ECLI:CZ:US:2009:2.US.1965.09.1
sp. zn. II. ÚS 1965/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma v právní věci stěžovatelky Alcredo s. r. o., se sídlem ve Vraném nad Vltavou, Nádražní 101, zastoupené Mgr. Lucií Slabou, advokátkou se sídlem v Českých Budějovicích, Zátkovo nábř. 7, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. 8. 2007 č. j. 29 Co 281/2007-88 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2009 č. j. 22 Cdo 5104/2007-113, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 27. 7. 2009 a doplněnou podáním ze dne 14. 8. 2009, která i v ostatním splňovala všechny náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedený rozhodnutí obecných soudů, vydaných v řízení o určení vlastnického práva, v němž vystupovala na straně žalované. Tvrdí, že v řízení před obecnými soudy všech stupňů bylo porušeno její ústavně zaručené právo podle čl. 4 odst. 4 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a dále její právo dle čl. 90 Ústavy a čl. 36 Listiny.
Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Praze napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba o určení, že vedlejší účastník (Česká republika - Ministerstvo financí, v řízení před obecnými soudy vystupující na straně žalobkyně) je vlastníkem nemovitostí specifikovaných v rozhodnutích tak, že žalobě vyhověl. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka dovolání, které bylo Nejvyšším soudem ve věci samé jako nedůvodné zamítnuto, a v části, v níž dovolání směřovalo proti výroku o nákladech řízení, odmítnuto jako nepřípustné.
Stěžovatelka napadla shora uvedená rozhodnutí projednávanou ústavní stížností. Je přesvědčena, že dotčené nemovitosti nabyla při dodržení všech podmínek daných zákonem č. 364/2000 Sb., o zrušení Fondu dětí a mládeže a o změnách některých zákonů (dále jen "zákon o zrušení FDM"), a to na základě kupní smlouvy ze dne 27. 12. 2004, uzavřené s Fondem dětí a mládeže (dále jen "FDM"). Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že likvidátor FDM nebyl oprávněn uzavřít předmětnou smlouvu s ohledem na usnesení Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR č. 1324 ze dne 2. 11. 2004. Uvedla, že nesouhlasí s doslovným výkladem článku I. bodem 5 písm. f) zákona o zrušení FDM a poukázala na stabilní judikaturu Ústavního soudu vytýkající obecným soudům přepjatý formalismus a zdůrazňující, že obecné soudy nejsou vázány doslovným zněním zákona, nýbrž se smí a musí od něj odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona a princip spravedlnosti. Za situace, kdy právní předpis umožňuje vícero výkladů, je nutné upřednostnit ten, který je nejvíce v souladu s ústavním pořádkem. Význam předmětného ustanovení je dle stěžovatelky třeba chápat s přihlédnutím k dalším ustanovením zákona o zrušení FDM. Dle přílohy č. 1 usnesení vlády č. 98 ze dne 28. 1. 2004 majetek, o který nikdo v rámci bezúplatných převodů neprojevil zájem, automaticky přešel do skupiny majetku, který se úplatně převede dle článku I. bodu 5 písm. c) zákona o zrušení FDM. Likvidátor dle stěžovatelky dodržel stanovený postup, když na předmětné nemovitosti za této situace vypsal dne 3. 11. 2004, po rozhodnutí Poslanecké sněmovny ze dne 2. 11. 2004, veřejnou soutěž, našel na jejím základě zájemkyni (stěžovatelku), s níž uzavřel dne 27. 12. 2004 příslušnou kupní smlouvu ve znění dodatku ze dne 30. 12. 2004. Z výslovné dikce článku I. bodem 5 písm. f) zákona o zrušení FDM v žádném případě nevyplývá, že by byla likvidátorovi FDM uložena zákonná povinnost činit veškeré právní kroky, předcházející úplatnému převodu a související s jeho přípravou, až po rozhodnutí Poslanecké sněmovny o bezúplatných převodech. Výklad tohoto ustanovení prezentovaný odvolacím soudem je proto nutné považovat ze nepřípustně rozšiřující. Účelu zákona o zrušení FDM, jakož i právní jistotě nabyvatelů, kteří získali nemovitosti v dobré víře v řádné veřejné soutěži, by se příčil výklad, dle kterého by byl likvidátor povinen vyčkat s prováděním úplatných převodů až do rozhodnutí Poslanecké sněmovny bez ohledu na skutečnost, že vláda dané nemovitosti k bezúplatnému převodu nenavrhla, a Poslanecká sněmovna o nich proto nerozhodovala. Jiný výklad nelze připustit ani z toho důvodu, že by byla takovým postupem dotčena navrhovací pravomoc vlády. Pokud jde o převod rekreačních chatek, tyto stavby jsou v kupní smlouvě dostatečně určitě a jasně označeny a je u nich uvedeno, na kterém pozemku jsou postaveny a jaký je způsob jejich využití. Skutečnost, že bylo kupní smlouvou převedeno vlastnické právo k nemovitostem, které nejsou zapsány v katastru nemovitostí, nemá žádný vliv na platnost uzavřené kupní smlouvy. Ze samotné kupní smlouvy je rovněž patrné, že vůlí smluvních stran bylo i převést společně se spornými nemovitostmi i jejich příslušenství. Stěžovatelka z výše uvedených důvodů proto nesouhlasí se závěrem obecných soudů, že v dané věci objektivně došlo k obcházení zákona.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Provedenou lustrací a následnou komparací návrhů podaných u Ústavního soudu bylo zjištěno, že stěžovatelka uplatnila obdobné námitky v dalších dvou svých ústavních stížnostech, které podala jako žalovaná proti rozsudkům, jimiž bylo určeno, že Česká republika - Ministerstvo financí je vlastníkem blíže specifikovaných nemovitostí z majetku bývalého Socialistického svazu mládeže (v mezidobí spravovaného Fondem dětí a mládeže). Ústavní soud o uvedených ústavních stížnostech stěžovatelky rozhodl usnesením ze dne 17. 7. 2008 sp. zn. III. ÚS 249/08 a usnesením ze dne 7. 7. 2008 sp. zn. IV. ÚS 718/08 tak, že je odmítl pro zjevnou neopodstatněnost poté, co shledal právní závěry obecných soudů ústavně konformní.
Ústavní soud konstatuje, že ani v nyní projednávané věci neměl důvodu se od závěrů učiněných ve shora citovaných rozhodnutích odchylovat. Stěžovatelka, ač je nepochybně s názorem Ústavního soudu seznámena, nevznesla žádná nová tvrzení, kterými by důvody odmítnutí jejích předchozích ústavních stížností mínila zvrátit. Ústavní soud proto pro stručnost odkazuje na odůvodnění shora uvedených rozhodnutí Ústavního soudu a shodně uzavírá, že ani v nyní projednávané věci neshledal stěžovatelkou tvrzený zásah do jejích zaručených práv.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud postupoval podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. srpna 2009
Stanislav Balík
předseda senátu