ECLI:CZ:US:2009:2.US.2811.08.1
sp. zn. II. ÚS 2811/08
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma - ze dne 11. června 2009 sp. zn. II. ÚS 2811/08 ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Družstvo Pasáž, se sídlem Hrnčířská 1305/2, Děčín, proti výroku II. rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 25. srpna 2008 č. j. 35 Co 76/2008-222, jímž bylo prvnímu žalovanému uloženo nahradit stěžovateli náklady řízení před Okresním soudem v Děčíně ve výši 13 077,40 Kč, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci jako účastníka řízení.
Výrok
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 25. srpna 2008 č. j. 35 Co 76/2008-222 v části výroku II., jímž bylo prvnímu žalovanému uloženo nahradit stěžovateli náklady řízení před Okresním soudem v Děčíně ve výši 13 077,40 Kč, se zrušuje.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 18. listopadu 2008, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, a to v části jeho výroku II., jímž bylo prvnímu žalovanému uloženo nahradit mu náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 13 077,40 Kč. Tvrdí, že jím došlo k porušení čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z obsahu spisu Okresního soudu v Děčíně (dále též "okresní soud") sp. zn. 13 C 165/2002, který si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno následující.
Okresní soud v Děčíně rozsudkem ze dne 27. září 2005 č. j. 13 C 165/2002-144 určil, že žalobce (dále jen "stěžovatel") je od 10. dubna 1996 podílem 2413/2820 spoluvlastníkem domu (blíže specifikovaného ve výroku rozsudku) s byty a nebytovými prostory a vlastníkem bytových jednotek a nebytové jednotky (také blíže označených ve výroku rozsudku). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. K odvolání všech účastníků Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 10. ledna 2007 č. j. 35 Co 352/2006-184 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k prvnímu žalovanému v části, v níž bylo určeno, že stěžovatel je spoluvlastníkem společných částí domu podílem 702/2820 a vlastníkem bytových jednotek 1305/1, 1305/2, 1305/5, 1305/6, 1305/9, 1305/10, 1305/12, 1305/13, 1305/14 a 1305/17 v domě (výrok I.). Dále rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se zamítá žaloba na určení spoluvlastnictví žalobce v širším rozsahu, než je jeho spoluvlastnictví ke společným prostorám, a dále na určení vlastnictví k nebytové jednotce č. 1305/18 - provozovně, dílně (výrok II.), a že se v celém rozsahu zamítá žaloba proti žalovaným č. 2 a 3 (výrok III.). Rovněž rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K dovolání stěžovatele Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 13. prosince 2007 č. j. 28 Cdo 2860/2007-205 rozhodnutí soudu druhého stupně v odstavci II. a III. výroku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, a ve výrocích o nákladech řízení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Napadeným rozsudkem Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozhodnutí soudu prvního stupně v části, o níž původně rozhodl měnícím výrokem, který dovolací soud zrušil, potvrdil s tím, že ve zbytku zůstává jeho první rozsudek nedotčen, neboť nebyl napaden dovoláním. Ve výrocích II. a III. o nákladech řízení rozsudek okresního soudu změnil tak, že první žalovaný je povinen nahradit stěžovateli k rukám jeho právního zástupce náhradu nákladů řízení před okresním soudem ve výši 13 077,40 Kč a České republice u Okresního soudu v Děčíně náklady řízení státem zálohované ve výši 2 315,50 Kč, v obou případech do tří dnů od právní moci rozsudku. Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Výrok o povinnosti prvního žalovaného k náhradě nákladů řízení stěžovateli před soudem prvního stupně odvolací soud odůvodnil poukazem na ustanovení §142 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), neboť stěžovatel měl ve věci plný úspěch. Při výpočtu odměny advokáta vycházel z vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), neboť řízení bylo zahájeno podáním žaloby dne 15. března 1999, tj. před účinností vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Pro účely výpočtu odměny za úkon právní služby pak vyšel z ustanovení §9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu, tj. z tarifní hodnoty 10 000 Kč. Tím nevyhověl požadavku stěžovatele vznesenému v odvolání, aby se odměna advokáta odvíjela od hodnoty nemovitostí, jichž se určovací žaloba týká. Svůj postup odůvodnil tím, že stanovení hodnoty nemovitostí by si vyžádalo rozsáhlé znalecké posouzení, tedy vynaložení značných nákladů, což je v rozporu s §9 advokátního tarifu, neboť sice jde o věci ocenitelné, ale s velkými obtížemi.
V ústavní stížnosti, podané proti posledně citovanému rozsudku odvolacího soudu, stěžovatel vyslovuje nesouhlas s aplikací ustanovení §9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu. Poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 598/2000 [nález ze dne 4. 7. 2001 (N 100/23 SbNU 23)] i na další jeho rozhodnutí a dovozuje z nich, že v jeho případě, kdy předmětem sporu je nemovitost, tedy věc ocenitelná penězi, je nutno vycházet z její hodnoty, nikoli z tarifní hodnoty věci stanovené v §9 odst. 3 advokátního tarifu. Argumentaci odvolacího soudu, proč neaplikoval §8 advokátního tarifu, považuje za neopodstatněnou. Poukazuje na to, že jen nebytový prostor měl dle potvrzení bytového družstva hodnotu 11 977 914 Kč, takže odměna za jeden úkon při této hodnotě představuje 30 750 Kč a při přiznaných 6,5 úkonech se jedná o částku 199 875 Kč. Odvolací soud však přiznává pouze náhradu 6 500 Kč. K tomu je třeba uvážit i hodnotu bytových jednotek. Dále stěžovatel uvádí, že znalecké posouzení hodnoty věci je v soudních řízeních běžnou záležitostí, a proto nerozumí tomu, v čem by měly spočívat velké obtíže ocenění věci právě v jeho případě, zvláště když je odvolací soud nijak nekonkretizuje.
K ústavní stížnosti se vyjádřil coby účastník řízení Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci. Plně odkázal na závěry, které vyslovil k otázce výše odměny advokáta stěžovatele v odůvodnění svého rozsudku.
Po přezkoumání napadeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a 90 Ústavy České republiky). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy České republiky). Z výše uvedeného vyplývá, že Ústavní soud zpravidla neposuzuje výklad a aplikaci jednoduchého práva provedený obecnými soudy.
Ve svých četných rozhodnutích Ústavní soud zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Jednou z podmínek zásahu Ústavního soudu do aplikace jednoduchého práva obecnými soudy je nerespektování kogentní normy.
Jádrem ústavní stížnosti je posouzení, které ustanovení advokátního tarifu je třeba na případ stěžovatele (který měl ve věci plný úspěch, a náleží mu proto náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně v plném rozsahu podle §142 odst. 1 o. s. ř.) aplikovat. Stěžovatel nesouhlasí s výší přiznaných nákladů právního zastoupení a vyslovuje přesvědčení, že odměna advokáta měla být stanovena podle ustanovení §8 odst. 1 advokátního tarifu, a nikoli dle ustanovení §9 odst. 3 písm. a) tohoto předpisu, jak učinil odvolací soud.
Soudem aplikované ustanovení §9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu zní: "Částka 10 000 Kč se považuje za tarifní hodnotu ve věcech určení, zda tu je právní vztah nebo právo, neplatnosti právního úkonu, nejde-li o určení práva k věci penězi ocenitelné nebo nejde-li o určení neplatnosti právního úkonu, jehož předmětem je věc nebo plnění penězi ocenitelné.".
Východiskem pro posouzení dané věci jsou závěry uvedené v nálezu Ústavního soudu ze dne 4. července 2001 sp. zn. II. ÚS 598/2000 a obdobně v nálezu sp. zn. I. ÚS 712/01 ze dne 15. 1. 2003 (N 6/29 SbNU 41). Ústavní soud v nich vyslovil, že "z §9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu jednoznačně vyplývá, že částka 10 000 Kč se považuje za tarifní hodnotu ve věcech určení ..., jen pokud předmětem tohoto úkonu je věc nebo plnění penězi neocenitelné. Lze tedy dovodit, že pokud je věc nebo plnění, které je předmětem daného právního úkonu, penězi ocenitelné, pak se tato částka 10 000 Kč za tarifní hodnotu nepovažuje. S ohledem na skutečnost, že citovaný právní předpis rozlišuje situace, kdy je předmět právního úkonu, o jehož platnosti je vedeno řízení, penězi ocenitelný a kdy nikoli, pak není možné vycházet z názoru, že vždy, když je předmětem řízení určení ..., nelze tento předmět penězi ocenit. Je tedy třeba v každém konkrétním případě zkoumat, zda lze předmět právního úkonu (plnění) ocenit, a v závislosti na tom stanovit i výši náhrady nákladů.". V obou výše uvedených případech byly předmětem řízení o určení neplatnosti kupní smlouvy věci movité a nemovité, tedy věci penězi ocenitelné, v důsledku čehož Ústavní soud konstatoval, že nelze vycházet z tarifní hodnoty věci stanovené v ustanovení §9 odst. 3 advokátního tarifu, ale je třeba aplikovat ustanovení §8 odst. 1 advokátního tarifu.
Není pochyb o tom, že i v nyní projednávaném případě (jde o žalobu na určení vlastnictví k bytovým a nebytovým jednotkám) jsou předmětem řízení věci penězi ocenitelné (nemovitosti). To ostatně konstatoval i odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku, když uvedl, že určovací žaloba se týká bytových a nebytových jednotek v domě, tedy věcí ocenitelných. Odvolací soud však zároveň nerespektoval další jednoznačné závěry vyslovené v obou výše citovaných nálezech, že pokud jsou předmětem právního úkonu věci ocenitelné penězi, nelze vycházet z tarifní hodnoty věci stanovené v §9 odst. 3 advokátního tarifu. Uvedené ustanovení naopak aplikoval. Jeho odůvodnění, že jde sice o věci ocenitelné, ale s velkými obtížemi a náklady, jde přitom nad rámec úpravy kogentního ustanovení §9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu, které s uvedeným hlediskem nepočítá. Úvahy soudu zřejmě vycházely z hlediska uvedeného v ustanovení §9 odst. 1 advokátního tarifu, jeho použití však v projednávané věci, na niž dopadá samostatné ustanovení §9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu, nepřipadá v úvahu, a ani nebylo soudem aplikováno. Z výslovné dikce obou ustanovení je jednoznačně zřejmé, že §9 odst. 1 není ve vztahu k §9 odst. 3 v poměru obecného ku zvláštnímu.
Lze uzavřít, že obecný soud při svém rozhodování nerespektoval příslušnou právní normu dopadající na řešený případ. Je tedy namístě poukázat na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 269/99 ze dne 2. 3. 2000 (N 33/17 SbNU 235) týkající se podmínek, za jakých má nesprávná aplikace obecného práva soudy za následek porušení základních práv a svobod. Dle tohoto nálezu základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem mj. v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) zakládá porušení základního práva a svobody.
Jak uvedl Ústavní soud v citovaném nálezu sp. zn. II. ÚS 598/2000, i když se problematika nákladů řízení může jevit ve srovnání s vlastním předmětem řízení jako méně významná, je třeba vzít v úvahu, že právo na přiznání přiměřené a právním předpisem stanovené náhrady nákladů, které úspěšné straně v řízení vzniknou, je součástí práva na spravedlivý proces a také souvisí, pokud jde konkrétně o náklady právního zastoupení, s právem na právní pomoc ve smyslu čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Tím, že obecný soud náhradu nákladů ve výši stanovené v příslušné právní normě stěžovateli nepřiznal, odepřel mu právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. nález sp. zn. III. ÚS 269/99 ze dne 2. 3. 2000 (N 33/17 SbNU 235)].
Na základě výše uvedených závěrů rozhodl Ústavní soud podle §82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, jak je ve výroku uvedeno.