ECLI:CZ:US:2009:2.US.2029.08.2
sp. zn. II. ÚS 2029/08
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma - ze dne 28. května 2009 sp. zn. II. ÚS 2029/08 ve věci ústavní stížnosti M. K. proti rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 62 Co 97/2008 ze dne 21. května 2008, kterým bylo rozhodnuto v odvolacím řízení ve věci svěření nezletilého dítěte do střídavé výchovy rodičů a vyživovací povinnosti otce, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a 1. Ing. M. K. a 2. M. D., zastoupeného Úřadem městské části Praha 6, opatrovníkem, jako vedlejších účastníků řízení.
Výrok
Rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 62 Co 97/2008 ze dne 21. května 2008 se ruší.
Odůvodnění:
I.
Rekapitulace ústavní stížnosti
1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 12. srpna 2008 se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí v částech, kterými byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. až V. a VII., a v části výroku VI. o vyživovací povinnosti vedlejšího účastníka řízení 1. (dále jen "otec") za dobu od právní moci výroku o výchově vedlejšího účastníka řízení 2. (dále jen "syn") a v části, ve které byl změněn ohledně režimu střídavé výchovy v době jarních, velikonočních a letních prázdnin. Tvrdí, že jím byla porušena její základní práva ve smyslu čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i základní právo syna ve smyslu čl. 12 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte.
2. V ústavní stížnosti je rekapitulováno, že rozsudkem soudu prvního stupně byl syn na dobu do a po rozvodu manželství rodičů svěřen do jejich střídavé výchovy s tím, že stěžovatelka bude mít syna v lichých týdnech v roce a otec v sudých, přičemž mezníkem je konec, resp. začátek školního vyučování syna, kdy se uskutečňuje předávání a přebírání, stěžovatelce ani otci nebylo určeno výživné a bylo rozhodnuto o režimu výchovy v období jarních, letních a vánočních prázdnin tak, že v průběhu jarních prázdnin byla stěžovatelka oprávněna ke styku se synem každý lichý rok, a otec každý sudý rok. V průběhu vánočních prázdnin byla stěžovatelka oprávněna ke styku se synem každý sudý rok od prvního dne prázdnin do 27. 12. a zbytek do posledního dne prázdnin včetně případného víkendu byl ke styku oprávněn otec, přičemž v každém lichém roce byl stanoven režim zrcadlově opačný, a v průběhu letních prázdnin byli oba rodiče oprávněni ke styku se synem každý po dobu jednoho měsíce s tím, že přesný termín a podmínky jsou si rodiče povinni navzájem sdělit nejpozději do 30. dubna každého roku. Napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl k odvolání stěžovatelky zrušen rozsudek soudu prvního stupně v části určení vyživovací povinnosti otce za dobu do právní moci výroku o výchově nezletilého a ve výrocích o nákladech řízení a v tomto rozsahu byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Ve výrocích o režimu výchovy v období jarních, letních a vánočních prázdnin bylo rozhodnuto tak, že v průběhu jarních prázdnin má mít stěžovatelka syna ve výchově každý lichý rok a otec každý sudý rok, oba vždy od 9:00 hod. prvního dne prázdnin do 17:00 hod. posledního dne prázdnin včetně víkendu, v průběhu vánočních prázdnin má mít stěžovatelka syna ve výchově každý sudý rok a otec každý lichý rok, oba vždy od 9:00 hod. prvního dne prázdnin do 27. 12. v 17:00 hod. a zbytek prázdnin má mít syna ve výchově vždy druhý z rodičů, a v době letních prázdnin má mít stěžovatelka syna ve výchově každý lichý rok od 1. 7. od 9:00 hod. do 1. 8. 9:00 hod. a každý sudý rok od 1. 8. od 9:00 hod. do 31. 8. 18:00 hod. a otec má mít syna v době letních prázdnin v době zrcadlově obrácené.
3. V ústavní stížnosti stěžovatelka jednak namítá, že byla odňata svému zákonnému soudci. Tvrdí, že podle §7 odst. 2 zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, jí byl odňat zákonný soudce, neboť při každém ze dvou ústních jednání o odvolání byl senát odvolacího soudu obsazen v jiném než rozvrhem práce stanoveném složení, aniž by předtím o změně složení senátu rozhodl předseda soudu v souladu s ustanovením §2a odst. 2 vyhlášky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, ve znění pozdějších předpisů. Za odnětí zákonného soudce je podle ní nutno považovat jiné než rozvrhem práce stanovené složení senátu, aniž by předtím o změně složení senátu pro krátkodobou nepřítomnost některého z členů senátu rozhodl samotný předseda soudu. Důvody nepřítomnosti soudce a určení náhradníka je povinen některý z členů senátu na počátku ústního jednání oznámit, jinak se jedná o porušení ústavního práva na zákonného soudce. Z předloženého notářského zápisu přitom vyplývá, že o změně odvolacího senátu (předsedy senátu JUDr. Hasalové) pro krátkodobou nepřítomnost soudce nerozhodl předseda soudu, nýbrž záměna soudců proběhla neformálně mezi soudci kolegy; stejně tak při druhém odvolacím jednání o záměně nepřítomného dalšího člena senátu (JUDr. Tomana) nerozhodl předseda soudu, nýbrž o jeho neformální výměně na počátku druhého odvolacího jednání pouze informovala předsedkyně odvolacího senátu JUDr. Hasalová, která však zase sama chyběla při prvním odvolacím jednání. Stěžovatelka přitom odkazuje na nálezy sp. zn. IV. ÚS 307/03 (N 76/33 SbNU 243) a sp. zn. III. ÚS 2853/07 (N 83/49 SbNU 197).
4. Dále stěžovatelka napadá neúplnost výroku o střídavé výchově rodičů, poněvadž nebylo upraveno celé období kalendářního roku při střídavé výchově. To je při extrémně vypjatých vztazích mezi rodiči, resp. mezi stěžovatelkou a matkou otce, neakceptovatelné. Vypočítává přitom typově sedm případů, kdy není pokryta výchova zejména při návaznosti "běžného" režimu výchovy a režimu výchovy v době prázdnin, a to v řádu hodin. Je přesvědčena, že neúplnost výroku o střídavé výchově vykazující časové mezery byla vyvolána snahou soudu minimalizovat osobní předávání nezletilého dítěte rodiči navzájem pro jejich extrémně vypjaté vztahy; toto je však dokladem, že v dané věci střídavá výchova není v zájmu nezletilého dítěte, neboť nezletilý je vystaven značné právní nejistotě nestanovením rodičovské zodpovědnosti v rozsáhlých časových úsecích.
5. Obecným soudům vytýká, že ačkoliv podala řádný návrh (žalobu) na úpravu styku otce se synem, nebylo o tomto jejím návrhu ani o jeho úpravách rozhodnuto. Obecné soudy si totiž podle stěžovatelky neujasnily zcela základní otázku, co a na základě čeho je vlastně předmětem řízení. Přitom z §176 odst. 1 občanského soudního řádu jednoznačně vyplývá, že řízení o styku rodičů, prarodičů a sourozenců s nezletilým je samostatným předmětem řízení, o kterém soud rozhoduje rozsudkem, resp. samostatným výrokem, a proto je vyloučeno, aby úprava styku rodiče s nezletilým mohla být bez dalšího předmětem rozhodnutí soudu v souvislosti s rozhodováním soudu o výchově, resp. je vyloučena změna výroku rozsudku soudu o styku s nezletilým za výrok o výchově dítěte. Za extrémní rozpor s jednoduchým právem považuje názor soudu, že při střídavé výchově je pojmově vyloučena úprava styku rodičů a dítěte.
6. Ačkoliv byly zjištěny rozdílné majetkové poměry rodičů (v rozsahu cca 60 milionů Kč ve prospěch otce), nebyla určena žádnému z rodičů vyživovací povinnost. Rozsudek soudu druhého stupně zřejmě vychází z toho, že se jedná o vzájemné pohledávky, které se vzájemně kryjí. Opomíjí tak, že výživné je nárokem samotného nezletilého hrazeného k rukám druhého z rodičů, pročež nestanovení výživného při střídavé výchově je ve své podstatě zbavení jeho majetkových práv. Odvolacímu soudu přitom vytýká, že nijak neaktualizoval příjmy obou rodičů z pracovních poměrů, přestože o odvolání rozhodoval až po více než půl roce od vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně. Ustanovení §26 odst. 1 zákona o rodině vylučuje, aby jen z důvodu rozdílných nadprůměrných majetkových poměrů rodičů nebylo stanoveno žádnému z rodičů výživné, neboť tím vylučuje i případnou aplikaci §213 trestního zákona. Právní názor odvolacího soudu, že v případě nadprůměrně majetkově postavených rodičů není zapotřebí výživné stanovit, považuje stěžovatelka za diskriminační. Výživné na nezletilé dítě se podle ní neurčuje jen v případě společné výchovy. Bylo tedy pominuto, že otec při zásadně stejných majetkových poměrech přispíval až do května 2005 na výživné nezletilého dítěte částku 58 000 Kč měsíčně, což zhruba odpovídá rozdílu v majetkových poměrech obou rodičů.
7. Odvolací soud se také podle stěžovatelky nevypořádal s konkrétními výhradami stěžovatelky proti znaleckému posudku ani se závěry pozdějšího znaleckého posudku PhDr. K. H., který byl pouze citován, ačkoliv je v zásadním rozporu se znaleckým posudkem PhDr. K. Odvolává se přitom na nález sp. zn. III. ÚS 521/05 (N 70/40 SbNU 691).
8. Stěžovatelka poukázala na to, že se odvolací soud nijak nevypořádal se stanoviskem nezletilého učiněným po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně, na které výslovně upozornila, když kolizní opatrovník tuto skutečnost zatajil. Tímto vyjádřením je přitom vyvrácena domněnka soudu prvního stupně, že syn není schopen rozlišit, jakou dobu je u otce a jakou dobu u matky. Nesouhlasí se zjištěním, že syn nemá preferenci ani k jednomu z rodičů, neboť to je zpochybněno výsledky znaleckého vyšetření, které podrobně rozebírá. Vytýká obecným soudů, že naopak přihlédly k měnícímu se stanovisku orgánu péče o dítě, které je v rozporu s názorem syna.
9. Stěžovatelka namítá, že v řízení o odvolání předložila a navrhla listinné důkazy, které byly pominuty. Z předložených listin se jednalo o záznam o jednání na OPD Praha 6 ze dne 31. března 2008, záznam o jednání na OPD Praha 6 ze dne 26. března 2008, zprávu Základní školy Emy Destinové ze dne 26. března 2008, přípis otce ze dne 29. července 2007, adresovaný Obvodnímu soudu pro Prahu 6 ke sp. zn. 13 C 190/2000, usnesení Policie České republiky ČTS: ORI-2361/100K-1-Kap.-2007 ze dne 9. listopadu 2007, protokol o výslechu P. Š. ze dne 5. listopadu 2007 s úředním záznamem o podaném vysvětlení ze dne 9. listopadu 2007, trestní příkaz Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 10 T 6/2008 ze dne 29. února 2008, obžalobu k Obvodnímu soudu pro Prahu 1 ze dne 25. února 2008 a trestní oznámení ze dne 7. května 2008. Z navržených důkazů se pak jednalo o revizní znalecký posudek k objasnění rozporů v závěrech znaleckých posudků PhDr. K. a PhDr. H. a doplňující výslech stěžovatelky. Odkazuje přitom na nález sp. zn. I. ÚS 413/02 (N 4/29 SbNU 25).
10. Konečně namítá, že střídavou výchovu vylučují dlouhodobě antagonistické vztahy mezi rodiči, dokumentované řadou vypjatých majetkových soudních sporů, trestních oznámení, apod., což demonstruje na trestním stíhání P. Š., které obsáhle popisuje. Absolutní nedostatek základní komunikace mezi rodiči demonstruje na tom, že od vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně do prvního odvolacího jednání uplynulo 169 dnů, kdy došlo jen k minimálnímu kontaktu mezi rodiči, a to jen o termínech a místu styku otce se synem. Stěžovatelka se střídavou výchovou syna zásadně nesouhlasí.
II.
Rekapitulace vyjádření ostatních účastníků a repliky
11. Ústavní soud vyzval ostatní účastníky, aby se vyjádřili k ústavní stížnosti.
12. Podle Městského soudu v Praze je ústavní stížnost neoprávněná a zjevně pramení ze subjektivních pocitů a názorů stěžovatelky, která v řízení před obecnými soudy nebyla úspěšná. Ohledně důkazních návrhů stěžovatelky odkazuje na obsah spisu a svůj rozsudek. Ohledně námitky, že rozhodovali nezákonní soudci, uvádí, že dne 14. května 2008, kdy bylo nařízeno jednání ve věci, byla předsedkyně senátu postižena virózou, a proto si vzala dovolenou a jednání předsedal její zástupce Mgr. Toman. Dne 21. května 2008, kdy bylo nařízeno další jednání, byl v pracovní neschopnosti Mgr. Toman.V obou případech byli přísedící stejní. Senát tedy v obou případech jednal v zákonném složení podle rozvrhu práce. Poukazuje rovněž na to, že důvody odlišného složení byly vysvětleny už při ústním vyhlášení rozsudku.
13. Otec jako vedlejší účastník řízení navrhl, aby byla ústavní stížnost jako nedůvodná zamítnuta. K námitce zákonného soudce uvedl, že před zahájením jednání byli účastníci řízení seznámeni se složením senátu a bylo jim umožněno vyjádřit námitky, které vzneseny nebyly. K námitce neúplnosti výroku o střídavé péči uvedl, že vzdor mnoha sporům o majetek, které mezi ním a stěžovatelkou probíhají, se vždy byli schopni jako rodiče dohodnout na výchově syna, neboť jim oběma jde o jeho prospěch. Obecné soudy tudíž rozhodly při vědomí této skutečnosti, a to způsobem obvyklým. K námitce absence rozhodnutí soudu o návrhu stěžovatelky uvádí, že řízení ve věci úpravy práv a povinností k nezletilému synovi bylo zahájeno u soudu prvního stupně dne 14. října 2005 a s ohledem na procesní předpis je nemožné, aby o této věci bylo rozhodováno po tomto datu v jiném řízení, a protože stěžovatelka byla účastnicí řízení, nemohlo dojít k porušení jejích procesních práv, resp. případné pochybení soudu v této věci nemohlo mít vliv na soudní výroky. K pochybením v rozhodnutí o výživném poukazuje na rozdíl mezi výživným a majetkem s tím, že majetkové poměry rodičů rozhodné pro výživné soudy zjistily i přes to, že stěžovatelka odmítla soudnímu znalci poskytnout součinnost. S názorem stěžovatelkou předloženého posudku PhDr. H. se obecný soud vypořádal. Ohledně námitky, že se soudy nevypořádaly se stanoviskem syna, klade otázku, zda je ústavní stížnost podána za syna či za stěžovatelku. Synovi přitom byl dán prostor pro vyjádření názoru, který byl také soudy respektován. Konečně k námitce neprovedených důkazů uvádí, že soud prvního stupně provedl rozsáhlé dokazování a zabýval se všemi důkazy navrženými stěžovatelkou a soud druhého stupně se vypořádal se všemi odvolacími námitkami stěžovatelky. Protože se soudy dostatečně zabývaly tím, aby se synovi dostalo při vývinu toho nejlepšího, nemohlo dojít k porušení chráněných zájmů.
14. Ústavním soudem ustanovený opatrovník syna, jako vedlejší účastník řízení, uvedl, že pohovor syna u orgánu péče o dítě dne 31. března 2008 proběhl z iniciativy stěžovatelky a bylo při něm patrné, že syn dokáže hovořit spontánně o všem s výjimkou otázky úpravy vlastní výchovy v souvislosti s rozvodem rodičů, aby žádnému z nich neublížil. Opatrovník své vyjádření následně doplnil dodáním sdělení obou rodičů k tomu, jak se vyvíjí situace v průběhu nařízené střídavé péče. K těmto listinným důkazům Ústavní soud nepřihlížel, protože z nich obecné soudy nevycházely a ani nemohly vycházet před vydáním svých rozhodnutí, protože mají charakter subjektivních dojmů rodičů o průběhu střídavé péče.
15. V replice k vyjádření otce se stěžovatelka zabývala průběhem nařízené ústavní péče. V replice k vyjádření synova opatrovníka stěžovatelka uvedla, že jej sepsala osoba, která byla na její popud vedoucím úřadu nahrazena při vyřizování péče o nezletilého jinou osobou. Uvádí vlastní verzi průběhu pohovoru orgánu péče o dítě se synem a své výhrady k práci dosavadní pracovnice orgánu péče o dítě. Následně stěžovatelka zaslala tři (ve skutečnosti čtyři) listinné důkazy (záznamy z jednání na OPD ze dne 17. března 2009 a ze dne 19. března 2009, stížnost stěžovatelky na neoprávněný postup a neobjektivní informování Ústavního soudu ze strany OPD a odpověď OPD na posledně uvedený přípis) s tím, že si je dovoluje předložit "pro úplnost posouzení ústavní stížnosti". Nejedná se o listiny, které by mohly vypovídat o skutkovém stavu, který byl základem pro napadené rozhodnutí obecného soudu (srov. bod 14 in fine), a proto tyto listiny nebyly prováděny jako důkaz.
III.
Závěr ve vztahu k zákonnému soudci
16. Podle procesně-logické návaznosti námitek stěžovatelky se Ústavní soud nejprve zabýval námitkou, že byla odňata svému zákonnému soudci. Ve své ustálené rozhodovací činnosti Ústavní soud vyložil, že zásada zákonného soudce představuje jednu ze základních záruk nezávislého a nestranného soudního rozhodování v právním státě a podmínku řádného výkonu té části veřejné moci, která byla soudům ústavně svěřena (nález sp. zn. III. ÚS 529/08 ze dne 12. března 2009, N 55/52 SbNU 549). Ústavní imperativ, dle něhož "nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci", je ochranou především proti libovolnému či účelovému obsazení jednajícího soudu ad hoc. Součástí základního práva na zákonného soudce je i zásada přidělování soudní agendy a určení složení senátů na základě pravidel obsažených v rozvrhu práce soudů. Pokud příslušný senát stanovený rozvrhem práce soudu projedná a rozhodne věc v jiném než určeném složení, může se tak stát pouze tehdy, jestliže je absence rozvrhem práce soudu určených soudců důvodná. Za takovou je třeba považovat zejména vyloučení soudce z důvodu podjatosti a jeho odůvodněnou nepřítomnost (v důsledku nemoci, dovolené, pracovní cesty apod.). Zastoupení soudců se stejně jako složení senátů musí řídit předem stanovenými pravidly určenými rozvrhem práce (sp. zn. IV. ÚS 307/03, N 76/33 SbNU 243). Mezi požadavky, které vyplývají pro rozvrh práce, náleží předvídatelnost a transparentnost obsazení soudu pro účastníky řízení (sp. zn. I. ÚS 93/99; N 183/38 SbNU 463).
17. Ze shora vyloženého zásadního přístupu Ústavního soudu k dané problematice je zřejmé, že nahrazování soudců senátu, jimž je věc řádně přidělena, je možné jen při jejich legitimní nepřítomnosti. Jak Ústavní soud zjistil dotazem na vedení Městského soudu v Praze, vybírala si JUDr. Hasalová (předsedkyně senátu) řádnou dovolenou v době od 13. do 16. května 2008 a Mgr. Toman (soudce senátu) byl v době od 16. května do 6. června 2008 v pracovní neschopnosti. Tomuto sdělení odpovídá i vyjádření obecného soudu, tj. dotčené předsedkyně senátu, k ústavní stížnosti. Z tvrzení stěžovatelky ani z jinak zjištěných skutečností nelze vyvodit, že by se uvedené informace nezakládaly na pravdě, a proto lze uzavřít, že zastoupení JUDr. Hasalové při jednání nařízeném na den 14. května 2008 a zastoupení Mgr. Tomana při jednání nařízeném na den 21. května 2008 lze považovat za legitimní.
18. Z výše uvedeného vyplývá, že senát obecného soudu musel být při obou uvedených jednáních obsazen různě. Nahrazování nepřítomných soudců musí být předvídatelné, tj. řídit se předem stanovenými pravidly obsaženými v rozvrhu práce. Ten podle §41 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), vydává předseda soudu, který pak podle §44 odst. 2 téhož zákona určuje, kdo provede potřebné úkony, brání-li náhlá překážka nebo překážka krátkodobé povahy soudci provést jednotlivé úkony. Na tomto místě je třeba uvést, že zákon č. 335/1991 Sb., z něhož vychází stěžovatelka, byl zrušen již k 1. dubnu 2002 právě zákonem o soudech a soudcích. Podobně pokud vychází stěžovatelka z §2a odst. 2 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, ve znění pozdějších předpisů, jedná se o ustanovení duplicitní ve vztahu ke shora uvedenému ustanovení zákona o soudech a soudcích, které je k němu navíc lex prior a nižší právní síly. V ústavněprávních souvislostech tedy předseda soudu musí rozhodnout o nahrazení krátkodobě nepřítomného člena senátu v souladu s platným rozvrhem práce. Forma tohoto rozhodnutí přitom není zákonem stanovena, což v daných souvislostech nelze považovat za rozporné s účelem sledovaným ústavním pořádkem. Stejně tak zákon neukládá, aby byli účastníci řízení informováni na začátku každého ústního jednání o úplně všech provozních opatřeních, která nějak souvisejí s řízením, jak se stěžovatelka mylně domnívá. To rovněž nelze považovat za rozporné s ústavním pořádkem, protože účelem práva na zákonného soudce je záruka nestrannosti a nezávislosti soudců rozhodujících danou věc ve spojení se stabilitou a předvídatelností jejich určení.
19. Z výše uvedeného vyžádaného sdělení vedení Městského soudu v Praze vyplývá, že k nahrazení obou krátkodobě nepřítomných soudců došlo standardně v souladu s rozvrhem práce. Z rozvrhu práce Městského soudu v Praze pro rok 2008, který byl dostupný na webových stránkách tohoto soudu a kromě toho byl předložen i tímto soudem společně s vyjádřením k ústavní stížnosti, vyplývá, že zástupcem předsedkyně senátu JUDr. Hasalové byl Mgr. Toman, kromě nichž byla členkou senátu ještě JUDr. Farská. Dále z něj vyplývá, že nepřítomné soudce zastupují soudci ze senátů 24, 29 a 64, přičemž Mgr. Veselý byl členem senátu 64 Co. Z protokolů o ústním jednání, které předložila stěžovatelka, pak vyplývá, že u ústního jednání konaného dne 14. května 2008 byli přítomni Mgr. Toman (jako předseda senátu) a JUDr. Farská a Mgr. Veselý a u ústního jednání konaného dne 21. května 2008 byli přítomni JUDr. Hasalová (jako předsedkyně senátu) a JUDr. Farská a Mgr. Veselý. Z vyjádření otce jako vedlejšího účastníka řízení pak vyplývá, že na začátku jednání byli účastníci řízení informováni o změně ve složení senátu, což je zřejmé i z protokolu o ústním jednání ze dne 21. května 2008. Postup obecného soudu je tedy možné považovat za ústavně souladný a k porušení základního práva stěžovatelky podle čl. 38 odst. 1 Listiny nedošlo. Na okraj Ústavní soud uvádí, že stěžovatelkou k ústavní stížnosti přiložený celkem třicetistránkový notářský zápis (včetně příloh) osvědčující rozvrh práce obecného soudu včetně změn tak, jak byl zveřejněn na jeho webových stránkách, vůbec neobsahuje údaje o relevantních senátech 24, 29, 62 a 64.
IV.
Závěr ve vztahu k opomenutým důkazům
20. Ve shora naznačené procesně-logické návaznosti se Ústavní soud dále zabýval námitkou, že se obecný soud nevypořádal s důkazními návrhy. Z pohledu ústavněprávního již byly vymezeny zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Jako první byly vyčleněny případy tzv. opomenutých důkazů. Jde jednak o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dále se jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (souhrnně sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377).
21. Z vyžádaného doplnění odvolání stěžovatelky proti rozsudku soudu prvního stupně Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka v odvolacím řízení navrhla provedení důkazů:
* záznamem o jednání na OPD Praha 6 ze dne 31. března 2008,
* záznamem o jednání na OPD Praha 6 ze dne 26. března 2008,
* zprávou Základní školy Emy Destinové ze dne 26. března 2008,
* přípisem otce ze dne 29. července 2007 adresovaným Obvodnímu soudu pro Prahu 6 ke sp. zn. 13 C 190/2000,
* usnesením Policie České republiky, Obvodního ředitelství Praha 1, Služby kriminální policie a vyšetřování ČTS: ORI-2361/100K-1-Kap.-2007 ze dne 9. listopadu 2007,
* protokolem o výslechu obviněného P. Š. ze dne 5. listopadu 2007 s úředním záznamem o podaném vysvětlení ze dne 9. listopadu 2007,
* trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 10 T 6/2008 ze dne 29. února 2008,
které podle uvedeného podání měla současně v listinné podobě přiložit. Z číslování listů spisu však předložení uvedených listin není úplně zřejmé, protože uvedené doplnění odvolání je ukončeno na č. l. 594 a protokol o ústním jednání ze dne 14. května 2008 začíná na č. l. 596. V každém případě v protokolu o uvedeném jednání je uvedeno, že stěžovatelka navrhla, "aby byly provedeny veškeré důkazy, které navrhovala a které byly předloženy při odvolacím řízení". Při uvedeném ústním jednání však žádný důkaz proveden nebyl a stejně tak k žádnému dokazování nedošlo při ústním jednání konaném dne 21. května 2008. Při uvedených ústních jednáních nebyly předmětné důkazní návrhy stěžovatelky ani výslovně zamítnuty. Konečně o těchto důkazních návrzích mlčí i rozsudek, který jen opakuje skutková zjištění soudu prvního stupně, s nimiž se plně ztotožňuje.
22. Protože Ústavní soud není oprávněn vstupovat do rozhodovací pravomoci obecných soudů, nemůže např. nahradit jejich zcela chybějící dílčí rozhodnutí. To platí i v případě, že by si dokázal představit ústavně souladné procesní řešení, kdy by důkazním návrhům nebylo vyhověno, např. pro nadbytečnost, pro absenci souvislosti s předmětem řízení apod. Naopak je nucen konstatovat, že se obecný soud důkazními návrhy stěžovatelky, jak vyplývá z protokolů o jednání před odvolacím soudem a z odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku odvolacího soudu, nezabýval (srov. sp. zn. Pl. ÚS 36/93, N 24/1 SbNU 175; 132/1994 Sb.).
23. Ústavní soud tedy ústavní stížnosti podle §82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyhověl, neboť podle §82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, shledal, že obecný soud porušil základní právo stěžovatelky podle čl. 36 odst. 1 Listiny tím, že se nijak nevypořádal s jejími důkazními návrhy, a proto byl jeho rozsudek podle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušen.
V.
Akcesoria
24. Ústavní soud se nezabýval dalšími námitkami stěžovatelky, protože by rozhodnutí o nich nebylo způsobilé změnit výrok.
25. Protože nebylo možné od ústního jednání očekávat další objasnění věci, Ústavní soud od něj se souhlasem všech účastníků řízení upustil podle §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.