ECLI:CZ:US:2009:2.US.2339.09.1
sp. zn. II. ÚS 2339/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti M. T., zastoupeného Mgr. Adamem Sigmundem, advokátem se sídlem v Praze 2, Ladova 1, proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 513/2009 ze dne 3. června 2009, usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 9 To 484/2008-226 ze dne 10. prosince 2008 a rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi č. j. 19 T 28/2008-193 ze dne 27. srpna 2008, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Krajského soudu v Praze a 3) Okresního soudu v Mladé Boleslavi, jako účastníků řízení, a 1) Nejvyššího státního zastupitelství, 2) Krajského státního zastupitelství v Praze a 3) Okresního státního zastupitelství v Mladé Boleslavi, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, podanou elektronicky a k poštovní přepravě dne 3. září 2009, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, z nichž byl rozsudkem soudu prvního stupně odsouzen za to, že měl od čtyř osob vybrat zálohy na zakoupení použitých osobních automobilů z ciziny a takto získané peníze použil pro svoji potřebu, pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 a 2 trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků se zařazením do věznice s ostrahou a k povinnosti nahradit škodu, usnesením odvolacího soudu bylo jako nedůvodné zamítnuto jeho odvolání a usnesením dovolacího soudu bylo jeho dovolání odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. Tvrdí, že v řízení před obecnými soudu došlo k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces tak, jak vyplývá z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod.
2. Porušení svého základního práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel jednak v tom, že nebyl přítomen hlavnímu líčení, přestože se telefonicky omluvil ze zdravotních důvodů. Ve spise o této omluvě však není záznam, což stěžovatel sám potvrzuje s tím, že onu omluvu doloží výpisem hovorů ze svého mobilního telefonu, a to bezprostředně poté, co si jej opatří. Dále tvrdí, že nebyl schopen se hlavního líčení dne 27. srpna 2008 účastnit, jak to má vyplývat ze znaleckého posudku MUDr. O. P.-T. ze dne 9. května 2007. Namísto dalšího odborného zjištění jeho zdravotní způsobilosti účasti na hlavním líčení tuto způsobilost posoudil soud sám, což mu nenáleží. Nesouhlasí s obecným a paušálním odůvodněním, že potvrzení o pracovní neschopnosti se vystavuje pro účely sociálního zabezpečení a pro pracovněprávní účely. Lékařem doporučený klid na lůžku podle jeho názoru znemožňuje nejen účast v pracovním procesu, ale i účast u soudního jednání, kdy zejména nervové vypětí těch, kteří zde hodlají aktivně hájit svá práva, je jistě vyšší než při běžné pracovní činnosti. V příloze přikládá doklad o své pracovní neschopnosti, která započala dne 18. dubna 2008 a následně pak 3. května 2008, přičemž nebyla ukončena ještě ani v den konání hlavního líčení a vynesení rozsudku soudu prvního stupně. Zdůrazňuje význam své účasti na celém trestním stíhání s ohledem na jeho postavení jako procesní strany mající důležitá práva, která především v průběhu hlavního líčení může v plném rozsahu realizovat, a odkazuje v této souvislosti na nález sp. zn. II. ÚS 213/2000 (N 19/25 SbNU 143) a nález sp. zn. II. ÚS 102/2003 (N 77/33 SbNU 249).
3. Dále vytýká odvolacímu soudu, že neprovedl stěžovatelem navrhované důkazy výslechem svědků Skalického a Štengla, ani o těchto návrzích nerozhodl a své rozhodnutí neodůvodnil.
4. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud v minulosti dospěl k závěru, že pokud postupuje obecný soud v souladu s §202 odst. 2 trestního řádu, nezasahuje do ústavně zaručených základních práv a svobod obžalovaného (sp. zn. II. ÚS 542/2000, N 46/30 SbNU 3). V posuzovaném případě soud prvního stupně přistoupil k provedení hlavního líčení bez přítomnosti stěžovatele tak, že aplikoval právě §202 odst. 2 trestního řádu. Z tvrzení stěžovatele přitom vyplývá, že ve spise není založen žádný záznam o omluvě stěžovatele z hlavního líčení konaného 27. srpna 2008. Pokud v té souvislosti stěžovatel uvádí, že za tím účelem předloží výpis hovorů ze svého mobilního telefonu bezprostředně poté, co si jej opatří, pak tím demonstruje, že nevyčerpal účinně všechny opravné prostředky, které měl k dispozici. Nic mu totiž nebránilo si uvedený výpis opatřit a následně jej předložit již v odvolání, ovšem za předpokladu, že by v odvolání tutéž námitku vznesl. Ani jedno z toho však stěžovatel neučinil. Pokud tedy následně vycházel dovolací soud v souladu se zásadou quod non est in actis non est in mundo z obsahu spisu, tak postupoval ústavně souladným způsobem. Proto na daný případ také nedopadají právní názory obsažené v nálezech, jichž se v této souvislosti dovolává, neboť ty se týkají právě účinků řádně doložené omluvy z hlavního líčení. Z uvedeného důvodu je rovněž nadbytečné zabývat se tím, zda je doložení pracovní neschopnosti neobsahující konkrétní omezení stěžovatele zdravotními důvody, způsobilé řádně odůvodnit omluvu obžalovaného z hlavního líčení v situaci, kdy ze spisu vyplývá obstrukční přístup obžalovaného k trestnímu stíhání.
6. Se stěžovatelem lze souhlasit v tom, že obecné soudy musí o vznesených návrzích na dokazování rozhodnout a - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedly (srov. sp. zn. I. ÚS 549/2000, N 63/22 SbNU 65; aj.). Na druhou stranu je jeho tvrzení o tom, že navrhl provedení výslechu svědků Skalického a Štengla u odvolacího soudu, zcela účelové. Ve skutečnosti padly tyto jeho důkazní návrhy poprvé již v řízení před soudem prvního stupně, který je odmítl pro nadbytečnost (str. 5 rozsudku). Opětovné uplatnění těchto důkazních návrhů v odvolání, resp. v odvolacím řízení, tedy nutně muselo mít povahu námitky proti závěru soudu prvního stupně o nadbytečnosti těchto důkazů pro skutkové zjištění, o němž nejsou důvodné pochybnosti. To ostatně prokazují i pochybnosti dovolacího soudu, zda a jak byly vůbec tyto důkazní návrhy stěžovatele v odvolacím řízení uplatněny (str. 4 usnesení). Odvolací soud přitom dospěl k závěru, že soud prvního stupně učinil skutková zjištění, o jejichž správnosti nevznikly důvodné pochybnosti (str. 2 usnesení), čímž evidentně námitku stěžovatele odmítl.
7. Lze tedy uzavřít, že věci stěžovatele byla věnována náležitá pozornost a v rozhodnutí soudů bylo také dostatečně objasněno, jak bylo rozhodnuto o návrzích a námitkách stěžovatele. Odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí považuje Ústavní soud za řádné a dostatečné a nevykazující prvky libovůle. Extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z toho vyvozenými, což by odůvodňovalo zásah Ústavního soudu (srov. sp. zn. I. ÚS 55/04, N 114/34 SbNU s. 187; sp. zn. IV. ÚS 565/02, N 113/31 21; sp. zn. IV. ÚS 219/03, N 25/32 234; sp. zn. IV. ÚS 216/04, N 215/39 281), v daném případě zjištěn nebyl.
8. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. září 2009
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu