ECLI:CZ:US:2009:2.US.1961.09.1
sp. zn. II. ÚS 1961/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti J. S., zastoupeného JUDr. Milanem Zábržem, advokátem, se sídlem v Brně, proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 419/2009 ze dne 29. dubna 2009, usnesení Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 5 To 66/2008 ze dne 12. listopadu 2008, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 31 T 1/2007 ze dne 11. dubna 2008, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Vrchního soudu v Olomouci a 3) Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a 1) Nejvyššího státního zastupitelství, 2) Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a 3) Krajského státního zastupitelství v Ostravě, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou dne 24. července 2009 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, z nichž byl rozsudkem soudu prvého stupně uznán vinným ze spáchání trestného činu padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2 alinea první trestního zákona, kterého se měl dopustit tím, že ve svém domě vyrobil pomocí počítačové techniky 15 ks padělků bankovek nominální hodnoty 1000 Kč, a 7 ks padělků bankovek nominální hodnoty 2000 Kč, které předal spoluobžalovanému Š. s tím, že jde o jím vyrobené padělky, a dohodnul se s ním, že tyto udají jako pravé v Ostravě. Za tento trestný čin a za sbíhající se trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 trestního zákona mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců se zařazením do věznice s ostrahou, a peněžitý trest ve výměře 100 000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Šumperku sp. zn. 4 T 53/2007 ze dne 30. května 2007. Usnesením odvolacího soudu bylo jeho odvolání zamítnuto jako nedůvodné a usnesením dovolacího soudu bylo odmítnuto jeho dovolání, coby podané z jiného než zákonného důvodu. Stěžovatel tvrdí, že všemi napadenými rozhodnutími došlo k zásahu do jeho Ústavou zaručených práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách.
2. Od samého počátku kategoricky nesouhlasí se závěrem o vině, ke kterému soud, dle jeho názoru, dospěl na základě svévolně vytvořených důkazů, zejména když zcela uvěřil verzi spoluobžalovaného A. Š. Poukazuje na to, že ten tuto verzi nebyl před soudem prvního stupně schopen zopakovat a využil právo odepřít výpověď. Jeho postoj považuje za účelovou snahu vyvinit se. Naopak stěžovatel svoje výpovědi nijak neměnil. Předkládá svoji verzi případu a svoje hodnocení provedených důkazů. Nesouhlasí se závěrem soudu, že byl zjištěn skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti a důkazy hodnotil podle svého vnitřního předsvědčení založeného na pečlivém uvážení všech rozhodných okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Souhlasil pouze s tou částí úvah nalézacího soudu, že stěžejním bylo vyhodnocení otázky míry trestní odpovědnosti odsouzeného A. Š. a současně, zda se protiprávního jednání dopustil i stěžovatel a v jakém rozsahu. Ačkoliv hodnocení důkazů je plně v kompetenci nalézacího soudu, nemůže zásadně souhlasit s jeho hodnocením v tom smyslu, že by jeho obhajoba byla pouze účelová, vedená snahou o exkulpaci a naopak, že výpověď podaná Š., které soud uvěřil, byla věrohodná, protože koresponduje s dalšími opatřenými důkazy, které ve svém souhrnu vytvářejí logickou strukturu. Zastává názor, že soudy by neměly při svém rozhodování vybočit z určitého obecného rámce. Soudy z něj vybočily, neboť argumentům jeho obhajoby si všímaly pouze okrajově a nedaly jim patřičnou váhu, čímž porušily zásadu, že účelem trestního řízení není pouze spravedlivé potrestání pachatele, ale také spravedlivý proces. Tvrdí, že v jeho případě nebyl naplněn důležitý princip spravedlivého procesu, který má zabránit libovůli při rozhodování, a to povinnost rozhodnutí řádně zdůvodnit (sp. zn. III. ÚS 271/96, N 24/7 SbNU 153).
3. Ústavní soud vždy připomíná, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Ústavní soud dále zdůrazňuje subsidiární charakter ústavní stížnosti a charakter kasace rozhodnutí obecných soudů jako krajního prostředku, k němuž je přípustné sáhnout jen tehdy, pokud jsou tato rozhodnutí výsledkem řízení, jež jako celek nebylo spravedlivé, tzn. odporovalo zásadám práva ústavního.
4. Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), tím, že v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) rozlišuje návrhy zjevně neopodstatněné, dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního. Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout byť jen pochybnost o ústavní konformitě postupu obecných soudů v souzené věci. Ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná.
5. V projednávané věci Ústavní soud především konstatuje, že argumentace stěžovatele představuje v převážné míře opakování jeho obhajoby z řízení před obecnými soudy, které se jeho výše uvedenými námitkami podrobně zabývaly a v napadených rozhodnutích přehledně a logicky vysvětlily, proč tyto námitky nejsou důvodné. K té části argumentace stěžovatele, jež je polemikou se skutkovými závěry obecných soudů může Ústavní soud toliko konstatovat, že stěžovatel mylně staví orgán ochrany ústavnosti do role další instance trestního řízení. Kasační pravomoc Ústavního soudu se na základě námitek skutkového charakteru může uplatnit jen tehdy, jsou-li skutkové či na ně navazující právní závěry obecných soudů v extrémním rozporu s faktickými výsledky provedeného dokazování. Jde zejména o případy tzv. deformace důkazu, tedy vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu z provedeného důkazu nevyplývají. To rozhodně není případ trestní věci stěžovatele.
6. Ústavní soud již jen na základě předložených kopií napadených rozhodnutí konstatuje, že obecné soudy postupovaly v souladu se svými povinnostmi. Soud prvého stupně se podrobně vypořádal se všemi verzemi případu, které byly v průběhu řízení prezentovány. Podrobně vyložil proč považuje za nevěrohodnou první verzi A. Š. (str. 23 rozsudku), i verzi stěžovatele (str. 23 a 24 rozsudku) a jak je druhá verze A. Š. podporována dalšími důkazy, které byly v průběhu řízení provedeny (str. 25 rozsudku), a konečně zaujal stanovisko i k argumentaci stěžovatele znevěrohodňující změněnou výpověď A. Š. pro její účelovost a vynucení (str. 25 a 26 rozsudku). Jinými slovy soud prvého stupně jasně a logicky vyložil, jak se získaným důkazním materiálem a obhajobou stěžovatele naložil. Nezbytnost respektování argumentace obhajoby přitom v žádném případě není nárokem na procesní úspěch (srov. sp. zn. Pl. ÚS 36/93, N 24/1 SbNU 175). Rozhodnutí obecného soudu prvého stupně lze proto i s vědomím námitek stěžovatele považovat za ústavně souladné a přiměřeně k tomu lze pak považovat za ústavně souladné i rozhodnutí obecných soudů dalších stupňů, které neshledaly důvod k využití kasační (resp. apelační) pravomoci.
7. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. srpna 2009
Stanislav Balík
předseda senátu