ECLI:CZ:US:2009:1.US.958.07.1
sp. zn. I. ÚS 958/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. E. K., zastoupeného Mgr. Miroslavem Faměrou, advokátem se sídlem v Praze, U Stanice 11/4, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2007, č. j. 3 Ads 107/2005-67, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2005, č. j. 4 Cad 79/2004-40, proti rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, odboru sociální péče a zdravotnictví, č. j. MHMP 135089/2004 a proti rozhodnutí Úřadu Městské části Praha 6, odboru sociální péče č. j. 6541/4/AFA-1/1, ze dne 6. 9. 2004, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §5 odst. 1 písm. a) bod 2, §5 odst. 5 a §5 odst. 7 zák. č. 117/1995 Sb., za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze, Magistrátu hlavního města Prahy a Úřadu Městské části Praha 6, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 16. 4. 2007, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Svou ústavní stížnost spojil stěžovatel s návrhem na zrušení ustanovení §5 odst. 1 písm. a) bod 2, §5 odst. 5 a §5 odst. 7 zák. č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že Nejvyšší správní soud nesprávně přezkoumal rozhodnutí Městského soudu v Praze, Magistrátu hlavního města Prahy a Úřadu Městské části Praha 6, neboť rozsudek, na který Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého napadeného rozhodnutí odkazuje, na danou věc nedopadá. Stěžovatel je přesvědčen, že byl diskriminován, pokud bylo u něj jako osoby samostatně výdělečně činné v rozhodnutí správního orgánu vycházeno z fikce dosaženého příjmu, kterého však stěžovatel nedosahoval, tím byl porušen článek 30 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Aby stěžovatel nebyl dále v takové situaci diskriminován, byl nucen ukončit svou podnikatelskou činnost, čímž byla porušena jeho práva zakotvená v čl. 26 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel má zato, že stanovení fiktivních příjmů toliko pro osoby samostatně výdělečně činné je v rozporu s čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť tyto jsou oproti ostatním skupinám osob diskriminovány. Stěžovatel dále spatřuje porušení svých práv v tom, že mu nebyl v řízení před Městským soudem v Praze ustanoven zástupce podle §35 odst. 8 zák. č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, přestože to bylo potřeba k ochraně jeho práv.
Ze spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 4 Cad 79/2004, který si Ústavní soud vyžádal, byly zjištěny následující skutečnosti. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2005, č. j. 4 Cad 79/2004-40, byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 25. 10. 2004, čj. MHMP 135089/2004, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Úřadu městské části Praha 6, odboru státní sociální podpory, ze dne 6. 9. 2004, čj. 6541/4/AFA-1/1, kterým byla stěžovateli zamítnuta žádost o dávku státní sociální podpory - příspěvek na bydlení ode dne 1. 7. 2004 dle ust. §24 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře (dále jen "zákon č. 117/1995 Sb."). Městský soud v Praze dospěl k závěru, že správní orgány prvního i druhého stupně postupovaly v souladu se zákonem a vycházely ze správně zjištěných skutečností. Postup správního orgánu při stanovení dosaženého příjmu stěžovatele vychází ze znění zákona č. 117/1995 Sb. a ze státem stanovené průměrné měsíční mzdy v národním hospodářství a stanoveného životního minima pro období, ve kterém bylo o žádosti stěžovatele rozhodováno. Žalovaný správní orgán nemohl podle soudu postupovat jinak, než jak v napadeném rozhodnutí postupoval. Proti tomuto rozhodnutí Městského soudu v Praze podal stěžovatel kasační stížnost, ve které uvedl námitky v podstatě shodné s námitkami uvedenými v ústavní stížnosti. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2007, č. j. 3 Ads 107/2005-67, byla kasační stížnost zamítnuta.
Ústavní soud si vyžádal ve smyslu §48 odst. 2 zákona o Ústavním soudu stanovisko Ministerstva práce a sociálních věcí k ústavní stížnosti, a to zejména v tom smyslu, jaký je účel a opodstatněnost ustanovení §1 odst. 8 zákona č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti a §5 odst. 7 zák. č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře. Ministerstvo práce a sociálních věcí přípisem ze dne 3. 3. 2009 sdělilo, že tato ustanovení zakotvující fiktivní započítávání příjmu z podnikání nebo z jiné samostatné výdělečné činnosti bylo v zákoně č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti, účinného do 31. 12. 2006, zakotveno od 1. 1. 2004. V zákoně č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpore, bylo obdobné ustanovení zakotveno od 1.7. 2004. Od tohoto data se pro oba systémy za příjem z podnikání nebo z jiné samostatné výdělečné činnosti považuje měsíčně nejméně částka odpovídající 50 % průměrné měsíční mzdy v národním hospodářství za předchozí kalendářní rok. Důvodem zavedení právní úpravy účinné v této podobě bylo omezení spekulativního jednání některých příjemců dávek sociální potřebnosti a státní sociální podpory, kteří vykazovali nízké nebo nulové příjmy ze samostatné výdělečné činnosti. Tyto osoby, přestože měly značné příjmy, tyto dle své úvahy investovaly a pro účely zákona o daních z příjmů měly dlouhodobě buď nulové příjmy nebo byly ve ztrátě, zatímco osobám, které mají příjmy ze závislé činnosti, zákon o daních z příjmů takové investice neumožňuje, přestože mají rovněž výdaje související se svojí výdělečnou činností. Rozhodnutí podnikatele, jak naloží se svými příjmy (přestože to umožňuje zákon o daních z příjmů), nemůže být titulem pro poskytování sociálních dávek. Také se vycházelo z principu obsaženého mj. v obchodním zákoníku, a to, že podnikání je činností za účelem dosažení zisku a lze tedy předpokládat, že příjmy z podnikání dosahují určité minimální úrovně. Praxe ukázala, že zavedený princip fiktivního příjmu byl opodstatněný, ale nebral v úvahu některé specifické situace, kdy příjem z podnikání nebo z jiné samostatné výdělečné činnosti byl pro osobu příjmem doplňkovým a nepředstavoval hlavni zdroj příjmu. Proto od 30. 3. 2005 došlo ke změně tohoto ustanovení a u osoby, která si na živnostenský list pouze přivydělávala (její samostatná činnost byla vedlejší) nebo se její činnost nepovažovala za činnost samostatně výdělečně činnou proto, že tuto činnost nevykonávala soustavně, byl brán pro účely stanovení nároku a výše dávky sociální potřebnosti a dávek státní sociální podpory v potaz její skutečný příjem. Z výše uvedeného lze usoudit, že zvláštní úprava pro započítávání přijmu osoby samostatně výdělečně činné pro účely dávek sociální potřebnosti a dávek státní sociální podpory byla oprávněná, neboť u těchto osob nešlo přesný příjem v průběhu kalendářního roku zjistit. Podle Ministerstva práce a sociálních věcí předmětná fikce příjmu u osob samostatně výdělečně činných není v rozporu s či. 3 a 30 Listiny základních práv a svobod.
Po přezkoumání vyžádaného spisového materiálu, předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že ke stěžovatelem tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevně, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud předně k stěžovatelem uplatněným námitkám k výkladu a aplikaci ustanovení zákona č. 117/1995, tedy "jednoduchého" práva zdůrazňuje, že v období neexistence Ústavou předpokládaného Nejvyššího správního soudu byl Ústavní soud sám nucen ve věcech, které byly projednávány ve správním soudnictví, provádět v nezbytných případech korekce právních názorů, které by jinak příslušely tomuto soudu (viz nález sp. zn. IV. ÚS 49/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 27, č. 86, str. 25 a další). Nezbytnost výjimečného suplování těchto pravomocí Nejvyššího správního soudu však faktickým započetím činnosti Nejvyššího správního soudu pominula a Ústavní soud respektuje základní rozhraničení pravomocí obou soudů. Ústavní soud v tomto směru není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad jednoduchého práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s. Při výkonu této pravomoci Nejvyšším správním soudem je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení jednoduchého práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod (srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 156, str. 401 a další). V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu jednoduchého práva v oblasti veřejné správy Nejvyššího správního soudu, s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení, posuzovat pouze tehdy, jestliže by aplikace jednoduchého práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by jí bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 173/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 127, str. 95, sp. zn. IV. ÚS 239/03, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 31, č. 129. str. 159 a další). Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo.
Ústavní soud se v první řadě se zabýval námitkou porušení principu rovnosti v právech podle čl. 3 odst. 1 Listiny v důsledku aplikace napadených ustanovení. Ústavní soud chápe rovnost jako relativní kategorii, tedy že z postulátu rovnosti plyne pouze požadavek odstranění neodůvodněných rozdílů. "Je jistě věcí státu, aby v zájmu zajištění svých funkcí rozhodl, že určité skupině poskytne méně výhod než jiné. Ani zde však nesmí postupovat zcela libovolně. Musí tu prokázat, že tak činí ve veřejném zájmu a pro veřejné blaho. ... Pokud zákon určuje prospěch jedné skupině a zároveň tím stanoví neúměrné povinnosti jiné, může se tak stát pouze s odvoláním na veřejné hodnoty." (nález Ústavního soudu České a Slovenské Federativní Republiky ze dne 8. října 1992 sp. zn. Pl. ÚS 22/92, Sb. u. a n. ÚS ČSFR, sv. 1, č. 11, str. 42-43). Podle uvedeného právního závěru je třeba zásadě rovnosti rozumět tak, že právní rozlišování v přístupu k určitým právům nesmí být projevem libovůle, neplyne z ní však závěr, že by každému muselo být přiznáno jakékoliv právo. S uvedeným pojetím se Ústavní soud ztotožnil v řadě svých rozhodnutí (např. nález ze dne 17. května 1994 sp. zn. Pl. ÚS 36/93, N 24/1 SbNU 175, 132/1994 Sb., nález ze dne 28. února 1996 sp. zn. Pl. ÚS 9/95, N 16/5 SbNU 107, 107/1996 Sb., nález ze dne 6. června 2006 sp. zn. Pl. ÚS 42/04, N 112/41 SbNU 379, 405/2006 Sb.). Dále Ústavní soud připomíná, že v oblasti hospodářských, sociálních, kulturních a menšinových práv, v nichž je stát často povinen k aktivním zásahům, jež mají odstranit křiklavé aspekty nerovnosti mezi různými skupinami sociálně, kulturně, profesně či jinak rozvrstvené společnosti, disponuje zákonodárce mnohem větším prostorem k uplatnění své představy o přípustných mezích faktické nerovnosti uvnitř jednotlivé skupiny (nález ze dne 21. ledna 2003 sp. zn. Pl. ÚS 15/02, N 11/29 SbNU 79, 40/2003 Sb.).
Z kontextu ústavní stížnosti lze dospět k závěru, že stěžovatel spatřuje zásah do svého základního práva zaručeného čl. 30 odst. 2 Listiny základních práv a svobod v tom, že mu nebyla poskytnuta dávka sociální podpory - příspěvek na bydlení, ačkoli jeho příjem nedosahoval částek životního minima. S tímto závěrem stěžovatele se Ústavní soud neztotožňuje. Čl. 30 odst. 2 Listiny základních práv a svobod stanoví, že každý, kdo je v hmotné nouzi, má právo na takovou pomoc, která je nezbytná pro zajištění základních životních podmínek. Podle čl. 30 odst. 3 Listiny základních práv a svobod platí, že podrobnosti stanoví zákon. Bylo tedy věcí zákonodárce, aby při přijímání právní úpravy příspěvku na bydlení stanovil pravidla pro vznik nároku a stanovení jeho výše. Příspěvek na bydlení určený pro sociálně slabší občany se stal součástí sociálního zabezpečení od 1. 1. 1994. Předchůdcem příspěvku na bydlení byl příspěvek na nájemné upravený v období od 1. 1. 1994 do 1. 1. 1996 zákonem č. 319/1993 Sb., který byl zrušen zákonem č. 117/1995 Sb., o státní podpoře, v jehož rámci je příspěvek na bydlení upraven. Na příspěvek na bydlení vzniká dle ust. §24 odst. 1 zákona č. 117/1995 Sb. nárok všem vlastníkům a nájemcům bytu, kteří jsou v něm hlášeni k trvalému pobytu, pokud rozhodný příjem v rodině nepřevyšuje částku součinu životního minima rodiny a daného koeficientu. Příjem rozhodný pro přiznání příspěvku na bydlení se přitom zjišťuje stejně jako pro nárok na ty dávky státní sociální podpory, které jsou poskytovány v závislosti na výši příjmu v rodině, pouze okruh osob, jejichž příjmy se pro účely příspěvku na bydlení posuzují společně, je odlišný od ostatních dávek státní sociální podpory poskytovaných v závislosti na příjmu, neboť společně se posuzují všechny osoby užívající byt. Definice příjmu rozhodného pro přiznání dávky státní sociální podpory je uvedena v §§4 a 5 zákona č. 117/1995 Sb. a je vymezena odkazy na příslušná ustanovení zákona o daních z příjmů nebo je v cit. ustanovení výslovně uváděn. Pokud se v ustanovení §5 odst. 7 tohoto zákona uvádí, že za příjem uvedený v odstavci 1 písm. a) bodu 2 (příjmy z podnikání a z jiné samostatné výdělečné činnosti uvedené v §7 odst. 1 a 2 zákona o daních z příjmů) se považuje pro účely tohoto zákona, s výjimkou osob, které vykonávají činnost, která se považuje za vedlejší samostatnou výdělečnou činnost podle zvláštního právního předpisu, měsíčně nejméně částka odpovídající 50 % průměrné měsíční mzdy v národním hospodářství za kalendářní rok, nelze takové omezení v přístupu k dávce státní sociální podpory vnímat jako projev svévole a současně se nejedná se o takový zásah do práv osob samostatně výdělečně činných, jak dovozuje stěžovatel, který by způsobil, že tyto osoby by v případě, že jejich skutečné příjmy této hranice nedosáhnou, byly omezeny na právu na takovou pomoc v hmotné nouzi, která je nezbytná pro zajištění základních životních podmínek.
Společensky uznanou minimální hranici příjmů občana, pod níž nastává stav jeho hmotné nouze, je životní minimum stanovené v době rozhodování správního orgánu o nároku stěžovatele na příspěvek na bydlení zákonem č. 463/1991 Sb., o životním minimu. Podle §3 tohoto zákona se za životní minimum občana nebo občanů, jejichž příjmy se posuzují podle §4 společně, považuje úhrn částek stanovených tímto zákonem k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb a k zajištění nezbytných nákladů na domácnost. Zákon dále v ustanovení §2 uvádí, že životní potřeby občanů jsou uspokojovány především příjmy z výdělečné činnosti, výnosy z majetku a dávkami nemocenského a důchodového zabezpečení nebo jinými státními dávkami. Občanům, jejichž příjmy nedosahují životního minima a kteří si nemohou tyto příjmy zvýšit vzhledem ke svému věku, zdravotnímu stavu nebo z jiných vážných důvodů vlastním přičiněním, zejména vlastní prací, se poskytuje pomoc; způsob a formu poskytování, další podmínky a úroveň této pomoci stanoví zvláštní předpisy. V zákoně o životním minimu jsou stanoveny částky předpokládané jako potřebné k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb, odstupňované podle věku posuzovaných osob a vzhledem k jejich nezaopatřenosti, dále částky předpokládané jako potřebné k zajištění nezbytných nákladů na domácnost odstupňované podle počtu osob v téže domácnosti společně posuzovaných a okruh příjmů, které jsou pro posouzení hmotné nouze rozhodné. Konkrétní zhodnocení hmotné situace občana pro účely posouzení jeho sociální potřebnosti, a tím i případné poskytnutí dávky sociální péče, řeší zákon č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti. Za sociálně potřebného se podle §1 odst. 1 tohoto zákona považuje občan, jehož příjmy nedosahují částek životního minima. Podmínkou však je, že občan si nemůže zvýšit příjem vlastním přičiněním, zejména vlastní prací. Ustanovení §1 odst. 8 pak stanoví, že u občana, který má příjem z podnikání nebo z jiné samostatné výdělečné činnosti uvedené v §7 odst. 1 a 2 zákona o daních z příjmů, se za příjem z této činnosti považuje pro účely tohoto zákona měsíčně nejméně částka ve výši 50 % průměrné měsíční mzdy v národním hospodářství vyhlášené Českým statistickým úřadem za předchozí kalendářní rok. V komentáři k důvodové zprávě zákona č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti (Zpravodaj MPSV ročník 1992, č. 1, s. 5) se k tomu uvádí, že "při posuzování sociální potřebnosti občana, který vykonává samostatnou výdělečnou činnost a nemá v některém ročním období příjem (např. stánkoví prodejci v zimě), nelze použít §1 odst. 3 zákona o sociální potřebnosti a nedostatek výdělku hodnotit jako podstatnou změnu sociálních poměrů občana. Účelem dávek sociální péče není krýt podnikatelské riziko a výjimečnou sociální situaci podnikatele a jeho rodiny doporučujeme řešit pomocí půjčky podle §57 a 58 vyhl. MPSV ČR č. 182/1991 Sb., a o jejím případném odpisu (nebo její části) rozhodnout až v příštím roce na základě přiznání k dani za uplynulé zdaňované období."
Z výše uvedeného je zřejmé, že právní předpisy sociálního zabezpečení vycházejí ze skutečnosti, že osoba samostatně výdělečně činná dosahuje jistých příjmů z této činnosti (v opačném případě je jen na zvážení fyzické osoby, zda v takové "činnosti" se všemi zákonnými důsledky s tím spojenými pokračovat) a pokud její příjmy nedosahují ve skutečnosti určité hranice - v dané věci částky ve výši 50 % průměrné měsíční mzdy v národním hospodářství, není k tomu pro účely vyplácení sociálních dávek přihlíženo.
Výše uvedené závěry byly v obdobné podobě obsaženy i v právních závěrech napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, který uvedl, že se otázkou ústavní konformity zákonem stanovené fikce dosaženého příjmu u osob samostatně výdělečně činných pro účely rozhodování o dávkách státní sociální podpory zabýval již ve svém rozsudku ze dne 23. 10. 2003, č. j. 5 A 74/2000 - 37, publ. pod č. 233/2004 Sb. NSS, ve kterém vycházel z ustálené judikatury Ústavního soudu, z níž vyplývá, že rovnost je nutno vnímat jako kategorii relativní, jež vyžaduje odstranění neodůvodněných rozdílů. Nejvyšší správní soud také poukázal na důvodovou zprávu k zákonu č. 117/1995 Sb., ve které je uvedeno, že "nová koncepce dávek státní sociální podpory předpokládá, že rodiny a občané si budou zabezpečovat co nejširší okruh potřeb vlastními silami, tj. především pracovním příjmem a z něho odvozenými dávkami. Stát svou podporou a pomocí bude zasahovat pouze tam, kde ze subjektivních nebo objektivních důvodů nestačí občan nebo rodina zabezpečit své potřeby vlastními silami na společensky přijatelné úrovni, a tam, kde má stát zájem člověka a rodinu stimulovat, podpořit popř. chránit. K §5 zákona č. 117/1995 Sb., pak důvodová zpráva výslovně uvádí, že u osob samostatně výdělečně činných je nutné stanovení rozhodného příjmu odchylným způsobem, a to pro častou značnou nepravidelnost příjmů těchto osob. V souvislosti s výše uvedeným lze dovodit, že společensky žádoucí u osob samostatně výdělečně činných je pouze takové podnikání, z něhož plynou příjmy k zabezpečení občana a jeho rodiny. Pro případ nedosažení těchto příjmů je stanovená fikce uvedená v §5 odst. 5 zákona č. 117/1995 Sb. U osob v zaměstnaneckém poměru je požadavek odpovídajícího příjmu řešen zakotvením ustanovení o minimální mzdě. Vzhledem k charakteru samostatné výdělečné činnosti však obdobná úprava u osob samostatně výdělečně činných není možná". Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že k neodůvodněným rozdílům v právní úpravě mezi skupinou osob samostatně výdělečně činných a ostatními skupinami účastníků řízení o dávku státní sociální podpory nedošlo.
Ústavní soud nemá z výše uvedených důvodů shora uvedenému závěru Nejvyššího správního soudu, ve kterém se podává, že zákonná úprava omezující přístup osob samostatně výdělečně činných k dávce státní sociální podpory - příspěvku na bydlení vychází z objektivních a rozumných důvodů, přičemž takové omezení není nepřiměřené a nejedná se tedy o projev libovůle, z ústavněprávního hlediska co vytknout, neboť soud při svém rozhodování postupoval ústavně konformním způsobem, své rozhodnutí pak v napadeném rozsudku řádně a srozumitelně odůvodnil, včetně odkazu na judikaturu Ústavního soudu. Pouhý nesouhlas stěžovatele s napadeným rozhodnutím či textem zákona pak nemůže sám o sobě založit opodstatněnost ústavní stížnosti. V této souvislosti lze navíc poznamenat, že realizace práva na pomoc v hmotné nouzi, která je nezbytná pro zajištění základních životních podmínek podle čl. 30 odst. 2 Listiny základních práv a svobod se nevyčerpává pouze přiznaným nárokem na příspěvek na bydlení.
Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že mu nebyl v řízení před Městským soudem v Praze ustanoven zástupce podle §35 odst. 8 s. ř. s., v této části je ústavní stížnost pro nevyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, nepřípustná. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je totiž její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a to jestliže nejsou dány důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení §75 odst. 2 cit. zákona. Smysl a účel této zásady reflektuje maximu, dle níž ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, zejména obecné justice. Princip subsidiarity ústavní stížnosti totiž vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani soustavy orgánů veřejné správy. Jeho úkolem je ve smyslu čl. 83 Ústavy ochrana ústavnosti a do činnosti jiných orgánů veřejné moci mu proto přísluší zasahovat toliko v případě, že v jejich rozhodování shledá protiústavní porušení některých základních práv nebo svobod stěžovatele. Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. V neposlední řadě zásada subsidiarity odráží i princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti (pravomoci) jiných orgánů veřejné moci, jejichž rozhodnutí jsou v řízení o ústavních stížnostech přezkoumávána, a zásah Ústavního soudu připadá zásadně v úvahu pouze tehdy, jestliže náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná. Dle ust. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Dle ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4). V právní věci stěžovatele je za takový opravný prostředek, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje ve smyslu ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, nutno považovat ve vztahu k usnesení Městského soudu v Praze ze dne 32. 2. 2005, č. j. 4 Cad 79/2004 - 21, kasační stížností. Pokud tedy stěžovatel v ústavní stížnosti napadá právní závěry vyplývající z citovaného usnesení Městského soudu v Praze, je Ústavní soud nucen konstatovat, že ústavní stížnost je v této části dle ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, neboť z vyžádaného soudního spisu je zřejmé, že stěžovatel proti tomuto rozhodnutí kasační stížnost nepodal.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků z části jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu a z části jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písmeno e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Protože Ústavní soud ústavní stížnost odmítl, byl podle §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnut i návrh na zrušení §5 odst. 1 písm. a) bod 2, §5 odst. 5 a §5 odst. 7 zák. č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře. Jde totiž o návrh akcesorický, který sdílí osud odmítnuté ústavní stížnosti.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. dubna 2009
František Duchoň
předseda senátu