ECLI:CZ:US:2009:1.US.973.07.1
sp. zn. I. ÚS 973/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. E. K., zastoupeného Mgr. Pavlem Fárou, advokátem se sídlem v Praze, Jungmannova 24, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2007, č. j. 3 Ads 108/2005-64, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2005, č. j. 4 Cad 83/2004-37, proti rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, odboru sociální péče ze dne 9. 12. 2004, č. j. SOC 151474/2004, a proti rozhodnutí Úřadu Městské části Praha 6, odboru sociální péče ze dne 8. 10. 2004, č. j. soc/Pro/2004/3729, spojené s návrhem na zrušení části ustanovení §5 odst. 5 a ustanovení §5 odst. 7 zák. č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze, Magistrátu hlavního města Prahy a Úřadu Městské části Praha 6, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 17. 4. 2007, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Svou ústavní stížnost spojil stěžovatel s návrhem na zrušení části ustanovení §5 odst. 5 "nejméně však částka uvedená v odstavci 7" a ustanovení §5 odst. 5 zák. č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že v průběhu předcházejících řízení doložil přehled příjmů za kalendářní rok 2003 ve výši 23.663,- Kč, v napadených rozhodnutích však správní orgány stejně jako správní soudy vycházely ze skutečnosti, že stěžovatel jako osoba samostatně výdělečně činná dosahoval příjmu ve smyslu §1 odst. 8 zák. č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti, kterého však stěžovatel reálně nedosahoval. Zákon dle stěžovatele tedy rozlišuje mezi životním minimem osob, které mají příjem z podnikání nebo z jiné výdělečné činnosti a mezi životním minimem ostatních osob, neboť osoby, které mají příjem z podnikání nebo z jiné výdělečné činnosti, se na základě zákonem stanovené fikce dosaženého příjmu nemohou stát sociálně potřebnými, ačkoli jejich skutečné příjmy nedosahují úrovně životního minima. Dle stěžovatele by v otázce sociální potřebnosti neměly být příjmy osob samostatně výdělečně činných posuzovány odlišně od příjmů zaměstnaných občanů, a měla by být u těchto osob také brána v úvahu nezaviněná omezení podnikajících osob. Stěžovatel má zato, že neexistují rozumné důvody pro to, aby byl vyloučen ze systému sociálních dávek jen proto, že je evidován jako osoba samostatně výdělečně činná a z této činnosti měl (byť nepatrný) příjem, jedná se tedy o porušení základního práva na rovnost v důstojnosti a právech dle čl. 1 Listiny základních práv a svobod. Dále došlo tím, že stěžovatel byl v předmětném období uvržen do stavu hmotné nouze, k porušení čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Aby stěžovatel nebyl dále v takové situaci diskriminován, byl nucen ukončit svou podnikatelskou činnost a ucházet se o podporu v nezaměstnanosti, čímž byla porušena jeho práva zakotvená v čl. 26 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel má zato, že stanovení fiktivních příjmů pro osoby samostatně výdělečně činné je v rozporu s čl. 30 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod, neboť ačkoli měl stěžovatel podle svých skutečných příjmů nárok na dávky státní sociální podpory, je oproti fyzickým osobám, které nejsou osobami samostatně výdělečně činnými, diskriminován. V doplnění ústavní stížnosti ze dne 27. 12. 2007 stěžovatel dodal, že byl v roce 1982 uznán plně invalidním a byl mu přiznán invalidní důchod, v roce 1988 mu byl přiznán invalidní důchod částečný, při novém posouzení jeho zdravotního stavu byl v roce 2006 uznán plně invalidním, přičemž ke zhoršení jeho zdravotního stavu přispěl mimo jiné stav hmotné nouze v předmětných letech. Stěžovatel se tak podle §1 odst. 1 zák. č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti, považoval za sociálně potřebného, neboť neměl z důvodu své dlouhotrvající invalidity možnost si svůj příjem zvýšit. Fakt, že byl v roce 2003 osobou samostatně výdělečně činnou, by neměl být dle stěžovatele na úkor jeho právu na pomoc v hmotné nouzi, která nastala z důvodu nízkého příjmu, který neměl možnost si díky svému zdravotnímu stavu zvýšit. Současně přiložil k doplnění ústavní stížnosti dokumenty osvědčující jeho zdravotní stav.
Ze spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 4 Cad 83/2004, který si Ústavní soud vyžádal, byly zjištěny následující skutečnosti. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2005, č. j. 4 Cad 83/2004-37, byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, odboru sociální péče ze dne 9. 12. 2004, č. j. SOC 151474/2004, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Úřadu městské části Praha 6, odboru sociální péče ze dne 8. 10. 2004, č. j. soc/Pro/2004/3729, kterým nebyla stěžovateli přiznána jednorázová nebo měsíčně se opakující dávka sociální péče podle ust. §4 odst. 1 zákona č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti (dále jen "zákon č. 482/1991 Sb."). Městský soud v Praze dospěl k závěru, že správní orgány prvního i druhého stupně postupovaly v souladu se zákonem a vycházely ze správně zjištěných skutečností. Námitku stěžovatele, podle níž je aplikace výše citovaných ustanovení v rozporu s ústavním pořádkem a s článkem 30 Listiny základních práv a svobod, neshledal soud důvodnou, neboť měl skutečnost, že zákonodárce upravil pro posouzení nároku na dávku sociální péče pro osoby samostatně výdělečně činné fikci dosaženého příjmu, za odůvodněnou charakterem jednotlivé výdělečné činnosti a založenou na objektivních a rozumných důvodech. Proti tomuto rozhodnutí Městského soudu v Praze podal stěžovatel kasační stížnost, ve které uvedl námitky v podstatě shodné s námitkami uvedenými v ústavní stížnosti. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2007, č. j. 3 Ads 108/2005-64, byla kasační stížnost zamítnuta.
Ústavní soud si vyžádal ve smyslu §48 odst. 2 zákona o Ústavním soudu stanovisko Ministerstva práce a sociálních věcí k ústavní stížnosti, a to zejména v tom smyslu, jaký je účel a opodstatněnost ustanovení §1 odst. 8 zákona č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti a §5 odst. 7 zák. č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře. Ministerstvo práce a sociálních věcí přípisem ze dne 3. 3. 2009 sdělilo, že tato ustanovení zakotvující fiktivní započítávání příjmu z podnikání nebo z jiné samostatné výdělečné činnosti bylo v zákoně č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti, účinného do 31. 12. 2006, zakotveno od 1. 1. 2004. V zákoně č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, bylo obdobné ustanovení zakotveno od 1.7. 2004. Od tohoto data se pro oba systémy za příjem z podnikání nebo z jiné samostatné výdělečné činnosti považuje měsíčně nejméně částka odpovídající 50 % průměrné měsíční mzdy v národním hospodářství za předchozí kalendářní rok. Důvodem zavedení právní úpravy účinné v této podobě bylo omezení spekulativního jednání některých příjemců dávek sociální potřebnosti a státní sociální podpory, kteří vykazovali nízké nebo nulové příjmy ze samostatné výdělečné činnosti. Tyto osoby, přestože měly značné příjmy, tyto dle své úvahy investovaly a pro účely zákona o daních z příjmů měly dlouhodobě buď nulové příjmy nebo byly ve ztrátě, zatímco osobám, které mají příjmy ze závislé činnosti, zákon o daních z příjmů takové investice neumožňuje, přestože mají rovněž výdaje související se svojí výdělečnou činností. Rozhodnutí podnikatele, jak naloží se svými příjmy (přestože to umožňuje zákon o daních z příjmů), nemůže být titulem pro poskytování sociálních dávek. Také se vycházelo z principu obsaženého mj. v obchodním zákoníku, a to, že podnikání je činností za účelem dosažení zisku a lze tedy předpokládat, že příjmy z podnikání dosahují určité minimální úrovně. Praxe ukázala, že zavedený princip fiktivního příjmu byl opodstatněný, ale nebral v úvahu některé specifické situace, kdy příjem z podnikání nebo z jiné samostatné výdělečné činnosti byl pro osobu příjmem doplňkovým a nepředstavoval hlavni zdroj příjmu. Proto od 30. 3. 2005 došlo ke změně tohoto ustanovení a u osoby, která si na živnostenský list pouze přivydělávala (její samostatná činnost byla vedlejší) nebo se její činnost nepovažovala za činnost samostatně výdělečnou činnou proto, že tuto činnost nevykonávala soustavně, byl brán pro účely stanovení nároku a výše dávky sociální potřebnosti a dávek státní sociální podpory v potaz její skutečný příjem. Z výše uvedeného lze usoudit, že zvláštní úprava pro započítávání přijmu osoby samostatně výdělečně činné pro účely dávek sociální potřebnosti a dávek státní sociální podpory byla oprávněná, neboť u těchto osob nešlo přesný příjem v průběhu kalendářního roku zjistit. Podle Ministerstva práce a sociálních věci předmětná fikce přijmu u osob samostatně výdělečně činných není v rozporu s či. 3 a 30 Listiny základních práv a svobod.
Po přezkoumání vyžádaného spisového materiálu, předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že ke stěžovatelem tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevně, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud předně k stěžovatelem uplatněným námitkám k výkladu a aplikaci ustanovení zákona č. 117/1995, tedy "jednoduchého" práva zdůrazňuje, že v období neexistence Ústavou předpokládaného Nejvyššího správního soudu byl Ústavní soud sám nucen ve věcech, které byly projednávány ve správním soudnictví, provádět v nezbytných případech korekce právních názorů, které by jinak příslušely tomuto soudu (viz nález sp. zn. IV. ÚS 49/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 27, č. 86, str. 25 a další). Nezbytnost výjimečného suplování těchto pravomocí Nejvyššího správního soudu však faktickým započetím činnosti Nejvyššího správního soudu pominula a Ústavní soud respektuje základní rozhraničení pravomocí obou soudů. Ústavní soud v tomto směru není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad jednoduchého práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s. Při výkonu této pravomoci Nejvyšším správním soudem je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení jednoduchého práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod (srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 156, str. 401 a další). V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn výkladu jednoduchého práva v oblasti veřejné správy Nejvyššího správního soudu, s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení, posuzovat pouze tehdy, jestliže by aplikace jednoduchého práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by jí bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 173/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 127, str. 95, sp. zn. IV. ÚS 239/03, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 31, č. 129. str. 159 a další). Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo.
Ústavní soud se v první řadě zabýval námitkou porušení principu rovnosti v právech podle čl. 3 odst. 1 Listiny v důsledku aplikace napadených ustanovení. Ústavní soud chápe rovnost jako relativní kategorii, tedy že z postulátu rovnosti plyne pouze požadavek odstranění neodůvodněných rozdílů. "Je jistě věcí státu, aby v zájmu zajištění svých funkcí rozhodl, že určité skupině poskytne méně výhod než jiné. Ani zde však nesmí postupovat zcela libovolně. Musí tu prokázat, že tak činí ve veřejném zájmu a pro veřejné blaho. ... Pokud zákon určuje prospěch jedné skupině a zároveň tím stanoví neúměrné povinnosti jiné, může se tak stát pouze s odvoláním na veřejné hodnoty." (nález Ústavního soudu České a Slovenské Federativní Republiky ze dne 8. října 1992 sp. zn. Pl. ÚS 22/92, Sb. u. a n. ÚS ČSFR, sv. 1, č. 11, str. 42-43). Podle uvedeného právního závěru je třeba zásadě rovnosti rozumět tak, že právní rozlišování v přístupu k určitým právům nesmí být projevem libovůle, neplyne z ní však závěr, že by každému muselo být přiznáno jakékoliv právo. S uvedeným pojetím se Ústavní soud ztotožnil v řadě svých rozhodnutí (např. nález ze dne 17. května 1994 sp. zn. Pl. ÚS 36/93, N 24/1 SbNU 175, 132/1994 Sb., nález ze dne 28. února 1996 sp. zn. Pl. ÚS 9/95, N 16/5 SbNU 107, 107/1996 Sb., nález ze dne 6. června 2006 sp. zn. Pl. ÚS 42/04, N 112/41 SbNU 379, 405/2006 Sb.). Dále Ústavní soud připomíná, že v oblasti hospodářských, sociálních, kulturních a menšinových práv, v nichž je stát často povinen k aktivním zásahům, jež mají odstranit křiklavé aspekty nerovnosti mezi různými skupinami sociálně, kulturně, profesně či jinak rozvrstvené společnosti, disponuje zákonodárce mnohem větším prostorem k uplatnění své představy o přípustných mezích faktické nerovnosti uvnitř ní (nález ze dne 21. ledna 2003 sp. zn. Pl. ÚS 15/02, N 11/29 SbNU 79, 40/2003 Sb.).
Z kontextu ústavní stížnosti lze dospět k závěru, že stěžovatel spatřuje zásah do svého základního práva zaručeného čl. 30 odst. 2 Listiny základních práv a svobod v tom, že mu nebyla poskytnuta dávka sociální péče - doplatek do životního minima, ačkoli jeho příjem částek životního minima nedosahoval, přičemž důvodem byla pouze ta skutečnost, že stěžovatel byl osobou samostatně výdělečně činnou. S tímto závěrem stěžovatele o zásahu do jeho ústavně zaručených práv se Ústavní soud neztotožňuje. Čl. 30 odst. 2 Listiny základních práv a svobod stanoví, že každý, kdo je v hmotné nouzi, má právo na takovou pomoc, která je nezbytná pro zajištění základních životních podmínek. Podle čl. 30 odst. 3 Listiny základních práv a svobod platí, že podrobnosti stanoví zákon. Bylo tedy věcí zákonodárce, aby při přijímání právní úpravy dávek sociální péče stanovil pravidla pro vznik nároku a stanovení jejich výše. Jak již dříve judikoval Ústavní soud (např. v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 15/02 ze dne 21. 1. 2003) určitá zákonná úprava, jež zvýhodňuje jednu skupinu či kategorii osob oproti jiným, nemůže být sama o sobě bez dalšího označena za porušení principu rovnosti. Zákonodárce má určitý prostor k úvaze, zda takové preferenční zacházení zakotví. Musí přitom dbát o to, aby zvýhodňující přístup byl založen na objektivních a rozumných důvodech (legitimní cíl zákonodárce) a aby mezi tímto cílem a prostředky k jeho dosažení (právní výhody) existoval vztah přiměřenosti (viz např. rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ve věcech Abdulaziz, Cabales a Balkandali z r. 1985, §72; Lithgow z r. 1986, §177 a Inze z r. 1987, §41).
Ústavní soud posoudil věc stěžovatele následujícím způsobem. Společensky uznanou minimální hranici příjmů občana, pod níž nastává stav jeho hmotné nouze, je životní minimum stanovené v době rozhodování správního orgánu o nároku stěžovatele zákonem č. 463/1991 Sb., o životním minimu. Podle §3 tohoto zákona za životní minimum občana nebo občanů, jejichž příjmy se posuzují podle §4 společně, považuje úhrn částek stanovených tímto zákonem k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb a k zajištění nezbytných nákladů na domácnost. Zákon dále v ustanovení §2 uvádí, že životní potřeby občanů jsou uspokojovány především příjmy z výdělečné činnosti, výnosy z majetku a dávkami nemocenského a důchodového zabezpečení nebo jinými státními dávkami. Občanům, jejichž příjmy nedosahují životního minima a kteří si nemohou tyto příjmy zvýšit vzhledem ke svému věku, zdravotnímu stavu nebo z jiných vážných důvodů vlastním přičiněním, zejména vlastní prací, se poskytuje pomoc; způsob a formu poskytování, další podmínky a úroveň této pomoci stanoví zvláštní předpisy. V zákoně o životním minimu jsou stanoveny částky předpokládané jako potřebné k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb, odstupňované podle věku posuzovaných osob a vzhledem k jejich nezaopatřenosti, dále částky předpokládané jako potřebné k zajištění nezbytných nákladů na domácnost odstupňované podle počtu osob v téže domácnosti společně posuzovaných a okruh příjmů, které jsou pro posouzení hmotné nouze rozhodné. Konkrétní zhodnocení hmotné situace občana pro účely posouzení jeho sociální potřebnosti, a tím i případné poskytnutí dávky sociální péče, řeší zákon č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti. Za sociálně potřebného se podle §1 odst. 1 tohoto zákona považuje občan, jehož příjmy nedosahují částek životního minima. Podmínkou však je, že občan si nemůže zvýšit příjem vlastním přičiněním, zejména vlastní prací. Ustanovení §1 odst. 8 pak stanoví, že u občana, který má příjem z podnikání nebo z jiné samostatné výdělečné činnosti uvedené v §7 odst. 1 a 2 zákona o daních z příjmů, se za příjem z této činnosti považuje pro účely tohoto zákona měsíčně nejméně částka ve výši 50 % průměrné měsíční mzdy v národním hospodářství vyhlášené Českým statistickým úřadem za předchozí kalendářní rok. V komentáři k důvodové zprávě zákona č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti (Zpravodaj MPSV ročník 1992, č. 1, s. 5) se k tomu uvádí, že "při posuzování sociální potřebnosti občana, který vykonává samostatnou výdělečnou činnost a nemá v některém ročním období příjem (např. stánkoví prodejci v zimě), nelze použít §1 odst. 3 zákona o sociální potřebnosti a nedostatek výdělku hodnotit jako podstatnou změnu sociálních poměrů občana. Účelem dávek sociální péče není krýt podnikatelské riziko a výjimečnou sociální situaci podnikatele a jeho rodiny doporučujeme řešit pomocí půjčky podle §57 a 58 vyhl. MPSV ČR č. 182/1991 Sb., a o jejím případném odpisu (nebo její části) rozhodnout až v příštím roce na základě přiznání k dani za uplynulé zdaňované období."
Sdělením č. 311/2004 Sb. Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 14. května 2004, kterým se vyhlašuje pro účely státní sociální podpory a sociální potřebnosti částka odpovídající 50 % průměrné měsíční mzdy v národním hospodářství za kalendářní rok 2003, bylo vyhlášeno, že pro účely státní sociální podpory a sociální potřebnosti je částkou odpovídající 50 % průměrné měsíční mzdy v národním hospodářství za kalendářní rok 2003 částka 8 400 Kč. Jedná se tedy o částku, která jednoznačně převyšuje částku životního minima, které bylo pro jednotlivce stanoveno v rozhodném období částkou 4.100 Kč. I přes tuto skutečnost takové omezení v přístupu k dávce státní sociální podpory Ústavní soud nevnímá jako projev svévole a nemá jej za takový zásah do práv osob samostatně výdělečně činných, jak dovozuje stěžovatel, který by způsobil, že tyto osoby by v případě, že jejich skutečné příjmy této hranice nedosáhnou, byly omezeny na právu na takovou pomoc v hmotné nouzi, která je nezbytná pro zajištění základních životních podmínek. Jak již bylo výše uvedeno, zákon č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti, považuje za sociálně potřebného podle §1 odst. 1 občana, jehož příjmy nedosahují částek životního minima, pokud si občan nemůže zvýšit příjem vlastním přičiněním, zejména vlastní prací. Zákon č. 463/1991 Sb., o životním minimu k tomu v ustanovení §2 uvádí, že životní potřeby občanů jsou uspokojovány především příjmy z výdělečné činnosti, výnosy z majetku a dávkami nemocenského a důchodového zabezpečení nebo jinými státními dávkami. Se shora uvedeného tedy vyplývá, že právní předpisy sociálního zabezpečení vycházejí ze skutečnosti, že osoba samostatně výdělečně činná dosahuje jistých příjmů z této činnosti (v opačném případě je jen na zvážení fyzické osoby, zda v takové "činnosti" se všemi zákonnými důsledky s tím spojenými pokračovat) a pokud její příjmy nedosahují ve skutečnosti určité hranice - v dané věci částky ve výši 50 % průměrné měsíční mzdy v národním hospodářství, není k tomu pro účely vyplácení sociálních dávek přihlíženo.
Pokud stěžovatel v doplnění ústavní stížnosti uvádí, že neměl z důvodu své dlouhotrvající invalidity možnost si svůj příjem zvýšit, což dokládá dokumenty osvědčujícími jeho zdravotní stav, zde Ústavní soud poukazuje na zásadu subsidiarity zakotvenou v §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle které z důvodu pochybení stěžovatele, který tyto námitky a důkazy neuvedl v řízení před Nejvyšším správním soudem, a ten je tedy z tohoto důvodu nemohl věcně projednat, jsou tedy jako takové vyloučeny z přezkumu Ústavním soudem. Dle §48 odst. 1 zákona o Ústavním soudu Ústavní soud provádí důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, přičemž rozhoduje, které z navrhovaných důkazů je třeba provést, a může provést i jiné důkazy, než jsou navrhovány. Uvedené zákonné ustanovení nutno interpretovat z pohledu čl. 83 Ústavy, dle něhož je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti, jakož i z pohledu dosavadní judikatury, v níž je zvýrazněna rozdílná funkce Ústavního soudu ve vztahu k soudům obecným. Ústavními stížnostmi napadená rozhodnutí obecných soudů posuzuje Ústavní soud pouze z hlediska dotčení ústavními zákony garantovaných základních práv a svobod, a nikoli přezkoumáním věci samé pohledem jednoduchého práva. Pro oblast dokazování z toho plyne maxima vést dokazování ke skutečnostem ověřujícím stěžovatelova tvrzení o dotčení na základních právech a svobodách, nikoli však dokazování ve věci samé, tj. dokazování na úrovni jednoduchého práva, vedoucí k rozhodnutí v samotném meritu věci.
Pokud stěžovatel namítá, že je nespravedlivě rozlišováno mezi životním minimem osob, které mají příjem z podnikání nebo z jiné výdělečné činnosti a mezi životním minimem ostatních osob, Ústavní soud upozorňuje, že dle ustanovení §4 odst. 3 zákona č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti, není životní minimum jediné kritérium při rozhodování o výši dávky státní sociální podpory. Dle tohoto ustanovení se při rozhodování o výši jednorázové nebo měsíčně se opakující peněžité nebo věcné dávky přihlíží také ke skutečným odůvodněným nákladům na zabezpečení výživy a ostatních základních potřeb a nezbytných nákladů na domácnost posuzovaného občana (společně posuzovaných osob), k výši příjmu a k majetkovým poměrům. Ostatně jak konstatoval Ústavním soud ve svém nálezu ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. III. ÚS 211/2000, "je v souladu se základními principy Listiny, jestliže zákon umožňuje v situacích, kdy sice příjmy občana nedosahují částek životního minima, ale celkové majetkové poměry dávají předpoklady pro uspokojování základních životních potřeb, občana za sociálně potřebného nepovažovat." Je tedy zřejmé, že jak pro osoby samostatně výdělečně činné, tak pro ostatní skupiny osob neplatí, že okamžikem, kdy nedosahují jejich příjmy hranice životního minima, mají automatický nárok na dávku státní sociální podpory.
Shora uvedené závěry byly v obdobné podobě obsaženy i v právních závěrech napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, který uvedl, že se otázkou ústavní konformity zákonem stanovené fikce dosaženého příjmu u osob samostatně výdělečně činných pro účely rozhodování o dávkách státní sociální podpory zabýval již ve svém rozsudku ze dne 23. 10. 2003, č. j. 5 A 74/2000 - 37, publ. pod č. 233/2004 Sb. NSS, ve kterém vycházel z ustálené judikatury Ústavního soudu, z níž vyplývá, že rovnost je nutno vnímat jako kategorii relativní, jež vyžaduje odstranění neodůvodněných rozdílů. Nejvyšší správní soud také poukázal na důvodovou zprávu k zákonu č. 117/1995 Sb., ve které je uvedeno, že "nová koncepce dávek státní sociální podpory předpokládá, že rodiny a občané si budou zabezpečovat co nejširší okruh potřeb vlastními silami, tj. především pracovním příjmem a z něho odvozenými dávkami. Stát svou podporou a pomocí bude zasahovat pouze tam, kde ze subjektivních nebo objektivních důvodů nestačí občan nebo rodina zabezpečit své potřeby vlastními silami na společensky přijatelné úrovni, a tam, kde má stát zájem člověka a rodinu stimulovat, podpořit popř. chránit. K §5 zákona č. 117/1995 Sb., pak důvodová zpráva výslovně uvádí, že u osob samostatně výdělečně činných je nutné stanovení rozhodného příjmu odchylným způsobem, a to pro častou značnou nepravidelnost příjmů těchto osob. V souvislosti s výše uvedeným lze dovodit, že společensky žádoucí u osob samostatně výdělečně činných je pouze takové podnikání, z něhož plynou příjmy k zabezpečení občana a jeho rodiny. Pro případ nedosažení těchto příjmů je stanovená fikce uvedená v §5 odst. 5 zákona č. 117/1995 Sb. U osob v zaměstnaneckém poměru je požadavek odpovídajícího příjmu řešen zakotvením ustanovení o minimální mzdě. Vzhledem k charakteru samostatné výdělečné činnosti však obdobná úprava u osob samostatně výdělečně činných není možná". Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že k neodůvodněným rozdílům v právní úpravě mezi skupinou osob samostatně výdělečně činných a ostatními skupinami účastníků řízení o dávku státní sociální podpory nedošlo.
Ústavní soud nemá z výše uvedených důvodů shora uvedenému závěru Nejvyššího správního soudu, ze kterého vyplývá, že zákonná úprava omezující přístup osob samostatně výdělečně činných k dávce sociální péče - doplatek do životního minima vychází z objektivních a rozumných důvodů, přičemž takové omezení není nepřiměřené a nejedná se tedy o projev libovůle, z ústavněprávního hlediska co vytknout, neboť soud při svém rozhodování postupoval ústavně konformním způsobem, své rozhodnutí pak v napadeném rozsudku řádně a srozumitelně odůvodnil, včetně odkazu na judikaturu Ústavního soudu. Pouhý nesouhlas stěžovatele s napadeným rozhodnutím či textem zákona pak nemůže sám o sobě založit opodstatněnost ústavní stížnosti.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Protože Ústavní soud ústavní stížnost odmítl, byl podle §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnut i návrh na zrušení části ustanovení §5 odst. 5 a ustanovení §5 odst. 7 zák. č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře. Jde totiž o návrh akcesorický, který sdílí osud odmítnuté ústavní stížnosti.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. dubna 2009
František Duchoň
předseda senátu