ECLI:CZ:US:2009:2.US.2046.09.1
sp. zn. II. ÚS 2046/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti A. H., zastoupeného JUDr. Petrem Živělou, advokátem, se sídlem 582 01 Vyškov, Puškinova 5, směřující proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 12. 2008, č. j. 29 Ca 265/2008-12, a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 5. 2009, č. j. 8 As 23/2009-39, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel projednávaným návrhem brojí proti shora uvedeným rozhodnutím, kterými měl být zkrácen na svých základních právech garantovaných v čl. 1, čl. 6, čl. 13, čl. 14, čl. 17 a čl. 18 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), v čl. 1, čl. 2, a čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), a v čl. 1, čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 3 odst. 1 a 3, čl. 4 odst. 3 a 4, čl. 5, čl. 17 odst. 1 a 3, čl. 36 odst. 2, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že dne 30. 7. 2008 spolu se S. H. chtěli nahlédnout do spisu sp. zn. 6 C 38/2005 Okresního soudu ve Vyškově. V tom jim bylo zabráněno soudcem JUDr. Petrem Ševčíkem. V postupu tohoto soudce spatřovali zásah do svých práv, a proto dne 30. 7. 2008 na něho podali trestní oznámení Policii České republiky, okresní ředitelství Vyškov (dále jen "Policie"), které bylo projednáno pod č. j. ORVY-5055/ČJ-2008-16. Policie toto oznámení rozhodnutím ze dne 7.8.2008 odložila. Proti němu podal stěžovatel odvolání, o kterém Policie rozhodla dne 24. 9. 2008 (č. j. ORVY-5055/ČJ-2008-16-HO) tak, že napadené rozhodnutí potvrdila. Nato se stěžovatel obrátil se žalobou na Krajský soud v Brně, ve které se domáhal, aby Policii byla uložena povinnost pokračovat v řízení ve věci vedené pod č. j. ORVY-5055/ČJ-2008-16. Krajský soud usnesením napadeným touto ústavní stížností žalobu odmítl a rozhodl o nákladech řízení. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu, který o ní rozhodl ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že ji zamítl a rovněž rozhodl o nákladech řízení.
Stěžovatel v okolnosti, že se Krajský soud v Brně věcně jeho žalobou nezabýval, spatřuje porušení svých základních práv garantovaných Ústavou, Listinou a Úmluvou, a to v ustanoveních, jejichž výčet je uveden shora. Nejvyššímu správnímu soudu pak především vytýká, že správně neposoudil, zda rozhodnutí krajského soudu netrpí vadami, ale pouze formálně odkázal na ustanovení §109 odst. 2 a 3 soudního řádu správního, aniž svým postupem naplnil reálný obsah tohoto ustanovení.
Zákon o Ústavním soudu rozeznává v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně a není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Úkolem Ústavního soudu je kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů (příp. dalších orgánů veřejné moci) pouze za situace, kdy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv nebo svobod jednotlivce. To znamená, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti a detailně přezkoumávat v ústavní stížnosti tvrzené nesprávnosti, které svou podstatou spočívají v rovině práva podústavního.
Stěžovatel v ústavní stížnosti neuvedl žádné skutečnosti, z nichž by bylo možno usuzovat na porušení základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem.
Podmínky, za nichž lze podrobit přezkumu rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, upravuje trestní řád. Rozhodnutí o odložení trestního oznámení je rozhodnutím v trestním řízení, a postup v trestním řízení, jak bylo řečeno, tedy upravuje trestní řád. Jiné opravné prostředky, než které vyplývají z tohoto zákona, přípustné nejsou. Postup Krajského soudu v Brně, pokud žalobu stěžovatele odmítl bez věcného projednání, byl správný, neboť není dána pravomoc tohoto soudu přezkoumávat - a to ani na základě žaloby podané ve správním řízení - rozhodnutí Policie vydané v rámci trestního řízení podle trestního řádu. Tímto postupem proto nemohlo dojít k zásahu do základních práv stěžovatele, neboť právní řád mu v tomto směru žádná práva nedává. Ta, která měl k disposici podle trestního řádu, vyčerpal a mimo tato práva mu žádná další nepřísluší. Ani v postupu Nejvyššího správního soudu nelze shledat žádné pochybení, které by mohlo vést k závěru o zásahu do základních práv stěžovatele. Nejvyšší správní soud v souladu se zákonem o správním řízení soudním posoudil postup Krajského soudu v Brně z hlediska toho, zda byl tímto soudem dodržen zákonný postup. Jeho závěr, že tomu tak bylo, je nezpochybnitelný. Je totiž mimo jakoukoliv pochybnost, že soudy ve správním řízení nemají pravomoc přezkoumávat rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, pokud postupují podle trestního řádu.
Ústavní soud nad rámec výše uvedeného musí s ohledem na výchozí okolnosti souzeného případu upozornit, že opakovaně judikuje, že otázka předpokladů stíhatelnosti trestných činů nepatří do oblasti těch základních práv a svobod, které jsou dle čl. 3 Ústavy součástí ústavního pořádku. Ústava ani Listina neupravuje detailní otázky trestního práva, nýbrž stanoví nezpochybnitelné a základní konstitutivní principy státu a práva; výkladem čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny lze pak dovodit charakteristický znak právního státu, podle něhož vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Proto pouze stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán, jaký trest, popřípadě jaké jiné újmy na právech nebo majetku pachatele lze za jeho spáchání uložit. Úprava těchto otázek v trestním řádu v dané věci uvedené zásady neporušuje a nezakládá v ústavní rovině ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy žádné základní právo stěžovatele na takový (trestněprávní) druh "satisfakce" (srov. usnesení ve věci sp. zn. I. ÚS 84/99, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 14, s. 291 a násl.).
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Závěrem Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že "smysl a účel institutu povinného zastoupení podle §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu lze spatřovat zejména ve zcela mimořádné závažnosti řízení před Ústavním soudem a s tím spjaté snaze povinným právním zastoupením nejenom zajistit právně kvalifikované uplatňování práv před Ústavním soudem, nýbrž i garantovat vyšší stupeň objektivity účastníků řízení při posuzování vlastního postavení" ( Stanovisko Pl. ÚS-st.1/96, SbNU sv. 9, str. 471). Zůstává otázkou, zda tento smysl a účel povinného zastoupení byl v tomto případě naplněn.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. října 2009
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu