ECLI:CZ:US:2009:1.US.927.09.1
sp. zn. I. ÚS 927/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera, soudkyně Ivany Janů a soudce zpravodaje Pavla Rychetského, o ústavní stížnosti Z. T., právně zastoupeného Mgr. Gabrielou Hamákovou, advokátkou, se sídlem Baťkovo nám. 625/552, 500 02 Hradec Králové, proti rozsudku Okresního soudu v Trutnově č. j. 11 C 147/2005-107 ze dne 27. října 2006, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 26 Co 196/2007-132 ze dne 13. září 2007 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 2534/2008-152 ze dne 21. ledna 2009, za účasti Okresního soudu v Trutnově, Krajského soudu v Hradci Králové a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení a Pozemkového fondu České republiky, se sídlem Husinecká 1024/11a, 130 00 Praha 3, IČ: 45797072, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Návrhem došlým dne 14. dubna 2009 byla Ústavnímu soudu ve lhůtě stanovené ustanovením §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, splňujícím i další formální podmínky [ustanovení §30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 6 zákona o Ústavním soudu], doručena ústavní stížnost proti shora citovaným rozhodnutím.
2. V ústavní stížnosti stěžovatel brojí proti rozsudku Okresního soudu v Trutnově č. j. 11 C 147/2005-107 ze dne 27. října 2006, kterým byl zamítnut žalobní návrh stěžovatele, aby soud rozhodl o povinnosti vedlejšího účastníka uzavřít se stěžovatelem smlouvu o bezúplatném převodu pozemků podle ustanovení §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, v platném znění (dále jen "zákon o půdě"), dále proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 26 Co 196/2007-132 ze dne 13. září 2007, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a konečně proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 2534/2008-152 ze dne 21. ledna 2009, kterým bylo dovolání stěžovatele odmítnuto.
3. Stěžovatel tvrdí, že citovanými rozhodnutími bylo zasaženo do jeho základního práva na soudní ochranu a spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 ve spojení s čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) a do jeho práva na ochranu majetku (čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod), přičemž těžiště námitek spočívá v kritice náhledu obecných soudů na časové omezení práva na vydání náhradního pozemku, a ve výtkách vůči absenci náležitého odůvodnění, neboť se soudy neměly vypořádat s tím, k jakému hmotněprávnímu ustanovení (občanského zákoníku) přihlédly, když konstatovaly "zánik práva". Uzavírá, že oprávněné osoby a postupníci nemají rovné postavení a současně se nepovažuje za osobu, která by náhradní pozemky žádala pro spekulativní a komerční aktivity. V tomto směru mu měl Nejvyšší soud vyhovět obdobně, jak to učinil ve věci sp. zn. 28 Cdo 436/2007.
II.
4. Ústavní soud si vyžádal příslušný spis. Podává se z něj, že stěžovatel dne 28. prosince 2005 podal na vedlejšího účastníka žalobu, kterou se domáhal určení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu pozemků podle zákona o půdě. Své právo opíral o postoupené pohledávky za nevydané pozemky získané především od Ing. M. J., který sám nebyl oprávněnou osobou nebo jejím dědicem. Šlo o nevydané pozemky v k. ú. Ústí nad Labem, Broumovice (okr. Benešov) a Pražské Předměstí (okr. Hradec Králové). V žalobě pak požadoval pozemky v k. ú. Maršov I., Maršov II. a Svobodě nad Úpou (vše v okr. Trutnov). Stěžovatel uzavřel s vedlejším účastníkem kupní smlouvu, díky níž se stal vlastníkem pozemku parc. č. 25/1 v k. ú. Maršov I a pozemku parc. č. 133/3 v k. ú. Maršov II. Vedlejším účastníkem bylo dále v těchto lokalitách stěžovateli pronajato několik dalších pozemků, a to za účelem provozování lyžařského vleku a drobné hospodářské činnosti. Jak z účastnického výslechu stěžovatele před soudem prvního stupně vyplynulo, na části z event. získaných pozemků by realizoval výstavbu menšího penzionu a srubových domů (č. l. 84 a 85 spisu).
5. Žaloba byla rozsudkem označeného soudu č. j. 11 C 147/2005-107 ze dne 27. října 2006 zamítnuta. V odůvodnění soud prvního stupně uvedl, že stěžovatel je držitelem nároků na poskytnutí jiných pozemků podle zákona o půdě na základě postupních smluv a není tedy původní oprávněnou osobou. Uvedl dále, že jeho nárok na poskytnutí jiných pozemků podle zákona o půdě zanikl - v souladu se zákonem i nálezem Ústavního soudu - k 31. prosinci 2005. Konstatoval, že zánik tohoto nároku přivodil zákon č. 253/2003 Sb., který v čl. VI stanovil, že lhůta pro převod náhradních pozemků končí dnem 31. 12. 2005. Soud uvedl, že v důsledku tohoto zákona bylo právo na poskytnutí náhradního pozemku odejmuto těm oprávněným osobám, jejichž řádně uplatněný nárok na náhradní pozemky stát neuspokojil. Objektivně stanovená lhůta nezávisela na jednání oprávněné osoby resp. stěžovatele, ale na činnosti vedlejšího účastníka, jehož jednání stěžovatel nemohl v podstatě ovlivnit. Není proto rozhodující, zda nárok na poskytnutí náhradního pozemku byl uplatněn jen u vedlejšího účastníka nebo i u soudu. Jednalo se o nárok řádně uplatněný a neuspokojený ke dni, s nímž později zákon svázal zánik neuspokojeného práva. Dále soud prvního stupně poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/2005 ze dne 13. prosince 2005, jímž byl zrušen čl. VI zákona č. 253/2003 Sb.; tento zrušovací výrok se však týkal pouze původních oprávněných osob (tedy těch, které splňovaly požadavky uvedené v ustanovení §4 a §6 odst. 1 zákona o půdě).
6. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem č. j. 26 Co 196/2007-132 ze dne 13. září 2007 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění konstatoval, že soud prvního stupně učinil správné právní závěry ohledně zániku nároku, které korespondovaly s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2259/2006, jež řešilo shodnou právní otázku ve skutkově obdobné věci, jakož i se závěry Ústavního soudu, obsažené ve výše citovaném nálezu. Ohledně některých nedostatků rozhodnutí soudu prvního stupně pak uzavřel, že jejich odstraňování neshledává v souladu se zásadou procesní ekonomie nezbytným, neboť uvedený právní závěr je postačující k tomu, aby mohlo být o žalobě rozhodnuto.
7. Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 2534/2008-152 ze dne 21. ledna 2009 jako nepřípustné odmítnuto. Nejvyšší soud uvedl, že v předmětné věci se nejednalo o rozhodnutí, které by mělo po právní stránce zásadní význam. Poukázal na to, že k otázce zániku práva na náhradní pozemek, založeného ustanovením §11 odst. 2 a §33 odst. 1 zákona o půdě, tj. nároku na převod náhradního pozemku patřícího osobám, jež tento nárok získaly postoupením od jiných osob, existuje již poměrně rozsáhlá judikatura dovolacího soudu. Konstatoval rovněž, že se již také zabýval posouzením charakteru lhůty stanovené v ustanovení §13 odst. 6 a 7 zákona o půdě. Pro tuto lhůtu považuje za charakteristické, že jejím marným uplynutím nastává zánik samotného subjektivního práva a že k těmto důsledkům se přihlíží bez ohledu na to, zda to některý účastník namítá či nikoliv. Propadná lhůta způsobuje zánik práva sama o sobě již marným uplynutím, kterému nelze zabránit, a po jejím uplynutí se nelze domáhat uspokojení práva.
III.
8. Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecných soudů, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
9. Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s obecnými soudy provedeným výkladem tzv. jednoduchého práva, posouzením dopadů zákona č. 253/2003 Sb., kterým byla v zákoně o půdě upravena tzv. restituční tečka, a následného nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/05. Stěžovatel je toho názoru, že omezující ustanovení zákona o půdě ani příslušná ustanovení občanského zákoníku nemohou mít vliv na možnost stěžovatele coby postupníka nabývat pozemky jako je tomu u oprávněných osob. Obecné soudy dospěly naopak k závěru, že tzv. restituční tečka se na stěžovatele, jakožto postupníka, vztahuje.
IV.
10. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Obecně je třeba konstatovat, že stěžovatel v ústavní stížnosti předkládá argumenty, jimiž se již zabývaly a s nimiž se řádným způsobem také vypořádaly obecné soudy. Polemika stěžovatele se závěry uvedenými v nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/05 ostatně nepřináší pro řešení předmětné otázky - převodu náhradních pozemků postupníkům ve smyslu ustanovení §11 odst. 2 zákona o půdě - žádné nové relevantní podněty či skutečnosti, které by byly důvodem pro to, aby se Ústavní soud od těchto závěrů jakkoli odchýlil.
12. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně akcentoval nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/05 ze dne 13. prosince 2005 (vyhlášený pod č. 531/2005 Sb.), jímž bylo zrušeno ustanovení §13 odst. 6 a 7 zákona o půdě, ve znění zákona č. 253/2003 Sb., a čl. VI zákona č. 253/2003 Sb. (stanovující lhůtu pro převod náhradních pozemků), a to ve vztahu k oprávněným osobám, kterým vzniklo právo na jiný pozemek podle §11 odst. 2 zákona o půdě, ve znění zákona č. 183/1993 Sb., a k jejich dědicům. Podle výslovného znění výroku tohoto nálezu se zrušení týkalo pouze původních oprávněných osob. V odůvodnění nálezu Ústavní soud vysvětlil, z jakého důvodu ze zrušovacího výroku vyjmul ostatní osoby, tedy i ty, které nárok na náhradní pozemek získaly postoupením od původních oprávněných osob. Právní názor Ústavního soudu je odůvodněn jak v citovaném plenárním nálezu, tak v nálezu sp. zn. III. ÚS 495/02, kde bylo prokázáno ústavně nepřípustné maření nároků přímých oprávněných osob. Pokud za této situace zákonodárce stanovil prekluzi nároků, byl výrok nálezu sp. zn. Pl. ÚS 6/05 logickým vyústěním předchozích zjištění Ústavního soudu, povahy restitučního zákonodárství (zmírnění jen některých křivd) a rovněž zásady minimalizace zásahů. Citované nálezy (jakož i nález sp. zn. III. ÚS 495/05, bod 29) charakterizovaly oprávněnou osobu s ohledem na účel institutu restitutio in integrum. Ústavní soud se na své předchozí závěry v plném rozsahu odvolává a pro úplnost opakuje: "K interpretaci ustanovení §11 odst. 2 zákona o půdě již v průběhu devadesátých let zaujala právní doktrína stanovisko (viz L. Kopáč, J. Švestka, Úvaha nad možností převodu restitučních nároků k zemědělským pozemkům, Právní rozhledy, 6, 1995, s. 224), dle kterého nároky podle zákona o půdě "jsou právem na plnění ze závazkového právního vztahu, který obecně upravuje občanský zákoník (§488 - §852)", a tudíž je "lze postoupit na základě §524 obč. zák.; tomuto postoupení nebrání ze shora uvedených důvodů ustanovení §525 odst. 1 obč. zák.", přičemž "po postoupení nároku nabývá postupník nejen právo na splnění závazku povinnou osobou, ale i všechna práva, která měl postupitel v době postoupení (§524 odst. 2 obč. zák.). K těmto právům náleží i právo na volbu alternativního plnění, pokud tuto volbu již neuskutečnil postupitel.". Konečně "právo na náhradní pozemek podle §11 odst. 2 zákona o půdě nelze považovat za pohledávku, na kterou se vztahuje §33a, neboť cit. ustanovení §33a se týká pouze pohledávky, jejímž předmětem je poskytnutí přiměřené finanční náhrady. Nároky na vrácení restituovaného pozemku anebo vydání náhradních pozemků je však třeba považovat za pohledávky podle §488 obč. zák. ... Základní otázkou, kterou nutno v této souvislosti zodpovědět, je otázka, dopadají-li derogační důvody vypovídající ve prospěch zrušení ustanovení §13 odst. 6 a 7 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění zákona č. 253/2003 Sb., a ustanovení čl. VI zákona č. 253/2003 Sb. nejen na oprávněné osoby dle §11 odst. 2 zákona o půdě, nýbrž i na postupníky. Jinými slovy řečeno, je-li důvodné protiústavnost kontextuálního deficitu zákonných lhůt zakotvených v uvedených ustanoveních, spočívající v absenci efektivního procesního prostředku k ochraně práva, vztáhnout jak na oprávněné osoby dle §11 odst. 2 zákona o půdě, tak i postupníky, anebo tomu tak není. ... Smyslem a účelem právní konstrukce, dle níž nároky podle zákona o půdě jsou právem na plnění ze závazkového právního vztahu, který obecně upravuje občanský zákoník (§488 - 852), a tudíž je lze postoupit na základě §524 obč. zák., bylo rozšířit vějíř alternativ uspokojení nároků restituentů. Nelze z ní ale dovodit závěr, dle něhož by účely zákona o půdě, jak jsou zakotveny v jeho preambuli, dopadaly i na postupníky. Pekuniární účely cese u postupníků jsou v daném případě odlišné od účelu vydání náhradního pozemku dle §11 odst. 2 zákona o půdě původním restituentům. Při postoupení předmětných pohledávek si postupníci museli být vědomi nejen možných výhod, nýbrž i rizika takovéto cese s ohledem na způsob nabídky a přidělování náhradních pozemků Pozemkovým fondem, pročež na jejich straně při posuzování ústavnosti §13 odst. 6 a 7 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění zákona č. 253/2003 Sb., a čl. VI zákona č. 253/2003 Sb. nelze konstatovat rozpor uvedených zákonných ustanovení s ústavním principem ochrany oprávněné důvěry občana v právo, jenž je komponentem právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy), případně v rozhodovaném kontextu rozpor s principem legitimního očekávaní při uplatňování majetkového práva plynoucího z čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě."
13. V ústavní stížnosti uplatnil stěžovatel tvrzení, že dovolací soud při přezkumu v napadených rozhodnutích neposuzoval a nepřihlédl, za jakým účelem stěžovatel předmětné restituční nároky nabyl.
14. Ústavní soud si je vědom toho, že rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 436/2007 vyslovil tezi, že při posuzování nároku postupníků na vydání pozemků je třeba respektovat požadavek dodržení spravedlivé rovnováhy mezi obecným zájmem a právem pokojného užívání majetku v podobě legitimního očekávání ve smyslu článku 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, vyslovený v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva. Citovaný rozsudek připustil výjimku z tzv. "restituční tečky" pro postupníky - soukromě hospodařící zemědělce, kteří provozují zemědělskou výrobu a kteří cesí získali nároky na vydání pozemků s cílem rozšířit své zemědělské hospodářství.
15. V řízení, které stěžovatel svou žalobou u obecných soudů vyvolal, nebylo tvrzeno ani dokazováno, že sám vyvíjí nějakou zemědělskou činnost, v jejímž rámci by předmětné pozemky nezbytně potřeboval k tomu, aby mohl svoji výrobu např. rozšířit zcelením již existujících pozemků za účelem provozování konkrétní zemědělské výroby tak, jak je tomu v namítaném rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 436/2007 ze dne 30. 11. 2007.
16. Ústavní soud se těmito námitkami zabýval jen v rozsahu plynoucím ze soudního spisu, neboť na podporu tohoto tvrzení nebyly navrženy žádné důkazy. Konstatuje, že k těmto tvrzením odezněla jen výpověď stěžovatele v řízení před soudem prvního stupně (č. l. 84-85), v jejímž rámci však tato tvrzení samotným stěžovatelem potvrzena nebyla, spíš naopak; Ústavní soud v této souvislosti odhlíží od informací dostupných z veřejné datové sítě Internet, z nichž plyne, že stěžovatel je zaregistrován v evidenci zemědělských podnikatelů až od 11. 3. 2009 (https://farmar.mze.cz, odkaz evidence zemědělských podnikatelů), přičemž některé pozemky má v nájmu již od 1. 3. 1997 (č. l. 40) a ohledně některých byla uzavřena kupní smlouva 2. 5. 2002 (č. l. 14) a 10. 9. 2003 (č. l. 17). Dokazování rozhodných skutečností se zásadně provádí před obecnými soudy; opačný přístup by odporoval principu subsidiarity ústavní stížnosti: v tomto směru se lze odvolat na ustálenou a obecně známou judikaturu Ústavního soudu. Je tak nutné na tomto místě uzavřít, že skutkové okolnosti, zmiňované v ústavní stížnosti, totiž, že stěžovatel jako postupník nabýval restituční nároky za účelem "provozování hospodářské činnosti", jsou zcela odlišné od situace, na níž je založeno odůvodnění zmiňovaného rozsudku Nejvyššího soudu; jeho závěry se proto v nynějším případě nemohou uplatnit.
17. K tvrzení stěžovatele, že existuje legitimní očekávání, že stát (reprezentovaný vedlejším účastníkem) splní to, k čemu se zavázal, se zdůrazňuje, že základ nároků na vydání náhradních pozemků spočívá v předpisech restitučních; úmyslem zákonodárce bylo odškodnit některé osoby, jimž byla v minulosti způsobena křivda, a to za podmínek stanovených v restitučních předpisech. Toto právo státu obsahuje i právo na časové vymezení, pokud jde o formu odškodnění. Z toho vyplývá logicky i odlišné postavení osob, které "vstoupily do procesu, který započal platností zákona o půdě". Proto také nelze dospět ani k závěru, že by odlišné postavení původních oprávněných osob - restituentů a jejich dědiců od jiných osob - postupníků bylo diskriminující.
V.
18. Vzhledem k právním závěrům obecných soudů včetně soudu dovolacího lze uzavřít, že v projednávané věci postupovaly tyto soudy ústavně konformně, jestliže při rozhodování o žalobě stěžovatele o převod náhradních pozemků respektovaly zmiňovaný nález Pl. ÚS 6/05, z jehož závěrů vychází i následující judikatura (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2913/07 nebo sp. zn. I. ÚS 86/08, in http://nalus.usoud.cz) a dovodily zánik nároku stěžovatele coby postupníka na náhradní pozemek podle §11 zákona o půdě.
19. Z výše uvedeného pohledu je zřejmé, že obecné soudy rozhodly v projednávaném případě předvídatelným způsobem a v souladu s ustálenou judikaturou a právní naukou. Lze uzavřít, že samotný nesouhlas stěžovatele s právním posouzením jeho věci obecnými soudy nemůže založit opodstatněnost jeho tvrzení o porušení práva na spravedlivý proces.
20. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, nezbylo než návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. června 2009
Vojen Güttler v. r.
předseda senátu