ECLI:CZ:US:2009:2.US.2036.09.1
sp. zn. II. ÚS 2036/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v právní věci stěžovatele V. K., zastoupeného JUDr. Josefem Havlůjem, advokátem se sídlem v Praze, Staropramenná 17, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2009 č. j. 20 Co 161/2009-121 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 25. 11. 2008 č. j. 8 C 604/2006-97, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 31. 7. 2009, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Městského soudu v Praze, kterým bylo odmítnuto odvolání stěžovatele proti shora uvedenému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 s tím, že je nelze přezkoumat, neboť neobsahovalo žádné odvolací důvody, a to ani přes výzvu odvolacího soudu s poučením podle §43 odst. 1 o. s. ř. Současně stěžovatel napadl také rozhodnutí soudu prvého stupně, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatele, kterou se po žalované domáhal z titulu náhrady škody zaplacení částky 16.350,- Kč. Tvrdil, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na nestranný soud plynoucí z článku 36 odst. 1 a rovné postavení účastníků řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel v ústavní stížnosti dále uvedl, že vzhledem k výši sporné částky neměl možnost podat dovolání, a proto je přesvědčen, že vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
V odůvodnění ústavní stížnosti proti rozhodnutí odvolacího soudu stěžovatel namítal, že tento poskytl ochranu diskriminačnímu postupu žalovaného proti stěžovateli, přestože stěžovatel již ve svém odvolání ze dne 29. 12. 2008 stručně, ale jednoznačně a nezaměnitelně, uvedl konkrétní skutečnosti, pro které byl odvoláním napadený rozsudek soudu prvého stupně nesprávný. V této souvislosti stěžovatel předestřel podrobnou argumentaci proti postupu a následnému rozhodnutí soudu prvého stupně.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, přičemž uvedené neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Zmíněnými procesními prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, se potom ve smyslu §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky, s výjimkou výše uvedenou a vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
V ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů (sebeomezení) Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva, nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány veřejné moci již není standardním postupem možná. Především obecným soudům je totiž adresován imperativ formulovaný v čl. 4 Ústavy, kdy ochrana ústavnosti v demokratickém právním státě není a nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž musí být úkolem celé justice. Ústavní stížnost takto představuje prostředek ultima ratio (nález sp. zn. III. ÚS 117/2000, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 19, nález č. 111), tj. je nástrojem ochrany základních práv nastupujícím po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práva uplatnitelných ve shodě se zákonem v systému orgánů veřejné moci (tedy až na zákonem stanovené výjimky).
Od 1. 1. 2001 je procesním opravným prostředkem také žaloba pro zmatečnost. Tento procesní institut koncipovaný jako mimořádný opravný prostředek má sloužit k možnému zrušení pravomocného rozhodnutí soudu, které trpí vadami, jež představují porušení základních principů soudního řízení, případně je takovými vadami postiženo řízení, které vydání takového rozhodnutí předcházelo. Žalobou pro zmatečnost lze ve smyslu §229 odst. 4 o. s. ř. napadnout rovněž pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání (dle ustanovení §218, §218a nebo podle §211 a §43 odst. 2 o. s. ř.) nebo kterým bylo zastaveno odvolací řízení (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2008 sp. zn. Pl. ÚS-st. 26/08, usnesení ze dne 15. ledna III. ÚS 2166/07, usnesení ze dne 16. 6. 2009 II. ÚS 1470/09 a další in http://nalus.usoud.cz)
Z připojeného spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 Ústavní soud ověřil, že v dané věci se právě o situaci předpokládanou ustanovením §229 odst. 4 o. s. ř. jedná, neboť odvolání stěžovatele bylo odmítnuto dle §43 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s ustanovením §211 o. s. ř.
Pokud byl stěžovatel přesvědčen, že odvolací soud učinil vadný závěr o tom, že odvolání muselo být odmítnuto, měl dosáhnout přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu z důvodů, které uvádí ve své ústavní stížnosti, v rámci řízení u obecných soudů ještě před podáním ústavní stížnosti, a to prostřednictvím žaloby pro zmatečnost. Ústavní soud musí v projednávané věci proto konstatovat, že nebyly vyčerpány všechny procesní prostředky k ochraně práva, což je nezbytnou formální náležitostí k tomu, aby se ústavní stížností mohl meritorně zabývat.
Z uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 21. října 2009
Stanislav Balík
soudce zpravodaj