ECLI:CZ:US:2009:2.US.1249.09.1
sp. zn. II. ÚS 1249/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 2. června 2009 v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti H. B., zastoupené JUDr. Filipem Seifertem, advokátem se sídlem Trojanova 12, 120 00 Praha 2, směřující proti usnesení státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Hradci Králové ze dne 16. 3. 2009 č. j. 1 ZT 57/2009-12, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, splňující po doplnění i další formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaného usnesení, neboť má za to, že jím došlo k porušení práva na spravedlivý proces garantovaného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Usnesením policejního orgánu Krajského ředitelství Policie Východočeského kraje, Územního odboru SKPV, oddělení hospodářské kriminality v Hradci Králové ze dne 13. 2. 2009 č. j. ORHK-2485-14/TČ-2008-81 bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatelky pro spáchání trestního činu pojistného podvodu podle ust. §250a odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. z. Podvodu se měla stěžovatelka dopustit tím, že dne 24. 11. 2006 předložila na pobočce Allianz pojišťovny, a.s. v Hradci Králové oznámení o škodní události, kdy jako majitelka vozidla požádala o plnění z pojistné smlouvy z důvodu krádeže vozidla, přičemž v oznámení o škodní události úmyslně uvedla nepravdivé nebo hrubě zkreslující údaje za účelem získání pojistného plnění. Stěžovatelka měla uvést pojišťovnu v omyl a tím jí způsobit škodu ve výši 523 093 Kč. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka stížnost, která byla usnesením státní zástupkyně jako nedůvodná zamítnuta. Státní zástupkyně ve svém usnesení odkázala na znalecký posudek z oboru písmoznalectví-písmo ruční, kterým bylo zjištěno, že podpis se jménem H. B. v kolonce podpis pojistníka na pojistné smlouvě nepsala H. B., ale tento podpis psal syn stěžovatelky M. B. Státní zástupkyně na základě vyhodnocení spisového materiálu konstatovala, že obviněná v souvislosti s požadavkem o výplatu pojistného plnění z pojistné smlouvy uvedla Allianz pojišťovně nepravdu, že tuto pojistnou smlouvu podepsala, tímto svým jednáním tak uvedla pojišťovnu v omyl, pojišťovna jí uhradila pojistné plnění, čímž se dopustila trestného činu podvodu podle výše citovaných ustanovení trestního zákona.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá, že státní zástupkyně řádným způsobem usnesení o zamítnutí stížnosti neodůvodnila a nevypořádala se s námitkami stěžovatelky, zejména s námitkou nedostatku subjektivní stránky, a vadu spočívající v nedostatku odůvodnění usnesení o zahájení trestního stíhání nenapravila. Podle stěžovatelky je výrok o zahájení trestního stíhání vnitřně rozporný. Dále stěžovatelka namítá, že o stížnosti stěžovatelky proti usnesení o zahájení trestního stíhání rozhodovala státní zástupkyně, přestože dala pravděpodobně pokyn nebo souhlas k šetření a zahájení trestního stíhání stěžovatelky.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost jako prostředek k ochraně základních práv a svobod jednotlivce je založena na předpokladu, že případný zásah do základních práv a svobod je zásahem aktuálním, popřípadě trvajícím, jehož případné odčinění již nelze dosáhnout jinými prostředky ochrany práva (princip subsidiarity ústavní stížnosti).
Jak již Ústavní soud několikrát traktoval, ústavní soudnictví je vybudováno především "na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem, upravujících to které řízení či tu kterou materii" (nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 62/95, N 78/4 SbNU 243). Tam, kde dosud nebylo vydáno meritorní rozhodnutí a nejde tak o nereparovatelný zásah do základních práv, podřizuje Ústavní soud rozsah své přezkumné a rozhodovací činnosti zásadám zdrženlivosti a minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci. Trestní řízení "prakticky neustále podléhá kontrole státního zastupitelství a posléze při vlastním rozhodování o meritu věci v těchto souvislostech i soudnímu přezkumu co do jeho zákonnosti (ústavnosti)" (viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 554/03, U 4/32 SbNU 467). Důvodnost a zákonnost trestního stíhání je příslušnými orgány zkoumána po celou dobu řízení. Zásah Ústavního soudu při zahájení trestního stíhání by byl něčím předčasným, neboť Ústavní soud tu není od toho, aby opravoval postup orgánů veřejné moci, v daném případě státního zastupitelství, v řízeních, které dosud čekají na to, až bude pravomocně rozhodnuto. Zásah Ústavního soudu je v těchto případech něčím zcela výjimečným a je dán jen za existence zjevné libovůle v rozhodování, svévolí v rozhodování či provedeném postupu (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 511/02, N 105/30 SbNU 471).
Jádro stěžovatelčiny ústavní stížnosti směřuje k tomu, že se státní zástupkyně dostatečným způsobem nevypořádala zejména s námitkou subjektivní stránky daného trestného činu. Jak sám stěžovatel uvádí, podle názoru Ústavního soudu by bylo "přílišným formalismem požadovat výslovnou charakteristiku subjektivní stránky tam, kde tato dostatečně jasně vyplývá ze skutkového děje" (srov. usnesení III. ÚS 768/06 dostupné na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud po důkladném seznámení se s napadeným usnesením konstatuje, že státní zástupkyně dospěla k závěru, který nevykazuje atributy zjevné libovůle v rozhodování a lze jej aprobovat. V dalším řízení se stěžovatelce nabízí celá řada procesních prostředků k ochraně jejích práv a k vyjasnění skutkové situace. Tvrzením stěžovatelky, že "o stížnosti stěžovatelky proti usnesení o zahájení trestního stíhání rozhodovala státní zástupkyně, přestože dala pravděpodobně pokyn nebo souhlas k šetření a zahájení trestního stíhání stěžovatelky", se Ústavní soud dále nezabýval, neboť stěžovatelka pro toto své tvrzení neposkytuje žádné důkazy, ale svou argumentaci vede naopak na základě svých blíže nepodložených domněnek a dohadů. Opět je ale možno stěžovatelku odkázat na procesní prostředky a postupy, které nabízí trestní řízení.
Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích tvrzené porušení základních práv a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. června 2009
Jiří Nykodým
předseda senátu