 4 To 50/2008, zrušil podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. nově odsoudil obviněného stěžovatele podle §250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkonu mu byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Podle §53 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen peněžitý trest 50.000 Kč. Podle §54 odst. 3 tr. zák. mu byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán. Napadený rozsudek zůstal nezměněn ve výroku o vině a náhradě škody. Odvolání poškozených A. a O. K. bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto. Rovněž odvolací soud ve skutkové rovině uzavřel, že stěžovatel s vědomím, že již dříve podepsal kupní smlouvu ohledně téže nemovitosti, inkasoval od manželů K. v hotovosti 1. 680.000 Kč.
Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
II.
Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. jestliže ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
Stěžovatel v ústavní stížnosti především namítal - pokud jde o napadené usnesení Policie o zahájení trestního stíhání - že mu nebylo doručeno do vlastních rukou; podpis na doručence není dle stěžovatele jeho. Současně však podotýká, že nedoručení usnesení o zahájení do vlastních rukou nenamítal ani před policejním orgánem ani před soudem prvního a druhého stupně, neboť o tom prý nevěděl.
Ústavní soud k tomu uvádí, že obdobnou otázkou se ve své judikatuře již zabýval, a to kupř. v usnesení sp. zn. I. ÚS 517/05 a IV. ÚS 786/05, kde mj. konstatoval: "Ústavní soud především zdůrazňuje, že není běžnou další instancí v systému obecného soudnictví. Jeho úkolem není přezkum rozhodnutí obecných soudů z hlediska jejich zákonnosti. Je oprávněn a povolán se nezákonností rozhodnutí obecných soudů zabývat pouze v případě, že tato zároveň znamená porušení některého ústavním pořádkem zaručeného základního práva stěžovatele. S ohledem na výše uvedené je Ústavní soud toho názoru, že výhrady týkající se doručení písemného překladu usnesení o zahájení trestního stíhání ex post po stěžovatelově vzetí do vazby je nutno chápat v kontextu nikoliv toliko formálního, nýbrž především materiálního, tj. obsahového pojetí ústavně zaručených základních práv. Stěžovatel měl možnost tento jím tvrzený nedostatek doručení namítat nejprve při výslechu dne 10. 6. 2005, kde byla přítomna tlumočnice z jeho mateřského jazyka, a druhý den při výslechu za přítomnosti obhájkyně a tlumočnice, a této možnosti nevyužil ... především stěžovatel sám musí střežit svá práva. Jak vyplývá ze spisu, soud vycházel z toho, že usnesení o zahájení trestního stíhání bylo stěžovateli doručeno. Stěžovatel tento fakt při výslechu před rozhodnutím o vzetí do vazby nikterak nezpochybnil. Za takové situace nelze konstatovat, že by mu byla znemožněna efektivní a účinná ochrana jeho práv a že by rozhodnutí soudu bylo v rozporu s jeho základními právy." K tomu lze uvést, že názor uvedený v citovaných usneseních Ústavního soudu platí tím spíše v dané věci, neboť stěžovatel měl možnost namítat nedoručení usnesení o zahájení do vlastních rukou nejen při dvou výsleších v průběhu přípravného řízení a v řízení o vazbě (jak tomu bylo v případě posuzovaném v citovaných usneseních), nýbrž v průběhu celého přípravního řízení, jakož i v řízení před obecnými soudy; stěžovatel tak měl v dané věci daleko větší prostor pro uplatnění námitky nedoručení. To platí o to více, jestli - jak sám uvádí - měl obhájce.
V této souvislosti lze poukázat i na to, že zákon o Ústavním soudu jako zákonnou podmínku stanoví, že před podáním ústavní stížnosti musí stěžovatel vyčerpat všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Ratio legis tohoto ustanovení přitom spočívá nejen v tom, aby byla ta která věc (pravomocně) posouzena především těmi orgány veřejné moci, do jejichž pravomoci (příslušnosti) takové posouzení spadá, ale také v tom, aby případné vady mohly být v řádném opravném řízení před orgány veřejné moci posouzeny a způsobem zákonem předvídaným odstraněny. Z toho vyplývá, že námitky, které mohly být uplatněny již v řízeních před obecnými soudy, nemohou být úspěšně uplatněny až v řízení o ústavní stížnosti. Tento závěr odpovídá i ustálené judikatuře Ústavního soudu, která je obecně známa.
Ostatně, sám stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že usnesení o zahájení trestního stíhání mu bylo předáno do vlastních rukou, a to rodiči po jeho návratu domů. Stěžovatel tudíž musel vědět, pro co je předmětným usnesením o zahájení trestního stíhání stíhán, jaké jednání mu je kladeno za vinu, tedy vůči čemu se může obhajovat. To platí o to více, jestliže byl zastoupen obhájcem, jak sám uvádí.
Ústavní soud proto námitku stěžovatele, že mu nebylo doručeno do vlastních rukou usnesení o zahájení trestního stíhání, akceptovat nemůže.
III.
Stěžovatel dále namítal, že v řízení před soudem prvního stupně bylo prováděno rozsáhlé dokazování; návrhy na doplnění dokazování činil většinou písemnou formou (prostřednictvím svých obhájců) sám stěžovatel, a to podáními ze dne 20. 1. 2006, 16. 2. 2006, 14. 4. 2006, 20. 4. 2006, 18. 6. 2007. Část navrhovaných důkazů byla soudem akceptována a provedena, zbylá část nikoliv, aniž by okresní soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, proč nevyhověl návrhům na doplnění dokazování tak, jak mu to ukládá ustanovení §125 odst. trestního řádu; stejně tak se zachoval soud odvolací.
1) K tomu lze uvést především to, že citovanou námitku směřuje stěžovatel v podstatě proti rozhodnutí soudu prvního stupně, které však v řízení před Ústavním soudem zrušit nenavrhuje.
V této souvislosti Ústavní soud poukazuje kupř. na usnesení sp. zn. I. ÚS 206/05: "Ústavní soud primárně vytyčuje tu skutečnost, že návrhové žádání, tj. petit, vytyčuje rámec řízení před Ústavním soudem (čeho se navrhovatel dovolává), tj. vymezuje práva a jim odpovídající povinnosti, o nichž má být rozhodnuto a současně též podmiňuje i způsob, jak o nich má být rozhodnuto, kdy takto vymezeným žádáním je Ústavní soud vázán. Jsa vázán petitem ústavní stížnosti, jímž stěžovatel vymezil okruh rozhodnutí, u nichž se přezkumu z pohledu kritéria ústavnosti domáhá (iudex ne eat ultra petitum), posuzoval Ústavní soud ty námitky stěžovatele uvedené v návrhu, které měly vztah k navrhovanému petitu, tj. které směřovaly vůči v petitu napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu." Obdobně bylo argumentováno např. v usnesení sp. zn. II. ÚS 260/06, I. ÚS 1672/07 a v jiných.
V souladu s uvedenou judikaturou proto Ústavní soud ve vztahu k citované námitce konstatuje, že jsa vázán petitem ústavní stížnosti, jímž stěžovatel vymezil okruh rozhodnutí, u nichž se přezkumu z pohledu kritéria ústavnosti domáhá, neposuzoval ty námitky stěžovatele uvedené v návrhu, které neměly vztah k navrhovanému petitu, tj. které směřovaly vůči v petitu nenapadenému rozhodnutí soudu prvního stupně.
2) I kdyby však Ústavní soud od výše uvedené úvahy abstrahoval, citované námitce nemohl vyhovět pro její značnou neurčitost; nelze z ní totiž identifikovat její skutečný obsah, tj. jaké konkrétní důkazní návrhy stěžovatele soud prvního stupně neprovedl (či na ně nereagoval) a jaké naopak ano; stěžovatel jen odkazuje na své konkrétní podání s neurčitým poukazem na to, že "část navrhovaných důkazů byla soudem akceptována a provedena, zbylá část nikoliv". Taková neurčitost vznesené námitky způsobuje potom nemožnost jejího přezkoumání, neboť nemůže být úkolem Ústavního soudu detailně prozkoumávat spis a snažit se takovou neurčitou námitku stěžovatele podřadit pod případnou reálnou skutečnost. Jinými slovy, nemůže být úkolem Ústavního soudu perfekcionisticky zkoumat veškerý obsah stěžovatelem citovaných podání, všech protokolů o hlavním líčení před soudem prvního stupně a na místo stěžovatele dovozovat, kterému konkrétnímu důkaznímu návrhu bylo vyhověno a kterému již nikoli. Opačným postupem by Ústavní soud - důsledně vzato - popíral institut obligatorního advokátního zastoupení v řízení před Ústavním soudem (srov. obdobně např. usnesení sp. zn. I. ÚS 3108/08) a zakládal tak i nerovnost účastníků řízení, neboť v podstatě by nahrazením či doplněním činnosti advokáta pomáhal jednomu účastníku řízení, tj. stěžovateli.
3) Nadto, stěžovatel měl možnost nejen rozporovat to, že soud prvního stupně (údajně) neprovedení navrhovaných důkazů neodůvodnil, ale především navrhnout jejich provedení v odvolacím řízení. Smyslem a účelem navržení důkazů procesní stranou v soudním řízení je přirozeně jejich provedení soudem. Nicméně, v protokolu o veřejném zasedání ze dne 8. 4. 2008 před odvolacím soudem (jehož obsah ostatně stěžovatel nijak nerozporoval), se praví, že "Další návrhy na doplnění dokazování nejsou." (srov. č. l. 186 spisu). Jestliže měl stěžovatel v prvostupňovém řízení navrhované důkazní návrhy nadále za významné, a to i po vydání rozhodnutí soudu prvního stupně, měl učinit příslušné návrhy ve veřejném zasedání před odvolacím soudem. Výhrady stěžovatele proti nevyhovění jeho důkazním návrhům a jeho kritiku, že soud takový postup ve svém rozhodnutí neodůvodnil, je nutno chápat v kontextu nikoliv toliko formálního, nýbrž především materiálního, tj. obsahového pojetí ústavně zaručených základních práv a svobod. Tudíž, výše uvedená argumentace ratione legis s odkazem na §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (srov. bod II. výše) platí i zde obdobně. Opět lze poznamenat, že to platí o to více, jestliže měl stěžovatel svého obhájce.
IV.
Stěžovatel dále namítá, že se Krajský soud v Ostravě nijak či pouze okrajově zabýval jeho odvolacími námitkami (uvedenými v odůvodněni odvolání ze dne 6. 2. 2008); tím prý porušil jeho právo na spravedlivý proces "ve vztahu k řádnému odůvodnění rozhodnutí soudu tak, aby bylo patrno, jak se odvolací soud vypořádal s odvolacími námitkami, včetně nevyřešené otázky zbavení mlčenlivosti svědka JUDr. R., kterého mlčenlivosti u hlavního líčení, konaného dne 20. 1. 2006 zbavili manželé Kutáčovi svým vyjádřením do protokolu, avšak nikoliv stěžovatel, přesto tento svědek u soudu vypovídal".
Ústavní soud však nemohl přisvědčit stěžovateli v tom, že se odvolací soud s námitkami uplatněnými v jeho odvolání dostatečně nevypořádal. V odůvodnění napadeného rozhodnutí jsou řádně a srozumitelně vyloženy důvody, které odvolací soud k vydání jeho rozhodnutí vedly; zde Ústavní soud připomíná, že povinnost soudu své rozhodnutí odůvodnit nelze chápat jako povinnost výslovně reagovat na každou vznesenou námitku. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je dostatečně zřejmé, že odvolací soud námitky stěžovatele nepovažoval za relevantní, resp. že dospěl k závěru, že nejsou způsobilé vyvrátit argumenty, na nichž bylo rozhodnutí založeno (srov. obdobnou metodologii např. v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1164/07). Výjimkou by snad - opticky vzato - mohla být toliko námitka uplatněná v odvolání, že svědka JUDr. R. stěžovatel nezbavil mlčenlivosti, a přesto tento svědek u soudu vypovídal, na kterou odvolací soud nereagoval. K obsahu této námitky je však třeba uvést, že stěžovatel podepsal plnou moc pro JUDr. R. pouze k jednání s katastrálním úřadem (srov. např. č.l. 196 spisu či napadené usnesení Nejvyššího soudu), což stěžovatel opomíjí. Proto je nepřípadný názor stěžovatele (uplatněný v odvolání), že výpověď svědka JUDr. R. byla nepoužitelná vůbec (srov. např. č. l. 143 spisu). Maximálně by přicházela v úvahu procesní nepoužitelnost té části výpovědi svědka JUDr. R., která by se případně týkala jednání s katastrálním úřadem. Advokát je totiž povinen zachovávat mlčenlivost pouze o všech skutečnostech, o nichž se dozvěděl v souvislosti s poskytováním právních služeb (srov. §21 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii). Z napadených rozhodnutí přitom neplyne, že by byly rozhodovací důvody obecných soudů opřeny o event. výpověď svědka JUDr. R. právě ohledně jednání s katastrálním úřadem. Nadto, i kdyby tomu tak bylo, relevantní skutkové okolnosti týkající se katastrálního úřadu plynuly i z jiných důkazů, procesně použitelných, což je klíčové. Ani v tomto směru tedy Ústavní soud neshledal nic, co by svědčilo o zásahu do ústavně zaručených práv či svobod stěžovatele.
V.
Stěžovatel rovněž tvrdil, že okresní soud překročil meze zásady volného hodnocení důkazů, neboť při jejich hodnocení použil vlastní dedukce, které nejsou opřeny o obsah provedených důkazů, jež nebyly hodnoceny logicky a ve vzájemné souvislosti a jejich hodnocení nebylo řádně odůvodněno. Dané hodnocení důkazů pak "posvětil" i soud odvolací.
Ústavní soud k tomu uvádí, že podle ustálené judikatury do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem jeho zásahu by byl až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), čímž vybočují ze zásad spravedlivého procesu. V mezích takto limitovaného přezkumu však Ústavní soud v postupu obecných soudů porušení ústavních práv či svobod stěžovatele neshledal. Pro stručnost lze odkázat na řádné, náležité a logické a celkově přesvědčivé odůvodnění především napadeného rozsudku soudu prvního stupně. Ostatně ani stěžovatel v tomto rámci nic konkrétního neuváděl.
VI.
Stěžovatel konečně brojil proti usnesení dovolacího soudu, který se zabýval pouze námitkou uplatněnou ve vztahu k formě a obsahu kupní smlouvy ze dne 14. 11. 2004 a dospěl k závěru, že u trestného činu podvodu je otázka platnosti kupní smlouvy irelevantní. Dovolací soud se pak již nezabýval tím, že smlouva ze dne 14. 11. 2004 sice mohla být platná, ale nikoliv účinná, neboť stěžovatel byl ke dni 14. 11. 2004 stále vlastníkem předmětné nemovitosti; smlouva ze dne 12. 11. 2004 totiž nebyla registrována v katastru nemovitostí a ke změně vlastníka nemovitosti dochází až zápisem do příslušného listu vlastnictví. Dle názoru stěžovatele pak on sám mohl dne 14. 11. 2004 s nemovitostí stále ještě disponovat, "aniž by se pak musel nutně dopustit jednání protiprávního, pro které byl odsouzen". Stěžovatel má za to, že dovolací soud měl rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu s tím, aby se odvolací soud zejména v odůvodnění rozsudku řádně zaobíral všemi odvolacími námitkami stěžovatele, uvedenými v písemném vyhotovení odvolání.
Ústavní soud konstatuje, že sám dospěl k závěru, že námitka stěžovatele, že se odvolací soud nevypořádal s odvolacími námitkami stěžovatele, je neopodstatněná. Již proto nelze vytýkat ani Nejvyššímu soudu (ve smyslu napadeného usnesení), že měl rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu s tím, aby se odvolací soud zejména řádně zabýval odvolacími námitkami stěžovatele, jak požadoval stěžovatel v ústavní stížnosti. Pokud pak stěžovatel namítal, že se dovolací soud nezabýval otázkou, že smlouva ze dne 14. 11. 2004 sice mohla být platná, ale nikoliv účinná, stačí uvést jen to, že tuto námitku stěžovatel v dovolání nevznesl, takže ji Ústavní soud věcně zkoumat nemohl (tzv. nova). Nadto, byť tuto námitku stěžovatel v dovolání neuplatnil, Nejvyšší soud se s ní v podstatě obsahově vypořádal, neboť argumentoval, že "Pro posouzení viny trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. je otázka platnosti kupní smlouvy zcela irelevantní. Naplnění všech znaků tohoto trestného činu se neodvíjí od faktu, zda byla posuzovaná kupní smlouva platná či nikoliv, nýbrž zda by obviněný v konkrétním případě vyvolal u poškozených omyl v představě o skutečnosti a způsobil tak značnou škodu na jejich majetku." Tato argumentace tudíž svým smyslem dopadá obdobně i na otázku stěžovatelem namítané "neúčinnosti" smlouvy ze dne 14. 11. 2004; i stěžovatelem namítaná "neúčinnost" smlouvy ze dne 14. 11. 2004 totiž nemění nic na tom, že obecné soudy řádně a přesvědčivě vyargumentovaly závěr, že stěžovatel vyvolal u poškozených omyl v představě o skutečnosti a způsobil tak značnou škodu na jejich majetku. Jinými slovy, rovněž otázka (stěžovatelem namítané) "neúčinnosti" smlouvy ze dne 14.11.2004 je pro posouzení viny trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. irelevantní. Ostatně, v této souvislosti lze citovat relevantní část výpovědi samotného stěžovatele, z níž plyne jeho podvodný úmysl: "Když jsem podepisoval kupní smlouvu dne 14. 11. 2004 s manžely K., neinformoval jsem je o existenci kupní smlouvy mezi mnou a panem N., neboť jsem dobře věděl, že jedna ze smluv musí být neplatná, protože nemůžou být dvě kupní smlouvy na jednu nemovitost. Pokud bych je na to upozornil, určitě by něco podnikli." (srov. č.l. 95 spisu p.v.). Konstrukce stěžovatele o neplatnosti nebo "neúčinnosti" smlouvy ze dne 14.11.2004 se proto i v tomto kontextu jeví jako ryze účelová.
VII.
Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí jsou logická a přesvědčivá, nemají povahu svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyplývajícími není dán ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelná.
VIII.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení základních práv, jichž se stěžovatel dovolává, zjevně nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. června 2009
František Duchoň
předseda senátu