ECLI:CZ:US:2009:2.US.10.09.1
sp. zn. II. ÚS 10/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti J. V., právně zastoupeného JUDr. Tomášem Klimkem, PhD., advokátem se sídlem Novosadský dvůr 765/6, Olomouc, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci ze dne 22. 9. 2008 sp. zn. 70 Co 263/2008 a rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 14. 3. 2008 sp. zn. P 855/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí, jimiž dle tvrzení stěžovatele byla porušena jeho práva zakotvená v čl. 32 odst. 4. čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a v čl. 5, čl. 9 a čl. 18 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Napadeným rozsudkem okresního soudu byl zamítnut návrh stěžovatele na svěření nezletilého syna do střídavé péče rodičů s odůvodněním, že vztahy mezi rodiči jsou narušené, nejsou schopni se výchovně akceptovat a doplňovat tak, aby tato forma výchovy byla v zájmu nezletilého syna. Soud učinil závěr, že pokud je mezi oběma rodiči vážně narušena vzájemná komunikace, pokud nejsou rodiče ve shodě s navrhovaným výchovným uspořádáním a jejich vztahy jsou konfliktní, pak navrhovaná forma výchovy je nevhodná pro další zdravý psychický vývoj nezletilého dítěte a není naplněna podmínka pro svěření do střídavé péče, kterou je zájem dítěte a lepší zajištění jeho potřeb. Soud dále uvedl, že otec má možnost realizovat svou rodičovskou zodpovědnost v rámci již upraveného styku, přičemž matka u jednání uvedla, že by souhlasila i s rozšířením tohoto styku v období prázdnin.
V odvolání stěžovatel namítal nesprávný procesní postup soudu I. stupně i jeho věcnou nesprávnost. Krajský soud po přezkoumání napadený rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Uvedl, že okresní soud vycházel z náležitě zjištěného skutkového stavu věci a i jeho právní závěry považuje za správné a souladné s příslušnými ustanoveními zákona o rodině.
Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje výhrady k procesnímu postupu soudu I. stupně, které uplatnil již v odvolání. Hlavní nedostatky rozhodnutí obecných soudů spatřuje v tom, že obecné soudy bez zákonného podkladu chybně dovozují jako nutnou podmínku nařízení střídavé péče, že rodiče musí být schopni dohodnout se bezproblémově na všech záležitostech běžného života nezletilého dítěte. Fakticky tak soudy zaměňují primární a hlavní kritérium nastavené zákonem (zájem dítěte, ochrana rodinného života) za kritérium jiné (ochota rodičů spolupracovat), které za zájem dítěte vydávají. Nutností dohody rodičů na střídavé péči by byl popřen smysl soudního řízení a nebyl by tak dán prostor k efektivní ochraně zájmů dítěte. Obecné soudy neprokázaly posudkem, důkazy ani argumentací rozpor střídavé péče či péče otce se zájmem nezletilého dítěte, které by jej diskvalifikovaly tak závažným zásahem soudního rozhodnutí do rodinného života, jímž téměř úplné omezení rodičovské zodpovědnosti otce současnou úpravou bezesporu je.
K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení a opatrovník nezletilého O. Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci setrvává na svých právních závěrech vyjádřených v napadeném rozhodnutí. Okresní soud v Olomouci je toho názoru, že po obsáhlém dokazování bylo rozhodnuto správně, rozsudek byl řádně odůvodněn a práva stěžovatele nebyla dotčena. Opatrovník - Magistrát města Olomouce - popsal svůj postup od roku 2002 a uvedl, že v rámci výkonu funkce opatrovníka vždy postupoval v souladu se zájmy nezletilého dítěte.
Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí dopěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud při posouzení projednávané věci vycházel ze svého ústavního vymezení, provedeného zejména v čl. 83 Ústavy ČR, podle něhož je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Z toho - mimo jiné - vyplývá, že úkolem Ústavního soudu není bdít nad dodržováním jednoduchého práva, nýbrž že jeho smysl spočívá výhradně v ochraně ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Ústavní stížnost brojící proti interpretaci a aplikaci jednoduchého práva může být proto úspěšná jen tehdy, jestliže Ústavní soud současně s porušením jednoduchého práva shledá i porušení některé z ústavních kautel.
Námitkami stěžovatele týkajícími se údajných procesních nedostatků v řízení před soudem I. stupně se zevrubně zabýval již odvolací soud (str. 5 až 8 rozsudku). S jeho závěry o tom, že se jedná o námitky nedůvodné, nelze než souhlasit a doplnit, že uvedené námitky (protokolace, výslech nezletilého, zadání znaleckého posudku a postup znalkyně) ani nedosahují ústavněprávní roviny.
V projednávané věci spočívá těžiště argumentace stěžovatele v jeho nesouhlasu s tím, jakým způsobem obecné soudy aplikovaly ust. §26 odst. 2, odst. 4 zákona o rodině (ve spojení s ust. §50 odst. 1 zákona o rodině). Podle §26 odst. 2 zákona o rodině může soud tam, kde jsou oba rodiče způsobilí dítě vychovávat a mají o výchovu zájem, svěřit dítě do společné, popřípadě střídavé výchovy obou rodičů, je-li to v zájmu dítěte a budou-li tak zajištěny jeho potřeby. Při rozhodování o svěření dítěte do výchovy má soud postupovat dle ust. 26 odst. 4 zákona o rodině, resp. dle kritérií tam vyjádřených. Ústavní soud se k problematice tzv. střídavé výchovy vyjadřoval již v celé řadě svých rozhodnutí (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 48/04, I. ÚS 420/05, II. ÚS 568/06, I. ÚS 1796/07 a další, dostupná v databázi NALUS). Ustálená rozhodovací praxe je taková, že v rodiněprávních věcech Ústavní soud zasahuje jen v případech skutečně extrémních. Posouzení, zda jsou splněny podmínky, umožňující svěření dítěte do střídavé výchovy ve smyslu ust. §26 odst. 2 zákona o rodině, a zejména, zda je takový postup v souladu se zájmem dítěte (srov. článek 3 Úmluvy o právech dítěte), je výlučně věcí soudů obecných, které mají ovšem povinnost své závěry náležitě odůvodnit.
Podle ust. §26 odst. 3 zákona o rodině při rozhodování o svěření dítěte do výchovy rodičů soud sleduje především zájem dítěte s ohledem na jeho osobnost, zejména vlohy, schopnosti a vývojové možnosti, a se zřetelem na životní poměry rodičů. Dbá, aby bylo respektováno právo dítěte na péči obou rodičů a udržování pravidelného osobního styku s nimi a právo druhého rodiče, jemuž nebude dítě svěřeno, na pravidelnou informaci o dítěti. Soud přihlédne rovněž k citové orientaci a zázemí dítěte, výchovné schopnosti a odpovědnosti rodiče, stabilitě budoucího výchovného prostředí, ke schopnosti rodiče dohodnout se na výchově dítěte s druhým rodičem, k citovým vazbám dítěte na sourozence, prarodiče a další příbuzné a též k hmotnému zabezpečení ze strany rodiče včetně bytových poměrů.
Z hlediska ústavněprávního přezkumu, tzn. respektování základních práv a svobod stěžovatele jako účastníka původního řízení a jako otce nezletilého, nelze postupu obou soudů ničeho vytknout. Především je třeba zdůraznit, že jak soud I. stupně, tak i odvolací soud se ve svých úvahách při hodnocení skutkového stavu a ve svých právních závěrech držely v mezích ustálené judikatury obecných soudů i názorů vyjádřených v rozhodnutích Ústavního soudu. Je sice pravda, že dohoda rodičů sama o sobě není conditio sine qua non pro svěření dítěte do střídavé péče dle §26 odst. 2 zákona o rodině (pak by ostatně toto ustanovení bylo nadbytečné, srov. znění §26 odst. 3 zákona o rodině). Takovou podmínkou je spíše reálný předpoklad, že oba rodiče budou schopni se v požadované míře dohodnout na zajištění výchovy a potřeb dítěte (viz rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 1796/07) a lze tedy pouze zopakovat závěry vyslovené ve starších rozhodnutích Ústavního soudu (sp. zn. I. ÚS 48/2004, sp. zn. I. ÚS 2412/07), podle nichž je předpokladem střídavé výchovy určitá vyšší vzájemná míra tolerance mezi rodiči a ochota ke spolupráci při výchově dítěte. Jedině v takovém případě lze mít totiž za to, že se střídavá výchova nestane zdrojem napětí a konfliktů mezi rodiči, a v důsledku toho nepovede k traumatizaci dítěte.
Podle přesvědčení Ústavního soudu se otázkou eventuální střídavé výchovy obecné soudy zabývaly dostatečně. Svěření dítěte do střídavé výchovy rodičů nesmí být ústupkem jejich vzájemné rivalitě, ale vyjádřením kvalitního a pozitivního vztahu rodičů k dítěti; to předpokládá toleranci, vyspělost a dobrou vůli všech zúčastěných. Rozhodnutí o střídavé výchově nezletilého dítěte by mělo vycházet ze společné vůle, schopnosti spolu komunikovat a spolupracovat a nezapojovat dítě do vzájemných problémů. S ohledem na odůvodnění napadených rozsudků je zřejmé, že v souzené věci taková situace nenastala. Podle názoru Ústavního soudu není v tomto případě podstatná otázka, proč rodiče nejsou ochotni spolupracovat a komunikovat, nýbrž to, že jim dle závěru obecných soudů chybí ochota v zájmu nezletilého syna spolu kooperovat. Za tohoto stavu nelze obecným soudům, pokud ponechaly dítě svěřeno v péči matky, ani z hlediska ústavněprávního, nic vytknout. V postupu soudů neshledal Ústavní soud ve smyslu ustálené judikatury ani svévoli, ani extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a z něho vyvozenými skutkovými a právními závěry na straně druhé. V této souvislosti je třeba uvést, že i samo odůvodnění napadených rozhodnutí je logické, propracované a přesvědčivé a - i z tohoto hlediska vzato - ústavně zcela konformní.
Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že základní práva a svobody stěžovatele, jichž se dovolává, napadenými rozsudky obecných soudů porušeny nebyly a na základě toho ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. srpna 2009
Stanislav Balík
předseda senátu