ECLI:CZ:US:2009:2.US.1385.09.1
sp. zn. II. ÚS 1385/09
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti JUDr. Petra Kociána, soudního exekutora Exekutorského úřadu Brno – venkov, Brno, Příkop 6, zastoupeného JUDr. Petrem Matějkou, advokátem se sídlem Brno, Lidická 23b, směřující proti usnesení Okresního soudu v Benešově ze dne 17. 3. 2009 č. j. 7 Nc 3080/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí. Domnívá se, že jím byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, v čl. 2, čl. 9 odst. 1, čl. 11 odst. 4, čl. 26 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel jako soudní exekutor vydal příkaz k úhradě nákladů exekuce č. j. 037 Ex 902/08-111, kterým vyčíslil náklady exekuce. Příkaz je odůvodněn tak, že soudní exekutor vymohl část pohledávky, a proto mu náleží odměna dle §11 odst. 5 vyhlášky č. 330/2001 Sb., tj. dle §6 této vyhlášky (a v souladu s §27 této vyhlášky) 15% z exekutorem vymoženého plnění. Okresní soud v Benešově napadeným usnesením příkaz k úhradě nákladů exekuce zrušil, a to s ohledem na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1038/08. Soudy mají zohledňovat stupeň dobrovolnosti při splnění vymáhané povinnosti, a to kdykoliv před faktickým provedením exekuce a nikoli pouze v případech dobrovolného plnění ze strany povinného, kdy k dobrovolnému plnění nebyla exekutorem stanovena lhůta. Opačný výklad by totiž ad absurdum zajišťoval plnou odměnu soudního exekutora vždy. Mimo to podle §46 exekučního řádu soudní exekutor nemůže, resp. nemusí od exekuce upustit, není - li uhrazena odměna a do doby vyúčtování odměny nelze odměnu uhradit dobrovolně. Povinný, byť až po nařízení exekuce, avšak stále před jejím vynuceným provedením, vymáhanou částku v plné výši bez přímé účasti exekutora oprávněnému uhradil. Soudní exekutor sice vydal listiny směřující k vymožení pohledávky, avšak sám fakticky exekuci žádným způsobem neprovedl. Odměna exekutora tedy nemůže být stanovena paušálně procentním podílem z jistiny. Kromě tohoto důvodu zrušil okresní soud exekuční příkaz k úhradě nákladů exekuce proto, že se jeví jako předčasný, neboť povinným byl podán návrh na zastavení exekuce, o němž není rozhodnuto.
Proti rozhodnutí okresního soudu brojí stěžovatel ústavní stížností, v níž především polemizuje s aplikaci citovaného nálezu Ústavního soudu na danou věc.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se případným porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných občanským soudním řádem, občanským zákoníkem, trestním zákoníkem a dalšími předpisy obecného práva, pokud takové porušení současně neznamená porušení základních práv a svobod. Zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů je tedy zásadně jevem výjimečným a je vázán na splnění výše naznačených podmínek (srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 23/93).
Vzhledem k výše uvedenému je třeba považovat rozhodování o nákladech soudního řízení, včetně nákladů řízení exekučního, výhradně za doménu obecných soudů. Jedině ty jsou povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, garantovaným běžným zákonem. Ústavní soud není oprávněn zkoumat každé jednotlivé rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení, to by odporovalo jeho poslání strážce ústavnosti. V posuzované věci okresní soud vyšel z právního názoru vysloveného v nálezu sp. zn. II. ÚS 1038/08, že soudy mají zohledňovat stupeň dobrovolnosti při splnění vymáhané povinnosti, a to kdykoliv před faktickým provedením exekuce. Tím rovněž okresní soud respektoval nosné důvody nálezu sp. zn. Pl. ÚS 8/06, a to ve smyslu požadavku reflexe skutečnosti, zda povinný, byť až po nařízení exekuce, avšak stále ještě před jejím vynuceným provedením, vymáhanou částku v plné výši bez přímé účasti exekutora dobrovolně oprávněnému uhradil. I kdyby Ústavní soud se stanovením nákladů exekuce nesouhlasil, jeho tradiční zdrženlivost v zásazích do činnosti obecných soudů mu zapovídá, aby závěry okresního soudu, vycházející z podústavního práva, sám přehodnocoval. Mohl by tak učinit pouze tehdy, pokud by rozhodnutí obecného soudu mělo charakter extrémního vybočení, s dopadem do sféry základních práv, což v posuzované věci nemá.
Kromě toho, stěžovatel v ústavní stížnosti opomíjí, že okresní soud zrušil exekuční příkaz též z jiného důvodu, nezávislého na důvodu stěžovatelem rozporovaným. Tento druhý důvod kasace exekučního příkazu ani stěžovatel nerozporuje.
Ústavní soud konstatuje, že se stěžovateli nepodařilo prokázat porušení jeho základních práv, a proto Ústavní soud ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. června 2009
Stanislav Balík
předseda senátu