ECLI:CZ:US:2009:2.US.1177.09.1
sp. zn. II. ÚS 1177/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti R.N., zastoupeného Mag. jur. Martinem Allgaierem, evropským advokátem Advokátní kanceláře Allgaier, Jušta & Partner, advokáti, Rechtsanwälte, Attorneys, se sídlem v Praze, proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 1568/2008 ze dne 11. března 2009, usnesení Krajského soudu v Praze sp. zn. 9 To 273/2008 ze dne 30. července 2008, a rozsudku Okresního soudu v Trutnově sp. zn. 16 T 266/2007 ze dne 4. března 2008, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Krajského soudu v Praze a 3) Okresního soudu v Trutnově, jako účastníků řízení, a 1) Nejvyššího státního zastupitelství, 2) Krajského státního zastupitelství v Praze a 3) Okresního státního zastupitelství v Trutnově, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 5. května 2009 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, z nichž byl rozsudkem soudu prvého stupně uznán vinným ze spáchání trestného činu útoku na státní orgán podle §154 odst. 1 písm. b) trestního zákona, kterého se měl dopustit tím, že předjel automobilem osobní automobil soudkyně JUDr. M.K., donutil ji k zastavení, vystoupil a přistoupil k ní a řekl: "Hrozně mi ubližujete, jestli v tom budete pokračovat, tak to odnese Vaše děcko a uvidíte, co se stane Vám, také to odnesete", a to v souvislosti s civilním řízením v němž byl žalobcem a kde rozhodovala uvedená soudkyně. Za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců podmíněně, odložený na zkušební dobu jednoho roku a šesti měsíců, usnesením dovolacího soudu bylo jeho odvolání zamítnuto jako nedůvodné a usnesením dovolacího soudu bylo jeho dovolání odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. Dle jeho názoru byla v řízení před obecnými soudy porušena jeho ústavně garantovaná práva podle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatel konkrétně namítá, že obecné soudy zcela ignorovaly klíčové procesní zásady in dubio pro reo a presumptio boni viri. K tomu došlo tím, že bezdůvodně znevážily výpověď svědka P.V. a naopak bez bližšího odůvodnění favorizovaly výpovědi svědků JUDr. V. a JUDr. D. (ačkoliv se jednalo o svědky tzv. "z druhé ruky"), kteří byli profesně a osobně více než spjatí s poškozenou. Poukazuje i na to, že hradecké soudy byly shledány podjatými a věc proto řešil Okresní soud v Trutnově a posléze Krajský soud v Praze. Má za to, že výpovědi "příslušníků" těchto soudů měly být hodnoceny se zvýšenou mírou skepse a kritičnosti, k čemuž nedošlo. Hodnocení důkazů obecnými soudy vůbec považuje za extrémní, neboť nemá oporu ve výpovědích svědků. Je podle něj šokující, že poškozená - dlouhodobě v minulosti činná i v trestních kauzách - po údajném napadení ihned nepřivolala orgány státní moci, ale teprve po několika hodinách. Považuje za neuvěřitelné, že v psychickém stresu vyvolaném údajným napadením byla poškozená schopna přejet osobním automobilem několik rušných křižovatek a věnovat se nakupování. Soudy ignorovaly skutečnost, že svědkyně Dvořáčková je v právních (exekučních) kauzách ve vztahu k odsouzenému podjatá, což sama dříve výslovně uvedla. Chybí motiv, případně pohnutka, trestného činu. Před vytýkaným jednáním poškozená rozhodla o pokračování v řízení, což bylo pro stěžovatele dobrou zprávou. Vyloučením této soudkyně by nic nezískal a ani nemohl předpokládat, že by konfliktem s ní mohl dosáhnout jejího vyloučení. Naopak u poškozené existuje motiv jednání, a to maximální snaha zbavit se po cca deseti letech "příšerné" kauzy, čehož se jí nakonec podařilo dosáhnout. Za průtahy v řízení, v němž poškozená rozhodovala, byla již stěžovateli přiznána Ministerstvem spravedlnosti náhrada ve výši 78.000 Kč, a proto se domnívá, že poškozené tato věc "přerostla přes hlavu". Stěžovatel nežádá, aby Ústavní soud přehodnocoval závěry dokazování obecných soudů, ale požaduje rovnost šancí.
3. Dále namítá, že vytýkaný skutek nenaplňuje objektivní ani subjektivní stránku předmětného trestného činu a maximálně se mohlo jednat o přestupek.
4. Konečně obecným soudů vytýká, že se nevypořádaly s jeho dalšími důkazními návrhy rekonstrukce trestného činu, např. detailními výpisy telefonních hovorů poškozené z předmětného dne apod.
5. Ústavní soud setrvale zdůrazňuje, že není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, a proto se může zabývat jen případy, u kterých zjistí, že v řízení před obecnými soudy byly porušeny ústavní principy (srov. I. ÚS 68/93 N 17/1 SbNU 123; aj.). Pokud jde o nesprávné užití podústavního práva, má toto za následek porušení základních práv a svobod zásadně jen v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových možností, a konečně v případech svévolného užití podústavního práva (souhrnně sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69). A pokud jde o nesprávné provedení důkazního řízení, má toto za následek porušení práva na spravedlivé řízení zásadně jen v případech opomenutých důkazů, v případech důkazů získaných a posléze provedených v rozporu s procesními předpisy, a konečně v případech svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv rozumného logického základu. Ústavní soud je tedy v daném ohledu povolán usměrňovat pouze nejkřiklavější výstřelky (souhrnně sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). O nic takového však v posuzovaném případě nejde.
6. Pokud jde o neprovedení navrhovaných důkazů je z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, které stěžovatel nijak nevyvrací, patrno, že v řízení před soudem prvého stupně neměl stěžovatel žádné důkazní návrhy, o nichž by musel soud rozhodovat. Důkazní návrhy uplatnil až v rámci odvolání a odvolací soud se s nimi vypořádal v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Tyto důkazní návrhy označil za nadbytečné, protože skutečnosti, jež měly objasňovat, považoval již za dostatečně objasněné a nevyžadující dalšího dokazování (str. 3).
7. Právní kvalifikací provedenou soudy prvého a druhého stupně se k dovolání stěžovatele zabýval dostatečným způsobem dovolací soud, a to s odkazem na vlastní rozhodovací činnost reprezentovanou usnesením sp. zn. 7 Tdo 939/2002. V něm byla rozvedena jednak skutečnost, že vyhrožováno musí být jednáním, které pokud by bylo uskutečněno, by bylo trestným činem ublížení na zdraví podle §221 nebo §222 trestního zákona, přičemž uvedená výhružka musí být pronesena tak, aby byla způsobilá vyvolat obavu, že ji pachatel splní (str. 5). Dlužno dodat, že část teorie je dokonce přísnější v tom, že výhrůžka ani nemusí být míněna vážně a postačí, že vyvolá obavu (Rubek, J.: Komentář k trestnímu zákonu in IS ASPI) a historickým výkladem by pak bylo možné odůvodnit i to, že jednání, kterým mělo být vyhrožováno, nemusí naplňovat kvalifikaci trestného činu (srov. rozhodnutí č. 798/1922 in: F. Vážný: Rozhodnutí Nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních IV, 1922: 196). V každém případě byla východiska obecných soudů předvídatelná. Dovolací soud souhlasil se závěrem soudu prvého stupně, že výhrůžka byla pronesena způsobem způsobilým vyvolat obavu, že pachatel splní to, čím vyhrožoval pro kontext se zdravotním omezením poškozené, kdy je odkázána na chůzi o dvou francouzských holích, její syn je těžce psychicky a fyzicky postižen a je zcela závislý na péči druhé osoby (str. 6).
8. Konečně obecné soudy mají v pravomoci rozhodovat i v případech, kdy proti sobě stojí důkazy nebo skupiny důkazů, které se navzájem popírají. V takové situaci má přitom zásada in dubio pro reo své místo až tehdy, kdy se uvedený rozpor nepodaří procesně předvídatelným způsobem vyřešit. Za procesně předvídatelný a ústavně souladný postup lze přitom považovat to, že je určitému důkazu (nebo skupině důkazů) dopřána důvěra a protivnému důkazu (skupině důkazů) nikoliv a tento závěr je přesvědčivě odůvodněn. V daném případě stála proti sobě verze stěžovatele podporovaná výpovědí svědka P.V. a verze JUDr. M.K. podporovaná výpověďmi JUDr. V. a JUDr. D. a SMS korespondencí. Nelze přitom souhlasit s argumentem stěžovatele, že posledně uvedená svědectví nelze považovat za věrohodná s ohledem na osobní a profesní provázanost s poškozenou, resp. zaujatost proti stěžovateli, o čemž mělo vypovídat odnětí věci z rozhodovací pravomoci hradeckých soudů. Posledně uvedené opatření totiž mělo zaručit spravedlivý proces tím, že o věci nebudou rozhodovat osoby úzce osobně a profesně spjaté s poškozenou a nikoliv tím, že uvedeným osobám bude znemožněno spolupodílet se na kognitivním procesu dokazování. To by totiž odporovalo povinnosti soudu obsažené v §2 odst. 5 trestního řádu a v podstatě i zásadě presumptio boni viri, které se sám stěžovatel dovolává. Konečně skutkové závěry obecných soudů prvého a druhého stupně jsou založeny jednak na logickém vyhodnocení verze stěžovatele a dále na tom, že jí do určité míry odporuje výpověď přímého svědka M., který neznal ani jednu verzi a ani jednu z protivných stran. Postup a argumentaci obecných soudů lze tedy považovat za ústavně souladnou. S ohledem na to je argumentace stěžovatele pouhou polemikou se závěry obecných soudů, nota bene použitou již co do rozsahu a podstaty obdobně i v řízení před obecnými soudy, která sama o sobě nezakládá důvod k ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481).
9. Ústavní soud ze shora vyložených důvodů neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. června 2009
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu