ECLI:CZ:US:2009:2.US.1076.09.1
sp. zn. II. ÚS 1076/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti J. R., právně zastoupeného JUDr. Helenou Martiňákovou, advokátkou se sídlem Na Křivině 136/4, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 2. 2009 sp. zn. 7.Tdo 75/2009, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2008 sp. zn. 9 To 416/2008 ve spojení s rozsudkem Okresního soudu Praha – západ ze dne 29. 8. 2008 sp. zn. 1 T 179/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel v ústavní stížnosti napadá shora uvedená rozhodnutí obecných soudů
s tím, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva, a to právo na osobní
svobodu (čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) a právo na spravedlivý proces
( čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod a
čl. 5 odst. 1, čl 6 odst. 1,2 a čl. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod).
Rozsudkem Okresního soudu pro Prahu-západ byl stěžovatel uznán vinným
trestným činem podvodu dle §250 odst. 1,2 tr. zákona, jehož se měl dopustit tím, že dne
29.3.2007 v autobazaru při uzavírání smlouvy o úvěru na úhradu kupní ceny vozidla
jako svého zaměstnavatele uvedl osobu samostatně výdělečně činnou a svůj měsíční
průměrný příjem 19.700,-Kč, ačkoliv u ní nikdy nepracoval, a to v úmyslu vylákat
vozidlo a nehradit splátky úvěru, poté převzal vozidlo, na jehož koupi mu byl poskytnut
úvěr ve výši 69.300,-Kč, následně uhradil pouze 2 splátky v celkové výši 4.967,-Kč, a
po vypovězení úvěrové smlouvy vozidlo nevrátil, čímž společnosti způsobil škodu ve
výši 64.603,-Kč. Za toto jednání byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2 let,
pro jehož výkon byl dle §39a odst. 2 písm.c) tr. zákona zařazen do věznice s ostrahou a
byla mu uložena povinnost uhradit škodu v částce 64.603,-Kč.
Usnesením Krajského soudu v Praze byl k odvolání stěžovatele napadený
rozsudek částečně zrušen ve výroku o náhradě škody a podle §265 tr.řádu byla
poškozená společnost odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech
občanskoprávních. V ostatních výrocích zůstal odvoláním napadený rozsudek
nezměněn.
Proti citovaným rozhodnutím bylo podáno dovolání, jež bylo usnesením
Nejvyššího soudu dle §265i odst. 1 písm.e) tr. řádu odmítnuto.
Trestní stíhání stěžovatele bylo zahájeno usnesením policejního orgánu dle §160 odst. 1 tr. řádu ze dne 24.6.2008, jímž byl skutek kvalifikován jako trestný čin
úvěrového podvodu dle §250b odst. 1,3 tr. zákona. Po provedeném hlavním líčení
samosoudce upozornil strany na změnu právní kvalifikace na trestný čin podvodu dle §250 odst. 1,2 tr. zákona. Podle názoru stěžovatele došlo k porušení práva na obhajobu a
na spravedlivý proces, protože trestní stíhání nebylo řádně zahájeno s ohledem na
absenci subjektivní stránky stíhaného skutku, neboť v usnesení o zahájení trestního
stíhání není popsán úmysl obviněného, a to ani v právní větě. Pouhým upozorněním na
změnu právní kvalifikace nelze zhojit nedostatek náležitostí usnesení o zahájení
trestního stíhání při použité právní kvalifikaci jednání stěžovatele jako trestného činu
podvodu a z těchto důvodů nelze trestní stíhání považovat za řádně a v souladu se
zákonem zahájené.
V rámci trestního řízení nebyl proveden žádný procesně použitelný důkaz,
kterým by bylo objektivně prokázáno, že stěžovatel pro uvedeného zaměstnavatele
zprostředkovaně skutečně nepracoval, a pouhá skutečnost, že stěžovatel nebyl jako její
zaměstnanec zaevidován, není pro závěry soudu dostačující. Z provedených důkazů
nebyl bez důvodných pochybností prokázán podvodný úmysl stěžovatele nehradit
splátky úvěru v okamžiku uzavření úvěrové smlouvy, zvláště pak za situace, kdy
leasingová společnost potvrzení zaměstnavatele o doložení výše příjmu pro uzavření
úvěrové smlouvy vůbec nepožadovala a stěžovatelovo tvrzení o jeho příjmech nebylo
nejen vyvráceno, ale jím navrhované důkazy na podporu jeho tvrzení byly soudy
zamítnuty jako nadbytečné. Navíc výše splátek (2.747,-Kč) nebyly nijak vysoké, aby
bylo možno automaticky dovozovat nereálnost jejich splácení či případné srozumění
stěžovatele s takovou skutečností.
Oba soudy zcela ignorovaly důvody, pro které stěžovatel přestal splátky hradit,
které však vznikly až dodatečně a které v okamžiku uzavření úvěrové smlouvy nemohl
ani předpokládat, stejně jako důvody, proč neodevzdal vozidlo úvěrové společnosti a
ignorovaly i skutečnost, že stěžovatel měl v okamžiku zadržení policií u sebe dostatek
finančních prostředků, které chtěl použít na doplatek dlužných splátek. Závěry soudu
jsou tedy v ostrém rozporu s provedenými důkazy, z nichž soudy obou stupňů
nesprávně dovodily skutková zjištění, které však nemají v provedených důkazech
oporu. Použitá právní kvalifikace tak neodpovídá realizovanému důkaznímu řízení.
K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení. Nejvyšší soud odkázal na
odůvodnění napadeného usnesení a uvedl, že považuje ústavní stížnost za návrh zjevně
neopodstatněný. Krajský soud v Praze rovněž odkázal na odůvodnění usnesení
krajského soudu a Okresní soud Praha – západ je toho názoru, že totožnost skutku byla
zachována, když soud své skutkové zjištění oproti obžalobě změnil v částečném
přehodnocení subjektivní stránky jednání stěžovatele. Dále soud uvedl, že umožnil
stěžovateli navrhnout důkazy a o těch v souladu se zákonem rozhodl.
Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud
k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto
svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d)
rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů
veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst.
1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí
vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho
věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu
z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm
vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody
jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení
jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn
zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich
soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Není ani orgánem činným v trestním řízení
a nemůže tyto orgány nahrazovat; pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy
páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností
(čl. 83 Ústavy). Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení
rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly
v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález sp. zn.
III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str.
257).
V projednávané ústavní stížnosti směřují námitky stěžovatele, ostatně vesměs
totožné s těmi, jež uplatnil v rámci své obhajoby před obecnými soudy, zejména proti
způsobu a rozsahu dokazování a proti hodnocení důkazů. Ústavní soud připomíná, že v
souladu s výše citovaným vymezením jeho pravomoci není jeho úkolem skutkově a
právně objasňovat věci a nemůže si osobovat postavení další instance všeobecného
soudnictví, která mu zjevně nepřísluší. Pokud jde o prováděné dokazování v řízení
vedeném před obecnými soudy, Ústavní soud není povolán přehodnocovat důkazy,
které obecné soudy v trestním řízení provedly.
S námitkou stěžovatele ohledně subjektivní stránky souzeného trestného činu se
velmi podrobně ve svém usnesení vypořádal již dovolací soud, který dospěl k závěru, že
právní věta výrokové části rozsudku soudu I. stupně odpovídá zjištěnému skutkovému
stavu. Tvrdí-li stěžovatel v ústavní stížnosti, že právní kvalifikace skutku, provedená
obecnými soudy neodpovídá kvalifikaci uvedené v usnesení o zahájení trestního stíhání,
když toto bylo zahájeno pro trestný čin úvěrového podvodu dle §250b odst. 1, 3 tr.
zákona, a již vzhledem k tomu proto nebylo trestní stíhání stěžovatele zahájeno řádně, je
třeba poznamenat, že obecný soud zde postupoval v rámci zákona. Trestní stíhání
stěžovatele bylo zahájeno pro trestný čin úvěrového podvodu, v usnesení o zahájení
trestního stíhání byly uvedeny všechny okolnosti stíhaného skutku včetně subjektivní
stránky, bylo tedy zahájeno řádně. Právní kvalifikaci skutku jako trestného činu
úvěrového podvodu dle §250b odst. 1, 3 tr. zákona převzal státní zástupce do obžaloby,
o níž poté rozhodoval nalézací soud, který změnil právní kvalifikaci na trestný čin
podvodu dle §250 odst. 1, 2 tr. zákona, neboť v řízení vyšlo najevo, že leasingová
společnost nevyžadovala k uzavření smlouvy potvrzení o zaměstnání,
Jednou ze základních zásad trestního řízení je zásada obžalovací, tzn. že trestní
stíhání před soudem se koná jen na podkladě obžaloby, kterou podává a před soudem
zastupuje státní zástupce (§180 odst. 1 tr. řádu). Obžaloba může být podána pouze pro
skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání (§176 odst. 2 tr. řádu). Z uvedeného
vyplývá, že soud může posléze rozhodnout pouze o skutku, který je uveden v žalobním
návrhu (tzv. totožnost skutku). Právním posouzením skutku v obžalobě však není soud
vázán (§220 odst. 3 tr. řádu). Jak vyplývá z obsahu napadených rozhodnutí obecných
soudů a z vyjádření účastníků, všechny uvedené podmínky byly v daném případě
splněny a stěžovatelovo právo na spravedlivý proces nebylo v tomto směru žádným
způsobem dotčeno.
Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada
volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování
relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně
zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které
skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených
důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby
mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k jeho zásahu je až
stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného
faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad
spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá
též požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně
(dostatečně) a srozumitelně odůvodněny.
V rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 359/05 (jakož i mnoha jiných) Ústavní soud
vymezil obecné podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení
za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu zásahu do pravidel
spravedlivého procesu. Ohledně kategorie tzv. opomenutých důkazů (čehož
se stěžovatel také dovolává) jde o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení
navrženo provedení konkrétního důkazu, avšak důkazní návrh byl soudem bez věcně
adekvátního odůvodnění zamítnut, případně zcela opomenut, „což znamená, že
ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka
buď žádná či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci“
(ostatní uvažované typové situace „opomenutých“ důkazů jsou v dané věci
nepodstatné). Na druhé straně Ústavní soud již mnohokrát uvedl, že není procesní
povinností soudu vyhovět důkaznímu návrhu každému; je regulérní navržený důkaz
neprovést, jestliže skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován, nemá
relevantní souvislost s předmětem řízení, není-li navržený důkaz způsobilý ani ověřit
ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, anebo je odůvodněně nadbytečný, jelikož skutečnost,
k níž má být proveden, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností
ověřena nebo vyvrácena jinak (sp. zn. I. ÚS 733/01, III. ÚS 569/03, IV. ÚS 570/03, II.
ÚS 418/03). V daném případě sice stěžovatel navrhoval, a to i v rámci odvolacího
řízení, provedení dalších důkazů, které měly prokazovat jeho nevinu, odvolací soud
však jeho návrhům nevyhověl a v souladu se shora uvedenými zásadami v odůvodnění
rozhodnutí logicky vyložil, proč je neprovedl.
Ústavní soud opakovaně připomíná, že ačkoli – obecně vzato – se tyto zásady
vztahují k soudnímu procesu jako takovému, ve všech jeho konkrétních aspektech,
neznamená to, že ústavněprávní relevanci má každá jeho dílčí jednotlivost; naopak tomu
odpovídá požadavek, aby konkrétní vada či nesprávnost byly posouzeny (kromě
reálného vlivu na výsledek sporu) právě z hlediska ústavněprávního rozměru,
a zejména, aby bylo hodnoceno, zda soudní řízení bylo (či nikoli) „spravedlivé jako
celek“, tj. v celkovém vyznění z pohledu jeho předmětu. Ne vždy existence určitého
procesního nedostatku „musí vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí“,
zejména nedosahuje-li, „nahlíženo v kontextu celého procesu, ústavněprávní roviny“
(srov. kupříkladu rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 583/99, IV. ÚS 259/2000,
III. ÚS 639/02, III. ÚS 474/04 a IV. ÚS 679/05).
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný,
který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. listopadu 2009
Stanislav Balík
předseda senátu