ECLI:CZ:US:2009:2.US.2769.08.1
sp. zn. II. ÚS 2769/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma v právní věci stěžovatelky I. R., zastoupené JUDr. Josefem Machem, advokátem se sídlem v Praze 2, Budečská 974/6, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2008 č. j. 22 Cdo 2016/2007-595, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 10. 11. 2008, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka s odkazem na porušení svých základních práv dle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, kterým tento soud odmítl její dovolání, a to z důvodu, že neshledal jeho přípustnost ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Stěžovatelka je přesvědčena, že rozhodnutí dovolacího soudu je nedostatečně odůvodněné a porušuje její vlastnické právo. Namítá, že dovolací soud nesprávně posoudil, že se Krajský soud v Plzni nevypořádal s otázkou existence naléhavého právního zájmu k určení vlastnického práva vedlejší účastnice řízení E. H., a to i s ohledem na zřízení věcného břemena na předmětném pozemku. Dovolací soud se dle stěžovatelky rovněž nevypořádal s právním závěrem Krajského soudu v Plzni, který přisvědčil k možnosti nabytí předmětného pozemku vydržením, avšak nevypořádal se s otázkou, zda předmětný pozemek nevydržela stěžovatelka. Stěžovatelka je přesvědčena, že dovolací soud porušil její právo na spravedlivý proces, když pominul zásadní procesní pochybení v předcházejícím řízení, když jednak překročil svoji pravomoc, protože o vedení hranic předmětného pozemku nejsou obecné soudy oprávněny rozhodovat, dále pak svým rozhodnutím popřel citovaný judikát Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 3. 2001 sp. zn. 12 Co 429/2000, podle něhož je nutné, jde-li o určení vlastnického práva spočívajícího ve sporné hranici mezi pozemky ustanovit objektivního a nezávislého soudního znalce, který provede zaměření hranic pozemku a vypracuje příslušný geometrický plán. Dovolací soud se také dostatečně nezabýval argumentací stěžovatelky stran právního důvodu nabytí vlastnického práva sporného pozemku vedlejší účastnicí.
Z příslušného spisu, který si Ústavní soud vyžádal k projednání a rozhodnutí věci, bylo zjištěno, že vedlejší účastnice se žalobou ze dne 11. 1. 1999 proti stěžovatelce jako žalované domáhala u Okresního soudu Plzeň - jih určení vlastnického práva k předmětnému pozemku v katastrálním území obce Blovice. V dané věci nejdříve soud prvého stupně žalobu zamítl rozsudkem ze dne 19. 3. 2004 č. j. 8 C 15/99-397, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 3. 5. 2004 č. j. 8 C 15/99-402. Zamítavý rozsudek byl však zrušen usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 1. 2005 č. j. 14 Co 308/2004-421, a to z důvodu, že je nepřezkoumatelný, protože je nesrozumitelný a neobsahuje dostatek důvodů. Odvolací soud uvedl, že v dané věci jde o spor o určení vlastnictví vyvolaný sporem o průběh hranice mezi pozemky, která je objektivně zjistitelná. Uložil proto soudu prvého stupně, aby učinil jednoznačný závěr, co která účastnice nabyla do vlastnictví z darovacích smluv, které jsou ve věci jediným nabývacím titulem. Teprve tehdy, pokud by dospěl k závěru, že vedlejší účastnice na základě nabývacích titulů pozemek nenabyla, měl by se zabývat vedlejší účastnící uplatněnou námitkou vydržení.
Soud prvého stupně rozsudkem ze dne 29. 6. 2005 č. j. 8 C 15/99-501 rozhodl následně tak, že určil, že vedlejší účastnice je vlastníkem pozemku p. č. 340/15 - zahrada v katastrálním území a obci Blovice, vzniklého geometrickým plánem č. 883-8/99 ze dne 5. 2. 1999, ověřeného Katastrálním úřadem Plzeň - jih dne 16. 2. 1999, který je nedílnou součástí rozsudku.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání stěžovatelky rozsudkem ze dne 9. 1. 2007 č. j. 14 Co 643/2005-562 rozsudek soudu prvého stupně potvrdil. Konstatoval, že jde o spor o hranici mezi pozemky účastnic, která je objektivně zjistitelná. Soud prvého stupně správně posoudil platnost darovacích smluv z 2. 8. 1963 podle občanského zákoníku z roku 1950 a správně je shledal platnými. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvého stupně, že k individualizaci pozemku jako předmětu občanskoprávního úkonu postačilo uvedení obce, katarálního území a parcelního čísla, přičemž parcelou je pozemek označený parcelním číslem, který je geometricky a polohově určen a zobrazen v katastrální mapě. Ostatní údaje jsou nadbytečné, a i když jsou nesprávné, nemohou mít vliv na platnost smluv. Konstatoval, že oběma účastnicím bylo zřejmé, co darovacími smlouvami nabyly, kde je hranice mezi pozemky, neboť tak pozemky užívaly až do roku 1997, kdy došlo ke stavbě plotu. Za správný považoval odvolací soud závěr soudu prvého stupně, že vedlejší účastnice je na základě darovací smlouvy vlastnicí pozemku parc. č. 340/12 včetně sporného pozemku parc. č. 340/15, i když odůvodnění rozsudku není přesvědčivé, a zdůvodnění, že žalobkyně nabyla sporný pozemek na základě darovací smlouvy a současně vydržením, postrádá zásady formální logiky. V tom směru odvolací soud musel dát za pravdu argumentaci stěžovatelky. To však nic nemění na skutečnosti, že bylo ve věci samé rozhodnuto věcně správně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Pro případ, že by dovolací soud dospěl k závěru přípustnost podle tohoto ustanovení není dána, z opatrnosti uvedl přípustnost dovolání i podle §237 odst. písm. c) o. s. ř. Za dovolací důvod označila nesprávné právní posouzení věci dle §241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 14. 8. 2008 č. j. 22 Cdo 2016/2007-595 dovolání stěžovatele jako nepřípustné odmítl. V odůvodnění svého rozhodnutí se dovolací soud nejdříve zabýval stěžovatelkou dovozovanou přípustností dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dospěl k závěru, že ve smyslu tohoto ustanovení není dovolání přípustné, neboť mezi původním zrušujícím rozhodnutím odvolacího soudu a neúspěchem stěžovatelky ve sporu není ona předpokládaná souvislost. Odvolací soud vyslovil jediný závazný právní závěr, že darovací smlouvy jsou platné, a tuto skutečnost stěžovatelka nepopírá. Ve zbývající části šlo o procesní výhrady, a výsledek sporu byl i po tomto rozhodnutí odvolacího soudu otevřený. Jak soud dále uvedl, stěžovatelka zpochybňovala rozhodnutí odvolacího soudu předně skutkovými námitkami, které jsou však v posuzované věci vzhledem k přípustnosti dovolání podle §237 odst. písm. c) o. s. ř. nevýznamné. Ani ostatní námitky stěžovatelky však dle dovolacího soudu nemohly vést k závěru, že by šlo o rozhodnutí zásadního právního významu, a to včetně výtek procesního charakteru, jež se netýkaly výkladu procesních předpisů.
Po zvážení argumentů obsažených v ústavní stížnosti, jakož i posouzení obsahu samotného spisu a odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je nucen na tomto místě upozornit, že podle své ustálené judikatury je vázán petitem ústavní stížnosti. Stěžovatelka v něm ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí dovolacího soudu. Proto se Ústavní soud zaměřil na to, zda v této fázi řízení byla chráněna ústavně zaručená práva stěžovatelky.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.
V projednávané věci dovolací soud posuzoval otázku, zda stěžovatelkou podané dovolání je přípustné, jestliže v úvahu přicházela přípustnost dovolání výhradně podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Z tohoto ustanovení vyplývá, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3, věta první o. s. ř.), je pak logicky možné posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze efektivně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako námitky existence tzv. jiných procesních vad ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (nezahrnují-li podmínku existence právní otázky zásadního významu) nebo vad tzv. zmatečnostních (viz jejich výčet v §242 odst. 3 o. s. ř.). Proto také v případě, kdy dovolatel uplatní proti dovoláním napadenému rozhodnutí pouze tyto důvody, není odmítnutí dovolání výrazem "uvážení", nýbrž přímým (bezprostředním) a nevyhnutelným důsledkem toho, že nebyla-li při vázanosti dovolacím důvodem k přezkumu otevřena právní otázka vůbec, nemůže být řeč o právní otázce zásadního významu (srov. III. ÚS 643/06, III. ÚS 10/06, IV. ÚS 804/07 a další).
Ústavní soud na tomto místě musí poukázat na svou dosavadní rozhodovací praxi, v níž vyjádřil, že není oprávněn přezkoumávat úvahu dovolacího soudu, zda se jedná o rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. Takové rozhodnutí by mohlo být přezkoumáno pouze z hlediska odepření spravedlnosti, jestliže se zřetelem k jeho logickým a odůvodněným myšlenkovým konstrukcím šlo o projev svévole (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 40/93, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 1, nález č. 6, usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2003 sp. zn. III. ÚS 280/03, táž sbírka, sv. 31, a další). Takové pochybení však Ústavní soud v projednávané věci neshledal. Ústavní soud u usnesení, odmítajících tzv. nenároková dovolání, nepožaduje extenzivní výklad práva, ale pouze uvedení stručných důvodů, o které Nejvyšší soud své odmítavé rozhodnutí opřel, např. citací judikátů, které věc řeší, a pro jejichž změnu či odchýlení se od nich neshledal soud důvod (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 1/03, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 153/2004, sv. 32, nález č. 15). Těmto požadavkům napadené usnesení Nejvyššího soudu vyhovělo. Jak konstatoval dovolací soud, otázka vlivu obnovy katastrálního operátu je řešena v rozsudku publikovaném jako R 15/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a od právního názoru tam uvedeného se soudy neodchýlily. Dovolací soud rovněž vyložil, proč ani námitka, že soud vyšel při identifikaci vlastnického práva z geometrického plánu předloženého stranou sporu a nikoliv ze znaleckého posudku, neobstojí. Toto vymezení sporného pozemku jako parcely se totiž nijak nedotklo práv a povinností účastníků (o těch rozhodl soud), nešlo ani o určení průběhu sporné hranice. Jak konstatoval dovolací soud s odkazem na svoji judikaturu, vymezení parcely na základě geometrického plánu potvrzeného katastrálním úřadem (dříve orgán geodézie) odpovídá ustálené soudní praxi. Dovolací soud rovněž vyložil, proč rozdělení zatíženého pozemku nemá vliv na věcné břemeno, které nadále bude zatěžovat každý z nových pozemků (pokud jsou jím dotčeny). Dovolací soud se zabýval námitkou stěžovatelky stran právního důvodu nabytí vlastnického práva sporného pozemku, přičemž uvedl, že z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu a také z předchozího usnesení se jasně podává, že za právní důvod nabytí považoval odvolací soud darovací smlouvu. K tomu odkázal na publikovanou judikaturu Ústavního soudu ohledně základních principů výkladu smluv.
Pokud jde o nesouhlas stěžovatelky se samotným výkladem problematiky provedeným Nejvyšším soudem, k tomu je nutno uvést, že je to právě Nejvyšší soud, kterému ve smyslu ustanovení §14 a násl. zákona o soudech a soudcích přísluší zajišťování zákonnosti rozhodování mimo jiné tím, že sleduje pravomocná rozhodnutí soudů a v zájmu jednotného rozhodování soudů zaujímá stanoviska, resp. tuto judikaturu sjednocuje v kontextu s posuzováním otázek zásadního právního významu. Nahrazovat tuto roli Nejvyššího soudu, tj. provádět a sjednocovat výklad tzv. obyčejných zákonů, Ústavnímu soudu nenáleží. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" posuzovat tvrzené porušení ústavně zaručených základních práv a svobod (čl. 83 Ústavy).
V reakci na námitky stěžovatelky proto Ústavní soud nezvažoval, zda a do jaké míry je napadený výklad dané problematiky, "optimální", ale pouze, zda není interpretací natolik extrémní, a tudíž svévolnou, že by vybočovala z postulátů zakotvených v Listině. K závěru o extrémní interpretaci ovšem nedospěl. Napadená rozhodnutí obecných soudů jsou založena na racionálním a logicky zcela přesvědčivě vybudovaném argumentačním základě a Ústavní soud v tomto směru nemá důvod pochybovat o správnosti jejich závěrů, přičemž na jejich rozhodovací důvody pro stručnost odkazuje.
Vzhledem k tomu, že odvolací soud vyřešil danou otázku v souladu s ustálenou soudní judikaturou, Nejvyšší soud neshledal napadené rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným. Dovolací soud též v souladu se svojí ustálenou rozhodovací praxí vyložil, proč nelze efektivně uplatnit námitku týkající se určení rozměrů předmětných pozemků v případě takto nepřípustného dovolání a proč k ní nemohl přihlédnout. Jeho postupu nelze z hlediska zákonnosti ani ústavnosti cokoli vytknout (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2005 sp. zn. IV. ÚS 128/05, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 37, nález č. 100, str. 355, nález Ústavního soudu ze dne 11. 9. 2007 sp. zn. I. ÚS 2030/07, dostupný z http://nalus.usoud.cz).
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. dubna 2009
Stanislav Balík
předseda senátu