ECLI:CZ:US:2009:2.US.2311.09.1
sp. zn. II. ÚS 2311/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti J. K., zastoupeného Mgr. Pavlem Pospíšilem, advokátem se sídlem v Mohelnici, Okružní 10, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 4 Cmo 482/2008-90 ze dne 18. června 2009, za účasti Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti Intrum Justitia, s. r. o., se sídlem Prosecká 851/64, Praha, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou dne 1. září 2009 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, jímž byl k jeho odvolání potvrzen rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci č. j. 6 Cm 25/2008-54 ze dne 11. listopadu 2008 ve výrocích, jimž byl jednak ponechán v platnosti směnečný platební rozkaz, a dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení účastníků, a dále byl tento rozsudek změněn ve výroku o náhradě nákladů řízení státu a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení. Domnívá se, že nebyl respektován čl. 4 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 2 a čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), resp. byl porušen čl. 4 odst. 3 a čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 2 odst. 4 Ústavy.
2. V ústavní stížnosti je konkrétně namítáno, že soud aplikoval toliko zákon směnečný a šekový, "bez ohledu na právní prostředí a právní úpravu právních vztahů mezi subjekty práva". Poukazoval totiž na to, že směnky nebyly úplné a mělo se o nich s jejich původním majitelem jednat na schůzce, která se však neuskutečnila. K tomu navrhl svědectví L. P. a J. P. Prvně jmenovanou označil soud za nevěrohodnou. Výslechu posléze uvedeného svědka nebyl stěžovatel přítomen a soud se měl snažit suplovat výkon jeho práv kladením otázek, které však byly zaměřeny ve prospěch žalobce. Nicméně v době podpisu směnek nebylo vypsáno místo a datum vystavení a datum splatnosti. Tyto podstatné náležitosti směnky tudíž byly doplněny nějakou osobou až následně, a proto v rozporu se zákonem a na újmu práv stěžovatele, protože tyto údaje je oprávněn vyplnit jen emitent směnky. Takto předmětné listiny nepožívají ochrany zákona jako směnky, anebo se jedná o vista směnky. Podobně indosament neobsahuje datum, takže není zřejmé, zda je vůbec vedlejší účastník řízení majitelem směnek, a od kdy. Považuje přitom za rozporné s jeho ústavně zaručenými právy, že mohla přejít práva indosamentem, jemuž nebyl přítomen, nepodílel se na něm a ani o něm nebyl informován před podáním žaloby. Soud přitom vycházel jen z kopie směnek, protože originály nebyly obsaženy ve spise, což se až odvolací soud pokusil zhojit, ovšem bez toho, že by byl proveden důkaz originálem směnky, aby se tak strany měly možnost s ním seznámit.
3. Ústavní soud, jak již vyslovil v řadě svých nálezů, není soudem nadřízeným soudům obecným, není vrcholem jejich soustavy, a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě se svojí kompetencí. Není proto úkolem Ústavního soudu zabývat se porušením práv chráněných podústavními předpisy, pokud to současně nepředstavuje porušení práv chráněných ústavním pořádkem (srov. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod obecně jen v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich interpretačních alternativ a v případech svévolné aplikace jednoduchého práva (sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69). Co do ústavněprávní relevance pochybení v kognitivním procesu dokazování pak byly v minulosti vyčleněny případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextremnější excesy (sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). O nic takového však v posuzovaném případě nejde.
4. Na prvním místě je třeba odmítnout výtku stěžovatele, že o dané věci obecný soud rozhodoval výhradně na základě zákona směnečného a šekového. Nelze si totiž představit spravedlivý proces týkající se uplatněné směnky, který by postupoval jinak, resp. kdyby obecné soudy připustily aplikaci jiných podústavních předpisů aniž by k tomu měly oporu v zákoně směnečném a šekovém, který právní vztahy ke směnce upravuje takřka komplexně. Kauzální vztahy jsou přitom relevantní zásadně jen ve vztahu mezi výstavcem a prvním majitelem směnky (rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 5 Cmo 477/94 in SoRo 199, 2: 35), a to ještě omezeně (usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 9 Cmo 212/2003 in SoRo 2004, 4: 26). Směnka sama je přitom přísným závazkem, protože jsou u něj práva a povinnosti stran upraveny přísně formálně. Dále je třeba vyjít z toho, že soud může aplikovat právo až na základě skutkového stavu, který zjistí provedením a vyhodnocením navržených důkazů. Posledně uvedené, pokud jde o námitky proti směnce, musí přitom navrhovat směnečník (rozsudek Krajského soudu v Brně sp. zn. 5 Cm 44/94 in SoRo 1995, 3: 60).
5. Obecný soud vyšel z toho, že stěžovatel vystavil vlastní blankosměnku, na níž chyběl údaj o splatnosti, který byl první majitel oprávněn doplnit po splatnosti kauzy směnky. Nevzal za prokázáno, že by chybělo i datum a místo vystavení a že by neexistovala dohoda o vyplňovacím právu směnečném, tedy že o směnkách mělo být definitivně jednáno na schůzce, která se neuskutečnila. To, že byly různé údaje na směnkách vyplněny různým druhem písma, přitom neshledal rozporné se zákonem, ani z toho nevyvodil, že by se majitel směnek dopustil hrubé nedbalosti, nebo že by směnky nabyl ve zlé víře. V návaznosti na to shledal nadbytečným důkaz znaleckým posudkem z oboru grafologie a věrohodností svědků P. a P. se pak odmítl zabývat s ohledem na to, že jejich výpovědi neshledal relevantními pro posouzení námitek stěžovatele. Námitku absence originálu směnky odmítl obecný soud s tím, že je již z podacího razítka návrhu na vydání směnečného platebního rozkazu zřejmé, že byly předloženy originály směnek, které se nacházejí v trezoru soudu prvého stupně. Do spisu byly založeny jen jejich kopie, které byly, byť dodatečně, opatřeny záznamem o souhlasu kopií s prvopisy. Ústavní soud tedy uzavírá, že námitky stěžovatele byly opřeny evidentně o vizuální přezkum kopií směnek založených ve spise a nemohlo tedy dojít k porušení práv stěžovatele tím, že se seznámil jen se soudem ověřenými kopiemi směnek.
6. Konečně se soud ještě jednou zabýval námitkou stěžovatele, že v době podpisu nebylo uvedeno datum a místo vystavení, a to v souladu s doktrínou vztahující se k této problematice (Kovařík, Z.: Zákon směnečný a šekový. Komentář. 4. doplněné vydání. Praha: C. H. Beck, 2005. str. 16). Naopak námitku nedostatku data indosamentu a nepřítomnosti stěžovatele při něm stěžovatel evidentně neuplatnil v odvolání, takže se jí nemohl obecný soud zabývat. Již jen proto by bylo možné tuto námitku odmítnout pro nevyčerpání zákonných prostředků nápravy. Nadto je však z čl. I. §11 a násl. zákona směnečného a šekového zřejmé, jakákoliv aktivita směnečníka při indosamentu není předvídána, přičemž podle čl. I. §13 odst. 1 téhož zákona je zřejmé, že datum není náležitostí indosamentu, a proto je tato námitka i neopodstatněná.
7. Ze shora vyloženého je zřejmé, že se obecný soud vypořádal se všemi námitkami a důkazními návrhy stěžovatele a že své rozhodnutí pečlivě odůvodnil. Proto lze uzavřít, že obecný soud svým povinnostem vyplývajícím z Ústavy dostál a jeho rozhodnutí lze považovat za ústavně souladné. Argumentaci obsaženou v ústavní stížnosti lze převážně považovat za polemiku se závěrem obecného soudu, která byla co do rozsahu a podstaty rovněž použita i v odvolání, a není způsobilá posunout věc do ústavněprávní roviny (srov. sp. zn. II. ÚS 294/95, N 5/63 SbNU 481).
8. Ústavní soud proto neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. září 2009
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu