ECLI:CZ:US:2009:2.US.2382.09.1
sp. zn. II. ÚS 2382/09
Usnesení
Ustavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Ing. F. T., zastoupeného Mgr. Tomášem Palíkem, advokátem, se sídlem v Brně, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka Olomouc, č. j. 68 To 150/2009-117 ze dne 11. června 2009, a rozsudku Okresního soudu v Přerově č. j. 1 T 61/2008-104 ze dne 9. února 2009, za účasti 1) Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci a 2) Okresního soudu v Přerově, jako účastníků řízení, a 1) Krajského státního zastupitelství v Ostravě, pobočka v Olomouci a 2) Okresního státního zastupitelství v Přerově, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou dne 8. září 2009 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, z nichž byl rozsudkem soudu prvního stupně uznán vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) trestního zákona, a trestným činem řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle §180d trestního zákona, kterých se měl dopustit tím, že řídil osobní motorové vozidlo v době výkonu trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu řízení motorových vozidel, a za to mu byl uložen úhrnný peněžitý trest ve výměře 20.000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání dvou měsíců, a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu jednoho roku. Usnesením odvolacího soudu bylo jeho odvolání zamítnuto jako nedůvodné. Dle stěžovatele došlo u obecných soudů k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod, resp. čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Porušení svých práv spatřuje stěžovatel stručně řečeno v tom, že obecné soudy neprovedly jím navržený listinný důkaz - snímek z policejního radaru. Ten přitom byl způsobilý potvrdit výpovědi dvou svědků ohledně doby, kdy došlo k policejní kontrole, a tím zpochybnit výpověď policisty L. M., na níž spočívají skutkové závěry, a to ve prospěch jeho obhajoby, že v uvedené době osobní motorové vozidlo neřídil.
3. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti stále zdůrazňuje, že není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, a proto není jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv chráněných podústavními předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základních práv či svobod (srov. sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123; aj.). Pokud ústavní stížnost spočívá jen v polemice s právními závěry obecných soudů, a to zpravidla ve zcela shodném smyslu a rozsahu jako v opravných prostředích, pak takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Skutečnost, že soudy vyslovily názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (srov. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481; aj.). Z takto vyložených základních východisek pro přezkum ústavní stížnosti je nutno učinit závěr o její zjevné neopodstatněnosti, protože nad argumentaci použitou v rámci obhajoby v celém řízení stěžovatel věc nijak neposunuje do ústavněprávní roviny.
4. Z napadených rozhodnutí obecných soudů i z tvrzení stěžovatele je zcela zřejmé, že obhajoba stěžovatele byla založena na tvrzení, že v inkriminovanou dobu osobní motorové vozidlo neřídil, protože se po celý den nacházel společně s manželkou na návštěvě u svého starého přítele v Lysé pod Makytou, kam a odkud se dopravoval vlakem. K prokázání tohoto tvrzení byly soudem provedeny a vyhodnoceny jím navržené důkazy - výslech svědka P., u kterého měl být stěžovatel na návštěvě, a výslech svědka S., který měl stěžovatele a jeho manželku odvážet v uvedený den na vlakové nádraží. Tuto obhajobu dále doplnil o tvrzení založené na informacích od osoby stěžovateli blízké, jejíž identitu před soudem utajil, jež měla ve skutečnosti osobní motorové vozidlo stěžovatele řídit a vykázat se při policejní prohlídce doklady stěžovatele. Podle posledně uvedených informací měla být policejní prohlídka v jiném čase a probíhat jinak, než jak uváděl policista M. (či M., jak je uváděn v rozsudku soudu prvého stupně), který při hlavním líčení označil stěžovatele jako řidiče osobního motorového vozidla v době policejní kontroly.
5. Obecné soudy se pečlivě zabývaly oběma částmi obhajoby stěžovatele a pečlivě vyložily, proč považují verzi o návštěvě stěžovatele u přítele na Slovensku za nevěrohodnou. Stejně pečlivě se však obecné soudy zabývaly i výpovědí svědka M., kterou daly do souvislosti s dalšími listinnými důkazy a vzdor námitkám stěžovatele a tvrzením neidentifikované osoby blízké stěžovateli v podání stěžovatele neshledaly nic, co by tuto výpověď znevěrohodňovalo. Ve vztahu k předmětnému snímku z policejního radaru pak soud prvního stupně vycházel evidentně ze sdělení svědka M., že vozidlo bylo zachyceno zezadu (str. 3 rozsudku). Odvolací soud pak konstatoval, že pokud nebyl proveden jako důkaz snímek z radaru, tak to nebylo na újmu povinnosti provést všechny důkazy potřebné ve smyslu §2 odst. 6 trestního řádu (str. 3 usnesení). Z toho je patrné, že byl návrh na provedení tohoto důkazu minimálně implicitně zamítnut pro nadbytečnost, a v každém případě se oba obecné soudy tímto důkazním návrhem zabývaly. Závěry obecných soudů o absenci důvodných pochybností o zjištěném skutkovém stavu jsou přitom logické a přesvědčivé a Ústavní soud na ně pro stručnost odkazuje.
6. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. září 2009
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu