ECLI:CZ:US:2009:2.US.2260.09.1
sp. zn. II. ÚS 2260/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v právní věci stěžovatele M. P., zastoupeného JUDr. Libuší Svobodovou, advokátkou se sídlem v Praze, Nad Štolou 18, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2009 č. j. 68 Co 277/2009-64, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 25. 8. 2009, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Městského soudu v Praze, kterým bylo odmítnuto odvolání stěžovatele proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 11. 2. 2009 č. j. 14 Nc 10811/2008-52, jímž byla nařízena exekuce vyklizením příslušného bytu stěžovatele. Tvrdil, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces plynoucí z článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že proti rozhodnutí o nařízení exekuce soudem prvého stupně podal včasné odvolání, které však bylo odvolacím soudem odmítnuto pro nedostatek tvrzení rozhodných pro nařízení exekuce s tím, že stěžovatel své blanketní odvolaní vůbec neodůvodnil. Stěžovatel v této souvislosti namítal, že soud nesplnil svoji povinnost vyzvat účastníka k doplnění odvolání ve stanovené lhůtě dle §205 a §43 odst. 2 o. s. ř. a neupozornil stěžovatele na následky nesplnění této výzvy a odňal tak stěžovateli možnost jednat před odvolacím soudem. Stěžovatel přesto odůvodnění odvolání, které mělo veškeré zákonné náležitosti, dne 26. 6. 2009 do podatelny Městského soudu v Praze podal. Jak stěžovatel dovodil, vzhledem k nedostatku úpravy v exekučním řádu ohledně možnosti podání žaloby pro zmatečnost a absenci příslušné judikatury, nelze vyloučit, že žaloba pro zmatečnost je v daném případě nepřípustná, a proto mu nezbylo než podat ústavní stížnost.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Jak Ústavní soud zjistil ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 8, který si k projednání ústavní stížnosti vyžádal, stěžovatel dne 14. 8. 2009 podal s odkazem na ustanovení §52 odst. 1 exekučního řádu, §254 odst. 2 a §229 odst. 4 o. s. ř. ve věci včasnou žalobu pro zmatečnost, v níž namítá, že mu byla postupem soudů odňata možnost hájit svá práva před odvolacím soudem. Dne 9. 9. 2009 k návrhu stěžovatele dále Obvodní soud pro Prahu 8 usnesením č. j. 14 Nc 10811/2008-83 odložil vykonatelnost nařízené exekuce do pravomocného rozhodnutí o žalobě pro zmatečnost vedené u Městského soudu v Praze. O žalobě pro zmatečnost do rozhodnutí o projednávané stížnosti nebylo dosud rozhodnuto.
Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, přičemž uvedené neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Zmíněnými procesními prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, se potom ve smyslu §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky, s výjimkou výše uvedenou a vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
V ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů (sebeomezení) Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva, nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány veřejné moci již není standardním postupem možná. Především obecným soudům je totiž adresován imperativ formulovaný v čl. 4 Ústavy, kdy ochrana ústavnosti v demokratickém právním státě není a nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž musí být úkolem celé justice. Ústavní stížnost takto představuje prostředek ultima ratio (nález sp. zn. III. ÚS 117/2000, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 19, nález č. 111), tj. je nástrojem ochrany základních práv nastupujícím po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práva uplatnitelných ve shodě se zákonem v systému orgánů veřejné moci (tedy až na zákonem stanovené výjimky).
V posuzovaném případě Ústavní soud rozhoduje o podané ústavní stížnosti za situace, kdy byla podána souběžně žaloba pro zmatečnost. Ze shora uvedeného vyplývá, že ústavní stížnost je podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, neboť posledním prostředkem k ochraně práva je podaná žaloba pro zmatečnost, resp. rozhodnutí o této žalobě, přípustné §229 odst. 4 o. s. ř. (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2008 sp. zn. Pl. ÚS-st. 26/08, usnesení ze dne 15. ledna III. ÚS 2166/07, usnesení ze dne 16. 6. 2009 II. ÚS 1470/09 a další in http://nalus.usoud.cz). Zároveň Ústavní soud neshledal, že by ústavní stížnost svým významem podstatně přesahovala vlastní zájmy stěžovatele a stěžovatelem nebylo tvrzeno ani nebylo Ústavním soudem shledáno, že by v řízení o žalobě pro zmatečnost docházelo ke značným průtahům [ §75 odst. 2 písm. a) a b) zákona o Ústavním soudu].
Z uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 20. října 2009
Stanislav Balík
soudce zpravodaj