ECLI:CZ:US:2009:2.US.1774.08.2
sp. zn. II. ÚS 1774/08
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Františka Duchoně a Dagmar Lastovecké - ze dne 9. července 2009 sp. zn. II. ÚS 1774/08 ve věci ústavní stížnosti F. B. proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2008 sp. zn. 25 Cdo 2598/2006, jímž bylo částečně zamítnuto a částečně odmítnuto stěžovatelovo dovolání, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2006 sp. zn. 19 Co 169/2006, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že stěžovatelova žaloba o náhradu škody se zamítá.
Výrok
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2008 č. j. 25 Cdo 2598/2006-96 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2006 č. j. 19 Co 169/2006-63 se ruší.
Odůvodnění:
Stěžovatel svým návrhem napadá rubrikovaná soudní rozhodnutí, jimiž měla být porušena jeho základní práva garantovaná v čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Okresní úřad ve Znojmě vydal dne 9. 9. 1996 rozhodnutí, kterým bylo stěžovateli povoleno zřízení (stavba) energetického vodního díla Podhradí - Loibing na řece Dyji (dále jen "energetické vodní dílo"), jemuž předcházelo souhlasné stanovisko referátu životního prostředí jako orgánu ochrany přírody ze dne 22. 7. 1996. Tato rozhodnutí považoval stěžovatel za vadná a spatřoval v nich nesprávný úřední postup orgánů státu, neboť byla vydána v rozporu s §4 odst. 2 a §50 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. V únoru 1998 byl stěžovatel vyrozuměn Českou inspekcí životního prostředí o zahájení správního řízení o omezení a zákazu škodlivé činnosti ve smyslu §66 zákona č. 114/1992 Sb. V rámci tohoto řízení bylo dne 12. 2. 1998 vydáno předběžné opatření, kterým byla zastavena výstavba energetického vodního díla. Správní řízení skončilo rozhodnutím Ministerstva životního prostředí ze dne 13. 7. 2000, jímž bylo stěžovateli zakázáno pokračovat ve výstavbě, s tím že tento zákaz pozbude platnosti udělením výjimky příslušným orgánem ochrany přírody podle §56 a §50 odst. 1 a 2 zákona č. 114/1992 Sb.
Dne 27. 12. 2000 podal stěžovatel u Obvodního soudu pro Prahu 10 žalobu na náhradu škody ve smyslu zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, o níž rozhodl obvodní soud rozsudkem ze dne 29. 3. 2004, kterým žalobu zamítl pro předčasnost, neboť v době rozhodování nebylo pravomocně skončeno řízení o udělení výjimky ze zákazu škodlivé činnosti podle §56 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb. K odvolání stěžovatele bylo rozhodnutí usnesením Městského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2004 zrušeno, neboť v mezidobí bylo rozhodnuto ministrem životního prostředí tak, že výjimka podle §56 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb. udělena nebyla.
Po vrácení věci nalézacímu soudu vydal dne 23. 1. 2006 obvodní soud mezitímní rozsudek, kterým označil žalobu na zaplacení částky 15 567 000 Kč z titulu náhrady škody proti žalované České republice co do základu za opodstatněnou. Nalézací soud v rozsudku dovodil, že za nezákonné rozhodnutí je třeba považovat rozhodnutí Okresního úřadu ve Znojmě ze dne 9. 9. 1996, kterým bylo stěžovateli povoleno vybudování vodního díla, podle něhož stěžovatel začal stavět a oprávněně stavěl až do vysokého stupně dokončení díla. Rozhodnutí okresního úřadu sice zrušit nelze, ale rozhodnutí ministra životního prostředí ze dne 28. 6. 2004 tvoří zákonnou překážku dokončení a provozování vodního díla. Fakt, že rozhodnutí Okresního úřadu ve Znojmě není zrušeno, a není tak naplněna podmínka §4 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb., není podstatný a je třeba tuto podmínku považovat za splněnou analogicky. Stěžovatel nemohl žádnými opravnými prostředky brojit proti tomuto rozhodnutí, které vyhovělo jeho návrhu, a nemůže nést ani odpovědnost za to, že se tak stalo nezrušitelným. Nalézací soud proto dovodil, že se v projednávané věci jedná o odpovědnost státu podle §1 zákona č. 58/1969 Sb.
Městský soud se se závěry obvodního soudu neztotožnil a jeho rozsudek změnil tak, že se žaloba zamítá. Stěžovatel dle názoru odvolacího soudu nikdy netvrdil, že se domáhá náhrady škody, která by mu byla způsobena rozhodnutím okresního úřadu, neboť vždy tvrdil, že na základě platného a pravomocného rozhodnutí stavěl a škoda mu vznikla nesprávným úředním postupem, kterým mu byla po dobu 6 let (1998-2003) znemožněna výstavba energetického vodního díla. Pokud stěžovatel označoval za nesprávný úřední postup stanoviska orgánů ochrany přírody vydaná pro rozhodnutí okresního úřadu, nelze tato stanoviska označit za nesprávný úřední postup proto, že byla vydána v průběhu řízení, které vyústilo v rozhodnutí Okresního úřadu ve Znojmě, jež nabylo právní moci a správní řízení jím bylo ukončeno. Rovněž tak dle odvolacího soudu nelze shledat za nesprávný úřední postup skutečnost, že správní orgány dále pokračovaly v řízení o omezení a zákazu škodlivé činnosti stěžovatele ve smyslu §66 zákona č. 114/1992 Sb., neboť toto řízení skončilo rozhodnutím Ministerstva životního prostředí ze dne 13. 7. 2000.
Stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud napadeným rozsudkem částečně zamítl a částečně odmítl. V části, v níž dovolání zamítl, se Nejvyšší soud ztotožnil se závěry odvolacího soudu týkajícími se nesprávného úředního postupu a vycházel rovněž ze skutečnosti, že v době rozhodování odvolacího soudu nebylo rozhodnutí okresního úřadu zrušeno ani změněno. Nejvyšší soud současně uvedl, že soud rozhodující o žalobě na náhradu škody proti státu není oprávněn posuzovat tvrzený nesoulad nezrušeného rozhodnutí se zákonem.
Stěžovatel považuje požadavek odvolacího (i dovolacího soudu) ohledně nutnosti zrušení rozhodnutí okresního úřadu za přepjatý formalismus, který neodpovídá principu materiálního právního státu, a připomíná, že nalézací soud posoudil rozhodnutí ministra životního prostředí jako akt odejmutí účinnosti pravomocnému a nezrušitelnému rozhodnutí okresního úřadu, což působí analogicky jako zrušení nezákonného rozhodnutí. V této souvislosti odkazuje stěžovatel na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 351/04 ze dne 24. 11. 2004 (N 178/35 SbNU 375), nález sp. zn. III. ÚS 501/04 ze dne 3. 3. 2005 (N 42/36 SbNU 445), nález sp. zn. III. ÚS 606/04 ze dne 15. 9. 2005 (N 177/38 SbNU 421) či nález sp. zn. I. ÚS 189/05 ze dne 11. 10. 2006 (N 184/43 SbNU 107).
Nadto stěžovatel ve vztahu k argumentaci městského soudu odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2002 ve věci sp. zn. 25 Cdo 643/2000 konstatující, že pokud nárok na peněžité plnění vychází ze skutkových tvrzení, jež umožňují posoudit uplatněný nárok po právní stránce i podle jiných norem, než jak je žalobcem navrhováno, popřípadě dovolují-li výsledky provedeného dokazování podřadit uplatněný nárok pod jiné hmotněprávní ustanovení, než jakého se žalobce dovolává, je povinností soudu takto nárok posoudit bez ohledu, zda je v žalobě právní důvod požadovaného plnění uveden či nikoliv.
Ve smyslu tvrzeného porušení čl. 38 odst. 2 Listiny stěžovatel namítá porušení §215 odst. 1 občanského soudního řádu. Předvolání k odvolacímu soudu bylo právnímu zástupci stěžovatele doručeno formou náhradního doručení, přičemž fikce doručení v dané věci nemohla nastat, neboť nebyla naplněna hypotéza ustanovení §46 odst. 6 občanského soudního řádu, tedy že se adresát v místě doručení zdržuje. Nebyl zde učiněn ani pokus doručit zásilku předáním jiné vhodné osobě, nekonal se ani druhý pokus zásilku doručit a písemnost byla uložena na poště v rozporu s §46 odst. 3 občanského soudního řádu. Stěžovatel navíc namítá nesprávnost údajů uvedených na doručence a nedodržení lhůty ve smyslu §215 občanského soudního řádu. Dovolací soud měl dle stěžovatele pochybit tím, že - ačkoliv musel provést důkaz doručenkou jako veřejnou listinou podle §243a odst. 1 občanského soudního řádu - nenařídil ve věci jednání, čímž porušil stěžovatelovo právo zakotvené v čl. 38 odst. 2 Listiny.
V průběhu řízení stěžovatel (po změně právního zastoupení) ústavní stížnost doplnil podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 23. 1. 2009, ve kterém zdůraznil, že odvolací i dovolací soud aplikovaly zákon č. 58/1969 Sb. zcela bez zřetele k jeho prováděcímu ústavněprávnímu charakteru a navíc v rozporu s čl. 4 odst. 4 Listiny, podle kterého musí být šetřeno podstaty základních práv a svobod. Stěžovatel konstatuje, že po celou dobu svých podnikatelských aktivit vycházel ze správnosti pravomocného individuálního správního aktu vydaného orgánem České republiky, opravňujícímu jej k výstavbě energetického vodního díla, a plně v souladu s jeho zněním investoval nemalé finanční i imateriální prostředky k výstavbě díla, jehož dostavbu byl posléze nucen, bez nejmenší své viny, rozhodnutím jiného orgánu České republiky, bez jakékoli náhrady, ukončit.
Stěžovatel připomíná, že zákon o odpovědnosti státu za škodu nepočítal výslovně s tím, že mohou nastat specifické situace, kdy se určité rozhodnutí časem ukáže být v podstatě nezákonné, a proto je následně jiným aktem státu fakticky potlačena jeho další účinnost, a že toto rozhodnutí může vyvolat vznik škody, ovšem současně není možno je formálně zrušit, například proto, že poškozený v době jeho vydání neměl žádný důvod a dokonce ani možnost proti němu jakkoli brojit.
V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel doplnil petit o návrh na přiznání náhrady nákladů řízení proti České republice.
Městský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti nejprve ve vztahu ke stěžovatelem tvrzené povinnosti soudu posoudit skutková tvrzení i podle jiných než stěžovatelem uplatněných norem uvedl, že na stěžovatele nebyly kladeny nároky na právní posouzení věci, ve vztahu k obsahu skutkových zjištění a jejich právnímu hodnocení odvolací soud odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku. Pokud jde o tvrzené jednání v nepřítomnosti právního zástupce stěžovatele, vyslovil městský soud předpoklad, že v projednávané věci byly splněny podmínky ustanovení §101 odst. 3 občanského soudního řádu.
Nejvyšší soud ve vyjádření uvedl, že stěžovatel opakuje v ústavní stížnosti argumenty, jež uplatnil již v řízení před dovolacím soudem, který se s nimi v napadeném rozhodnutí vypořádal, pročež odkazuje na jeho odůvodnění, jež považuje i nadále za správné. Nejvyšší soud připomíná, že napadené rozhodnutí je plně v souladu s jeho judikaturou (s odkazem na rozsudek ve věci sp. zn. 25 Cdo 430/2000 nebo sp. zn. 25 Cdo 1851/2002, či usnesení ve věci sp. zn. 25 Cdo 2162/2005). Napadený rozsudek je v souladu i s usnesením Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 142/02 (ve SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz), v němž Ústavní soud ve věci předchozí ústavní stížnosti stěžovatele uvedl, že ve smyslu čl. 26 odst. 1 a 2 Listiny může být právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost omezeno podmínkami a omezeními, jež stanoví zákon.
Nejvyšší soud zdůrazňuje, že stěžovatel ve svém podání nevysvětlil, jakým způsobem se napadené rozhodnutí dovolacího soudu konkrétně dotýká jeho ústavně zaručených základních práv a svobod. V ústavní stížnosti stěžovatel pouze obecně namítá porušení práva na soudní ochranu, neuvádí však, v čem měl být při rozhodování o dovolání v jeho věci porušen zákon nebo ústavní pořádek. Nejvyšší soud proto navrhl odmítnout stěžovatelovo podání jako návrh zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a svobod a po provedeném řízení a poté, co obdržel souhlasy účastníků řízení s upuštěním od ústního jednání podle §44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud, jsa vázán hranicemi svých pravomocí podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, není soudem nadřízeným soudům obecným, a proto mu nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost či správnost napadených rozhodnutí. Uvedená zásada však nemůže zastínit jeho oprávnění (a současně povinnost) zjišťovat, zda napadenými rozhodnutími nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
Podstata posuzované ústavní stížnosti spočívá v otázce, zda obecné soudy napadenými rozsudky interpretovaly rozhodné podústavní právo (ustavení zákona č. 58/1969 Sb.) v duchu ústavních imperativů zakotvených v ustanovení čl. 36 odst. 3 ve spojení s čl. 4 odst. 4 Listiny.
Ústavní soud v projednávané věci vycházel ze závěrů přijatých ve své předchozí judikatuře [např. v nálezu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 18/01 ze dne 30. 4. 2002 (N 53/26 SbNU 73; 234/2002 Sb.)], v němž Ústavní soud mj. konstatoval: "Podle čl. 4 odst. 2 Listiny mohou být meze základních práv a svobod upraveny za podmínek stanovených tímto ústavním dokumentem pouze zákonem, přičemž při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu, a taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena (čl. 4 odst. 4 Listiny). Má-li tedy každý právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem, přičemž podmínky a podrobnosti realizace tohoto práva stanoví zákon (čl. 36 odst. 3 a 4 Listiny), pak takový zákon vydaný na základě ústavního zmocnění nemůže nárok na náhradu škody v důsledku zmíněného jednání vzniklé zcela anulovat (negovat), a tím tedy ústavně zaručené základní právo, byť toliko v určitých případech, popřít.".
Lze též odkázat např. na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1628/07 ze dne 29. 11. 2007 (N 215/47 SbNU 829), v němž se praví: "Cílem tohoto ustanovení je tedy zjevně poskytnutí náhrady škody těm, kterým byla nezákonným či nesprávným postupem orgánů státu škoda způsobena. Toto ustanovení obecně vychází ze skutečnosti, že stát funguje i proto, aby jak své občany, tak i osoby zdržující se na jeho území, chránil, aby jim poskytoval záruky, že jejich práva budou hájena a aby jim v případě jejich porušení umožnil domáhat se nápravy. Odstavec 4 čl. 36 Listiny potom odkazuje na (zvláštní) zákon, který podmínky i podrobnosti práva na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem stanoví ... Takový zákon však nemůže samotný nárok na náhradu škody v důsledku zmíněného jednání vzniklé anulovat (negovat), byť "pouze" v jeho dílčím aspektu. Jinými slovy, zvláštní zákon podle čl. 36 odst. 4 Listiny nemůže popřít předmětné ústavně zaručené základní právo, a to nejen jako celek, ale ani jeho dílčí komponenty. Zákonu je svěřena toliko úprava podmínek a podrobností realizace již ústavně zakotveného práva, které vychází z principu ochrany práv každého, kdo byl poškozen nezákonným rozhodnutím státního orgánu či veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem.". Obdobně konstatovalo plénum Ústavního soudu v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 72/06 ze dne 29. 1. 2008 (N 23/48 SbNU 263; 291/2008 Sb.): "Odstavec 4 čl. 36 Listiny ... sice odkazuje na zákon, který upravuje "podmínky a podrobnosti" v relaci ke všem předcházejícím odstavcům čl. 36 Listiny, nicméně takový zákon vydaný na základě ústavního zmocnění je ustanovením čl. 36 Listiny vázán, od jeho obsahu se tedy nemůže odchýlit ... Smyslem a účelem "obyčejného" zákona podle čl. 36 odst. 4 Listiny je pouze stanovit podmínky a podrobnosti realizace co do svého obsahu (již) ústavodárcem v čl. 36 Listiny zakotvených práv, tedy podmínky a podrobnosti čistě procesní povahy (nikoli "materiálněprávní").".
Prizmatem uvedených premis Ústavní soud přezkoumal i napadená rozhodnutí obecných soudů.
Ratio decidendi rozsudku Nejvyššího soudu (podobně jako obdobná rozhodnutí dovolacího soudu) spočívá v závěru, že není nesprávným úředním postupem činnost správních orgánů, jež byla podkladem pro rozhodování jiného orgánu státu či přímo vyústila v jeho rozhodnutí, a dále, že "nevyhnutelnou podmínkou odpovědnosti státu je, aby pravomocné nebo bez ohledu na právní moc vykonatelné rozhodnutí bylo jako nezákonné zrušeno či změněno". Nejvyšší soud současně připomíná, že "soud rozhodující o žalobě na náhradu škody proti státu není oprávněn posuzovat tvrzený nesoulad nezrušeného rozhodnutí se zákonem.".
Jelikož rozhodnutí okresního úřadu ze dne 9. 9. 1996 nebylo v době rozhodování obecných soudů zrušeno ani změněno, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že je v předmětné věci vyloučena odpovědnost státu ve smyslu zákona č. 58/1969 Sb.
Takový závěr považuje Ústavní soud za situace, kdy bylo okresním úřadem v roce 1996 shledáno splnění zákonných podmínek, na základě čehož bylo vydáno stavební povolení, a posléze za nezměněného skutkového stavu Ministerstvem životního prostředí v roce 2001 neudělením výjimky de facto stavba zakázána, za čistě formalistický a odporující ustanovení čl. 36 odst. 3 ve spojení s čl. 4 odst. 4 Listiny, konsekventně potom i ustanovení čl. 1 odst. 1 Ústavy.
Nejvyšší soud ve shodě se soudem městským dospěl k závěru, že tvrzené nezákonné rozhodnutí okresního úřadu nebylo nikdy zrušeno ani změněno, aniž by nicméně v řízení před obecnými soudy bylo postaveno najisto, že dané rozhodnutí zrušeno (změněno) být mohlo či mělo, respektive že právě stěžovatel měl reálnou možnost zrušení předmětného rozhodnutí iniciovat.
Zcela stranou pozornosti obecných soudů, jejichž rozhodnutí byla projednávanou ústavní stížností napadena, zůstala skutečnost, že Ministerstvo životního prostředí v přípisu stěžovateli ze dne 29. 1. 2001 uvádí: "Za stavu, kdy existuje platné povolení ke zřízení vodohospodářského díla a jako stavebník jste již započal se stavbou, považuji za vhodnější užít příslušných ustanovení zákona č. 138/1973 Sb., o vodách (vodní zákon), ve znění pozdějších předpisů. V tom smyslu ministerstvo učiní potřebná opatření k zahájení řízení podle ustanovení §11 písm. a) vodního zákona.". V přípisu Okresnímu úřadu ve Znojmě - referátu životního prostředí ze dne 20. 2. 2001 poté ministerstvo vyzývá okresní úřad k nápravě vzniklé situace postupem podle §11 písm. a) zákona č. 138/1973 Sb.
Ústavní soud současně připomíná, že rigorózním lpěním na formálním zrušení (změnění) tvrzeného nezákonného rozhodnutí Nejvyšší soud zjevně přehlíží i závěry, ke kterým sám dospěl již v rozhodnutí ve věci sp. zn. 1 Cz 6/90, v němž analogicky dovodil (v případě zastavení trestního stíhání) možnost odpovědnosti státu i v případě, že dané rozhodnutí - formálně - zrušeno nebylo. V tomto judikátu ostatně Nejvyšší soud zdůraznil, že právní úprava odpovědnosti státu obsažená v zákoně č. 58/1969 Sb. sleduje ten smysl, aby každá majetková újma způsobená nesprávným či nezákonným zásahem státu proti občanovi byla odčiněna.
Pokud nadto Nejvyšší soud odkazuje ve vyjádření na některá svá rozhodnutí, je nutno poukázat na skutečnost, že okolnosti v nich projednávaných případů nejsou ve vztahu ke skutkovým souvislostem projednávané věci v žádném případě obdobné. Zatímco totiž v dovolacím soudem odkazovaných věcech sp. zn. 25 Cdo 1851/2002 a sp. zn. 25 Cdo 430/2000 bylo na dovolatelích, aby vyvinuli určitou aktivitu (jež naopak nebyla nutná na straně orgánu státní správy), v projednávané věci mohl zůstat stěžovatel pasivní, neboť potřebnou aktivitu měl a mohl vyvinout orgán státní správy, o čemž svědčí i stanovisko České inspekce životního prostředí - Oblastního inspektorátu Brno ze dne 13. 8. 1997, v němž se uvádí, že "vodohospodářský orgán při vydání rozhodnutí nesplnil svoji povinnost ve smyslu ustanovení §65 zákona č. 114/1992 Sb. tím, že nepostupoval v dohodě s orgánem ochrany přírody. Vodohospodářský orgán měl sice k dispozici kladné závazné stanovisko k zásahu do významného krajinného prvku. V tomto stanovisku byla zcela zanedbána otázka výskytu zvláště chráněných druhů rostlin a živočichů. Správní orgán tedy neshromáždil všechny podklady rozhodnutí, které získat měl a mohl - údaje o výskytu chráněných druhů živočichů jsou na odborných institucích k dispozici.". Tomuto závěru ostatně nasvědčuje i postoj Ministerstva životního prostředí, jež ve vyjádření k žalobě ze dne 6. 6. 2001 uvádí, že "existence zvláště chráněných druhů živočichů v předmětné lokalitě nebyla v průběhu vodoprávního řízení konstatována, proto nebyl žalobce na nutnost žádat o výjimku upozorněn.".
Ze skutečností uvedených v předchozím odstavci vyplývá, že okresní úřad (stěžovatelem tvrzeným nezákonným rozhodnutím ze dne 9. 9. 1996) vydal rozhodnutí, jež se posléze ukázalo jako nezákonné, přičemž vadnost tohoto rozhodnutí stěžovatel dle obsahu vyžádaného spisu nezavinil, naopak daná pochybení jsou jednoznačně přičitatelná referátu životního prostředí, jenž sporné rozhodnutí vydal.
Konstatování Nejvyššího soudu, že tvrzené nezákonné rozhodnutí nebylo zrušeno ani změněno, proto v situaci, kdy Česká inspekce životního prostředí indikovala pochybení okresního úřadu a Ministerstvo životního prostředí dalo podnět ke zrušení stěžovatelem tvrzeného nezákonného rozhodnutí, považuje Ústavní soud nejen za negativní důsledek zásady Qui haeret in litera, haeret in cortice, ale taktéž za projev nepřípustného formalismu, jenž svým působením zasahuje samu podstatu materiálního právního státu.
Ve vztahu k napadenému rozsudku městského soudu Ústavní soud uvádí, že je dle jeho názoru nepřijatelné, aby obecné soudy na jedné straně - čistě na základě vlastního (byť dlouhodobě zastávaného) výkladu - vyloučily podřaditelnost tvrzených pochybení pod legislativní označení "nesprávný úřední postup" z důvodu, že tento postup směřoval k vydání rozhodnutí, a současně na straně druhé konstatovaly, že o nezákonné rozhodnutí jít nemůže, neboť nebylo - formálně - zrušeno ani změněno. Má-li být naplněno ratio legis příslušných ustanovení zákona č. 58/1969 Sb. jakožto "prováděcího předpisu" čl. 36 odst. 3 Listiny, nemohou obecné soudy interpretovat tato zákonná ustanovení tak, že v důsledku jimi zvoleného výkladu dochází k popření jejich smyslu. Městským soudem aplikovaný (a Nejvyšším soudem aprobovaný) výklad odporuje dle Ústavního soudu teleologickému výkladu příslušných právních norem a Ústavní soud jej považuje za ústavně nekonformní.
Jestliže tedy obecné soudy zjevně přehlížely skutečnosti vyplývající ostatně i z důkazů obsažených ve spise, nasvědčující v projednávané věci splnění podmínek odpovědnosti státu v materiálním slova smyslu, a současně interpretovaly ustanovení zákona způsobem, jenž odpovědnost státu de facto vylučuje, porušily nejen čl. 36 odst. 3 a čl. 4 odst. 4 Listiny, ale zasáhly rovněž stěžovatelovo právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, a tím nedostály imperativu uloženému jim v čl. 90 Ústavy.
Shledaný zásah do práv stěžovatele vedl sám o sobě k nutnosti zrušit napadená rozhodnutí, dalšími námitkami se proto Ústavní soud věcně nezabýval.
Ústavní soud připomíná, že bude na obecných soudech v řízení o odpovědnosti státu za škodu, zda při výkladu podústavního práva dospějí k závěru o podřazení věci stěžovatele pod pojem "nezákonného rozhodnutí" či pod pojem "nesprávného úředního postupu", nebo zda přistoupí k analogické aplikaci takto relevantního podústavního práva, či případně zvolí jiný aplikační postup [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 4. 2009 ve věci sp. zn. I. ÚS 3009/08 (ve SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz)].
Pouze na okraj současně Ústavní soud připomíná, že závěry, ke kterým dospěl ve stěžovatelově dřívější věci v usnesení sp. zn. II. ÚS 142/02 (ve SbNU nepublikováno), případnou odpovědnost státu v žádném případě nevylučují. Jestliže totiž Ústavní soud konstatoval možnost omezení jednoho základního práva ve prospěch práva jiného, neznamená to, že - za splnění zákonných podmínek interpretovaných v duchu ustanovení čl. 36 odst. 3 a čl. 4 odst. 4 Listiny - za důsledky tohoto omezení nemůže stát odpovídat.
Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud pro porušení čl. 36 odst. 1 a 3 a čl. 4 odst. 4 Listiny a čl. 90 Ústavy ústavní stížnosti vyhověl a podle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2008 č. j. 25 Cdo 2598/2006-96 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2006 č. j. 19 Co 169/2006-63.
Ústavní soud se věcně nezabýval návrhem stěžovatele na přiznání "náhrady nákladů řízení proti České republice", neboť dospěl k závěru, že tato část stěžovatelova petitu není podřaditelná pod ustanovení §83 zákona o Ústavním soudu. I v případě, že by Ústavní soud stěžovatelův návrh pod toto ustanovení subsumoval, musel by jej odmítnout, neboť stěžovatel nedoložil osobní a majetkové poměry ve smyslu §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, jež by aplikaci tohoto ustanovení odůvodňovaly.