ECLI:CZ:US:2009:2.US.1149.09.1
sp. zn. II. ÚS 1149/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti A. Ž., zastoupeného JUDr. Markétou Němečkovou, advokátkou, se sídlem v Olomouci, proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 1 Co 501/2008-16 ze dne 13. února 2009, a usnesení Městského soudu v Praze č. j. 34 C 130 a 138/2008-11 ze dne 30. října 2008, spojené s návrhem na zrušení části ustanovení §138 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., Občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, za účasti 1) Vrchního soudu v Praze a 2) Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Vězeňské služby České republiky, jako vedlejší účastník řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh se odmítají.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 30. dubna 2009 a na výzvu Ústavního soudu doplněnou podáním ze dne 30. července 2009 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, z nichž byly usnesením soudu prvého stupně jednak spojeny věci stěžovatele, vedené pod sp. zn. 34 C 130/2008 a 34 C 138/2008 ke společnému projednání, a dále nebylo stěžovateli přiznáno osvobození od soudních poplatků, a usnesením odvolacího soudu bylo jednak odmítnuto odvolání stěžovatele proti výroku soudu prvého stupně o spojení věcí, a dále byl k odvolání stěžovatele potvrzen druhý výrok soudu prvého stupně. Stěžovatel namítá, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho práva chráněná v čl. 6 odst. 1, čl. 8, čl. 13, a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Dále namítá, že aplikované ustanovení §138 odst. 1 občanského soudního řádu je v části věty: "... a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva." v rozporu s principem "ústavního" státu, předvídatelnosti a slučitelnosti vnitrostátního práva s Úmluvou.
2. V ústavní stížnosti je rekapitulováno, že se stěžovatel svými žalobami domáhal ochrany před bezdůvodnou diskriminací, neoprávněným zásahem do práva na duševní integritu a rozvoj a naplnění své osobnosti, neoprávněným zásahem do práva na spravedlivý proces, a práva na vzdělání. Z obsahu napadených usnesení konkrétně vyplývá, že se domáhal náhrady nemajetkové újmy ve výši 800.000 Kč a přijetí pozitivních opatření vedlejším účastníkem řízení s tím, že mu nebylo umožněno studium vysoké školy. Vedle toho se domáhal náhrady nemajetkové újmy ve výši 250.000 Kč a přijetí opatření vedlejším účastníkem řízení s tím, že mu je znemožňován přístup k informacím na webových stránkách Ministerstva spravedlnosti "infosoud". Stěžovatel konkrétně rozvádí ústavní stížnost proti napadeným rozhodnutím obecných soudů do aspektů svévolnosti, odepření spravedlnosti, porušení principu právního státu, nedostatku účinného prostředku nápravy a diskriminace.
3. V ústavní stížnosti stěžovatel konkrétně s odkazem na určitá rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva tvrdí, že pro spory mezi ním a orgánem veřejné moci není rozhodné, jak jsou jeho práva upravena vnitrostátním právem, ale s jaký je jejich charakter. Ten je podle něj občanskoprávní, neboť čl. 6 odst. 1, čl. 8 a čl. 14 jsou významnou součástí úpravy vztahující se k osobnostním právům. Pokud se tedy obecné soudy odmítly zabývat jeho žalobou pro nedostatek příslušnosti, pak mu odmítly poskytnout spravedlnost. Navíc je závěr obecných soudů důkazem o neúčinnosti dané žaloby jako účinného prostředku nápravy na národní úrovni. Odepřely mu totiž přístup k soudu svévolně a bez legitimního důvodu.
4. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a není součástí soustavy obecných soudů. Jako takovému mu proto nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené rozhodovací pravomoci obecných soudů, pokud jejich rozhodnutí nebo k němu vedoucí postup nepředstavují porušení základních práv a svobod. K ničemu takovému ale v posuzovaném případě nedošlo. Obecné soudy se návrhem stěžovatele zabývaly, své rozhodnutí opřely o zákonné ustanovení a své úvahy přesvědčivě a ústavně souladným způsobem vyložily. To, že s jejich závěry stěžovatel nesouhlasí samo o sobě důvodem k ústavní stížnosti být nemůže (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481; aj.).
5. Stěžovateli je z řízení ve věci sp. zn. I. ÚS 1503/08 známo stanovisko Ústavního soudu k nemožnosti prominout soudní poplatek v případech svévolného nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Lze zopakovat, že toto opatření řeší situace, kdy by osvobození od soudních poplatků, které znamená, že náklady nese stát, bylo zjevně v rozporu s principy mravnosti. O zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva se jedná zejména tehdy, jestliže již ze skutkových tvrzení žadatele (aniž by bylo potřeba provádět dokazování) je nepochybné, že mu ve věci nemůže být vyhověno.
6. Nelze souhlasit s výchozím argumentem stěžovatele, totiž, že jsou pod ochranou obecných soudů rozhodujících ve věcech civilních všechna základní práva a svobody, resp. ta z nich, jejichž porušení se stěžovatel dovolává. Stejně Ústavní soud odmítá argument, že lidskoprávní instrumenty vyžadují, aby o ochraně těchto práv za všech okolností rozhodovaly výlučně civilní soudy nota bene jen v řízení na ochranu osobnosti. To je dáno tím, že ochrana základních práv a svobod je pod ochranou soudní moci jako celku (čl. 4 Ústavy České republiky), přičemž ani z čl. 6 odst. 1 Úmluvy ani z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") nevyplývá, že právě a jen civilní soudy jsou ty, které poskytují ochranu určitého základního práva. Pokud jde o čl. 6 odst. 1 Úmluvy je v něm kladen důraz na občanská práva nebo závazky jako chráněný předmět a nikoliv na civilní soudnictví, které by o nich mělo za všech okolností rozhodovat. Ostatně ohledně práva na přístup k informacím a na vzdělání, pokud jde o konkrétní akty orgánů veřejné moci, nerozhodují v tuzemsku civilní soudy u osob, které nejsou omezeny na osobní svobodě výkonem trestu odnětí svobody. Bylo by tedy i v rozporu s argumentací ohledně diskriminace stěžovatele pro příslušnost k osobám na svobodě omezeným, pokud by o těchto právech v jeho případě soudy civilní rozhodovaly.
7. V každém případě tedy pokud obecné soudy dospěly k závěru, že se v případě žaloby stěžovatele jedná o zjevně bezúspěšné bránění práva, protože předmětem sporu nejsou práva chráněná v §11 občanského zákoníku, pak se jedná o závěry logické, předvídatelné, mající oporu v právním řádu a tudíž ústavně souladné.
8. K tomu je dále potřeba dodat, že omezením osobní svobody v důsledku uložení trestu odnětí svobody dochází k zásahu do vícera základních práv než jen do osobní svobody zaručené v čl. 8 Listiny, a to přímo úměrně k tomu, nakolik je výkon či uplatňování ostatních základních práv a svobod ovlivněno omezením osobní svobody. Obecně je třeba vyjít z toho, že omezení osobní svobody v souladu s ústavním pořádkem (čl. 8 odst. 2, 5 a 6 Listiny) dodává ústavněprávní opodstatněnost omezení jiných základních práv a svobod natolik, nakolik je v důsledku omezení osobní svobody nelze vykonávat či uplatňovat. Za podmínky souladnosti uloženého trestu odnětí svobody s ústavním pořádkem však v důsledku toho vzniklé omezení jiných základních práv z povahy věci zásadně nepředstavuje porušení ústavního pořádku.
9. K tvrzené diskriminaci pak stěžovatel neuvádí a z jeho podání ani jinak nevyplývá, že by vůči němu vůbec došlo k odlišnému zacházení, natož že k němu došlo s ohledem na neakceptovatelná kritéria. Konečně před vyčerpáním ústavní stížnosti lze jen stěží hovořit o porušení práva na účinný prostředek právní nápravy na národní úrovni podle čl. 13 Úmluvy, jehož se stěžovatel dovolává.
10. Ze shora vyložených důvodů bylo tedy nutné ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost. Bylo-li o ústavní stížnosti rozhodnuto odmítavým výrokem, musí se tento výrok promítnout i do návrhu na zrušení právního předpisu. Je-li totiž samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení zákona (jeho jednotlivých ustanovení, příp. jiného právního předpisu); opačný výklad by vedl ke stavu, jímž by se aktivní legitimace k podání takového návrhu zcela nežádoucím způsobem přenášela i na ty, kteří jinak takové oprávnění nemají.
11. Ze shora vyložených důvodů tedy Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), a návrh na zrušení části ustanovení §138 odst. 1 občanského soudního řádu byl odmítnut pro nedostatek aktivní legitimace podle §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s §43 odst. 1 písm. c) zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. září 2009
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu