ECLI:CZ:US:2009:2.US.1470.09.1
sp. zn. II. ÚS 1470/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Nykodýmem o ústavní stížnosti obchodní společnosti MILNEA státní podnik v likvidaci, se sídlem Blanická 383/1, Olomouc, zastoupené JUDr. Petrem Tomanem, advokátem Advokátní kanceláře TOMAN, DEVÁTÝ & PARTNEŘI, se sídlem v Praze, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci č. j. 40 Co 1240/2008-217 ze dne 26. února 2009, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti a s návrhem na přednostní vyřízení věci, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti FOCUS - METAL, s. r. o., se sídlem Jiráskova 399/11, Valašské Meziříčí, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou telefaxem a k poštovní přepravě dne 5. června 2009 se stěžovatelka, jednající svým likvidátorem, domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí (které mylně označuje v celém podání spisovou značkou soudu prvého stupně, ačkoliv je na rozhodnutí vedle této sp. zn. patrné i správné č. j. odvolacího soudu), jímž bylo odmítnuto její odvolání proti usnesení Okresního soudu v Olomouci č. j. 50 Nc 6266/2007-11 ze dne 3. října 2007, kterým byla podle vykonatelného rozhodčího nálezu rozhodce Mgr. Martina Mojžíška, č. j. RN 08/2007 ze dne 30. srpna 2007 nařízena exekuce k uspokojení pohledávky vedlejší účastnice řízení. Tvrdí, že napadeným rozhodnutím byla porušena její základní práva podle čl. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. K odmítnutí odvolání stěžovatelky došlo v situaci, kdy byla již v jiném řízení nařízena exekuce prodejem podniku stěžovatelky, a byl ustanoven správce podniku. Odvolací soud vyšel z toho, že povinný v takovém případě může činit úkony (hmotněprávní i procesní), týkající se podniku, platně jen se souhlasem správce podniku a ten stěžovatelce k podání odvolání udělen nebyl. Proto bylo její odvolání odmítnuto.
3. V ústavní stížnosti stěžovatelka po obsáhlé rekapitulaci geneze vztahu s vedlejší účastnicí řízení a předmětného rozhodnutí vytýká odvolacímu soudu, že odmítnutím jejího odvolání jí odňal právo na hájení svých práv. Odvolací soud podmínil odvolání stěžovatelky souhlasem správce podniku, tedy osoby jednající v zájmu a ve prospěch protistrany, osoby, jejíž zájmy jsou ve zřejmém rozporu se zájmy stěžovatelky. Tím byla porušena zásada rovnosti stran, neboť druhá strana ke svému postupu souhlas stěžovatelky nepotřebovala, ale i právo na spravedlivý proces. Závěr odvolacího soudu ohledně nutnosti souhlasu správce podniku totiž nemá oporu v žádném zákonném ustanovení. Požadavek souhlasu správce podniku k některým úkonům a právo zastupovat povinného v řízení je upraven v §338k občanského soudního řádu. Z něj vyplývá, že souhlas správce podniku není vyžadován při všech úkonech, ale pouze týkají-li se nakládání s majetkem (převod, zatížení nebo jiné nakládáni s věcmi, právy a jinými majetkovými hodnotami), který patří podniku, slouží k jeho provozování nebo vzhledem ke své povaze má tomuto účelu sloužit. Správce podniku není oprávněn konat k odvracení škody hrozící podniku tehdy, pokud v této věci koná nebo chce konat sám povinný. Konečně je správce podniku oprávněn (nikoliv povinen) v případě, že povinný dostatečně nehájí svá práva ve sporech a jiných řízeních, která probíhají v době od nařízení a po dobu provádění výkonu rozhodnutí prodejem podniku, vstoupit do těchto řízení a činit samostatně za povinného všechny procesní úkony jako jeho zákonný zástupce. Z toho vyvozuje, že správce podniku tedy automaticky nevstupuje do řízení na místo povinného, nýbrž má povinnost zasáhnout pouze za podmínky, že povinný je nečinný. Názor odvolacího soudu nejenže nemůže obstát z důvodu neexistence opory v ustanoveních zákona, ale i protichůdnosti zájmů správce podniku (exekutora) a povinného (stěžovatelky). Úkolem exekutora a správce podniku je totiž vymožení pohledávky oprávněného a výše jejich odměny je přímo závislá na úspěšném splněni tohoto úkolu. V zájmu správce podniku proto není vstup do řízení, ve kterých hrozí zánik vykonatelného titulu exekuce, popř. zastavení exekuce, na základě které byl ustanoven a za kterou pobírá odměnu. Právě proto správce podniku nevyužíval a nevyužívá zákonné prostředky k hájení práv stěžovatelky. Tak tomu bylo i v ostatních exekucích, kde hrozilo zrušení titulu k pohledávce, popř. překažení exekuce.
4. Stěžovatelka současně požádala o odložení vykonatelnosti rozhodnutí. Uvádí, že hrozí prodej státního majetku každým dnem s tím, že výtěžek prodeje bude vyplacen osobám, které jsou v současné době trestně stíhány společně s rozhodcem, na základě jehož rozhodčího nálezu je exekuce nyní vedena. Provedení exekuce by tudíž znamenalo pro stěžovatelku nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti usnesení o nařízení exekuce může vzniknout vedlejší účastnici řízení. Pokud bude exekuce úspěšně provedena, obnovení původního stavu bude nemožné a ochrana práv a svobod Ústavním soudem by tak ztratila praktický význam.
5. Ještě než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat formální procesní náležitosti ústavní stížnosti a jen v případě, že splňuje všechny zákonem stanovené formální náležitosti, se jí může zabývat také věcně.
6. Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. Lze ji podat pouze tehdy, když navrhovatel před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje, kromě návrhu na obnovu řízení [§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon")] a mimořádného opravného prostředku, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§75 odst. 1 zákona, věta za středníkem). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná.
7. V posuzovaném případě Ústavní soud rozhoduje o podané ústavní stížnosti za situace, kdy byla podle §229 odst. 4 občanského soudního řádu přípustná žaloba pro zmatečnost (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 364/05 ze dne 2. února 2006, resp. usnesení sp. zn. III. ÚS 457/06 ze dne 14. září 2006 a sp. zn. IV. ÚS 3066/07 ze dne 20. prosince 2007).
8. Veden principem minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů, které jsou primárně povolány k ochraně práv a k výkladu podústavního práva (jímž
§338k občanského soudního řádu nepochybně je), proto Ústavní soud konstatuje, že nebyly vyčerpány všechny procesní prostředky k ochraně práva, což je nezbytnou formální náležitostí k tomu, aby se ústavní stížností mohl zabývat meritorně (sp. zn. I. ÚS 239/96, U 26/6 SbNU 587; sp. zn. III. ÚS 117/2000, N 111/19 SbNU 79; aj.). Zároveň Ústavní soud neshledal, že by ústavní stížnost svým významem podstatně přesahovala vlastní zájmy stěžovatelky [§75 odst. 2 písm. a) zákona] a stěžovatelkou nebylo tvrzeno ani nebylo Ústavním soudem shledáno, že by v řízení o žalobě pro zmatečnost docházelo ke značným průtahům [§75 odst. 2 písm. b) zákona].
9. Proto byla podle §43 odst. 1 písm. e) zákona ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako nepřípustná z důvodu podle §75 odst. 1 zákona. Vzhledem k akcesorické povaze návrhu na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí a návrhu na projednání věci mimo pořadí jsou odmítnutím samotné ústavní stížnosti odmítnuty i uvedené návrhy.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. června 2009
Jiří Nykodým, v. r.
soudce zpravodaj