ECLI:CZ:US:2009:2.US.2535.09.1
sp. zn. II. ÚS 2535/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Ing. J. S., zastoupené Mgr. Pavlínou Plačkovou, advokátkou, se sídlem v Ostravě, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 11 Co 587/2008 ze dne 18. května 2009, a rozsudku Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 29 C 112/2001 ze dne 29. srpna 2006, za účasti 1) Krajského soudu v Ostravě a 2) Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Statutárního města Ostravy - Městského obvodu Ostrava-Jih, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 24. září 2009 se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, z nichž jí byla rozsudkem soudu prvního stupně uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi řízení 2.427 Kč s příslušenstvím z titulu vyúčtování oprav společného domu, a řízení co do částky 7.103 Kč s příslušenstvím bylo zastaveno. Rozsudkem odvolacího soudu byl k jejímu odvolání potvrzen rozsudek soudu prvého stupně. Je přesvědčena, že uvedenými rozsudky byla podstatně zasažena její ústavně zaručená práva a svobody podle čl. 2 odst. 3, čl. 4 a čl. 11 odst. 1, 3 a 4 Listiny základních práv a svobod, a podle čl. 90 a 95 Ústavy České republiky.
2. V ústavní stížnosti je konkrétně namítáno, že se obecné soudy nevypořádaly s otázkou, že vedlejší účastník řízení provedl opravy balkónů, aniž by to předem v souladu s §139 odst. 2 občanského zákoníku projednal s ní, jako vlastnicí jedné bytové jednotky. Obecné soudy dále podle ní nepřihlédly k námitce, že vlastníkem předmětného domu a objednatelem dle smlouvy o dílo byl jiný subjekt oproti osobě, které měla být za provedené dílo vyúčtována cena. Konečně obecné soudy nepřihlédly k tomu, že právní zástupkyně jednající v průběhu řízení za vedlejšího účastníka řízení, nebyla oprávněna jeho jménem jednat.
3. Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), dává svým ustanovením §43 odst. 2 písm. a) Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ve spisu obecného soudu. V této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
4. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, a proto není jeho úkolem zabývat se případným porušením práv chráněných podústavním pořádkem, pokud takové porušení současně neznamená porušení základních práv či svobod (srov. sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123; aj.). Z ústavněprávního pohledu nesprávná aplikace podústavního práva má za následek porušení základních práv a svobod zásadně jen v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence výkladových alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (srov. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69). Nesprávné provedení dokazování má pak za následek porušení práva na spravedlivý proces zásadně jen v případech důkazů opomenutých, případech důkazů získaných a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně v případech hodnocení důkazů bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Ústavní soud je tedy povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (srov. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). To platí tím spíše v případech tzv. bagatelních věcí, u nichž procesní úprava nepřipouští odvolání, kdy je v podstatě s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí obecného soudu, ústavní stížnost vyloučena (srov. sp. zn. I. ÚS 623/04, sp. zn. III. ÚS 530/03, aj.). O nic takového však v posuzovaném případě nejde.
5. Ačkoliv stěžovatelka tvrdí opak, obecné soudy se se všemi námitkami, které stěžovatelka nyní opakovaně vznáší, již vypořádaly. A protože se stěžovatelka s argumentací obecných soudů v ústavní stížnosti ani nijak nevypořádává, nemůže ústavní stížnost posunout věc do ústavněprávní roviny (srov. sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481; aj.). Konkrétně s první námitkou stěžovatelky se vypořádal soud prvního stupně závěrem, že vedlejší účastník řízení byl většinovým spoluvlastníkem, a proto rozhodnutí o opravě učinil sám (str. 4 rozsudku předposlední odst.), s čímž se ztotožnil i odvolací soud (str. 5 rozsudku, předposlední odst.). Ačkoliv je tento závěr v rozporu s ustálenou rozhodovací činnosti obecných soudů v dané otázce, a to počínaje rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 599/99 ze dne 21. června 2001 (in Obchodní právo 2001, 10: 502; srov. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník I. Komentář. Praha: C. H. Beck. 2008. str. 765-766), jedná se o porušení podústavního práva. To s ohledem na fakt plnění na základě tohoto úkonu (jak bude uvedeno dále) a především s ohledem na výši nároku, který byl předmětem řízení, nemůže dosahovat ústavněprávní relevance, jak bylo uvedeno výše.
6. Ohledně aktivní legitimace vedlejšího účastníka řízení pak soud prvého stupně uvedl, že bylo v řízení prokázáno, že oprava provedena byla, a že na ni vedlejší účastník řízení vynaložil částku přesahující 400.000 Kč (str. 4 rozsudku, poslední odst.), s čímž se rovněž ztotožnil odvolací soud. Odvolací soud sám se pak zabýval legitimací právní zástupkyně vedlejšího účastníka řízení a po vyhodnocení obsahu plné moci uzavřel, že o právním zastoupení nemá žádnou pochybnost (str. 5 rozsudku, poslední odst.).
7. Ústavní soud tedy neshledal nic, co by z pohledu námitek stěžovatelky představovalo extrémní vybočení z pravomocí obecných soudů a tím i zásah do základních práv, jichž se stěžovatelka dovolává.
8. Ze shora vyložených důvodu proto byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. října 2009
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu