ECLI:CZ:US:2009:2.US.29.04.1
sp. zn. II. ÚS 29/04
Nález
Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické - ze dne 15. července 2009 sp. zn. II. ÚS 29/04 ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. H. proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 10. 2003 sp. zn. 5 A 160/2002 o zamítnutí stěžovatelovy správní žaloby, proti rozhodnutí Ministerstva financí - Generálního ředitelství cel ze dne 18. 10. 2002 sp. zn. 32467/02 o zamítnutí stěžovatelových odvolání a proti rozhodnutím Celního ředitelství Brno ze dne 15. 7. 2002 č. j. 4393/02-0101-01/01 až 4393/02-0101-03/12 o zamítnutí stěžovatelovy žádosti o povolení obnovy pravomocně skončených celních řízení, a dále ve věci návrhu na zrušení §56a odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů.
Výrok
I. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 10. 2003 sp. zn. 5 A 160/2002 se ruší.
II. Návrh na zrušení rozhodnutí Ministerstva financí - Generálního ředitelství cel ze dne 18. 10. 2002 sp. zn. 32467/02 a rozhodnutí Celního ředitelství Brno ze dne 15. 7. 2002 č. j. 4393/02-0101-01/01 až 4393/02-0101-03/12 se odmítá.
III. Návrh na zrušení ustanovení §56 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavnímu soudu byl dne 16. 1. 2004 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 a 74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím nichž se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí státních orgánů. Své podání spojil stěžovatel s návrhem na zrušení ustanovení §56a odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "daňový řád").
2. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
3. V průběhu řízení před Ústavním soudem došlo ke změně v osobě soudce zpravodaje tak, že v souladu s §8 odst. 8 rozvrhu práce Ústavního soudu byla ústavní stížnost s účinností od 22. 6. 2004 přidělena soudkyni JUDr. Michaele Židlické. Dle §8b téhož předpisu se ústavní stížnost projedná v senátě, v němž zasedá soudce zpravodaj, přičemž spisová značka věci zůstává nezměněna. Z tohoto důvodu ve věci rozhodoval čtvrtý senát Ústavního soudu.
II.
4. Stěžovatel je toho názoru, že k zásahu do základního práva garantovaného čl. 36 Listiny základních práv a svobod došlo ze strany obecného soudu tím, že při projednávání správní žaloby vyšel tento soud z ustanovení §56a odst. 2 daňového řádu a žalobu stěžovatele zamítl s odůvodněním, že obnovu řízení nelze povolit v těch případech, kdy původní rozhodnutí bylo přezkoumáno soudem.
5. Navrhovatel poukazuje na fakt, že původní řízení před celními orgány obou stupňů, jakož i soudní řízení před Krajským soudem v Brně proběhlo za situace, kdy stěžovatel neznal a nemohl znát skutkové okolnosti, jež později uplatnil v návrhu na obnovu řízení. Právní úprava správního soudnictví účinná v době rozhodování neumožňovala ve správní žalobě uplatnit nové skutečnosti ani důkazy a soud nebyl oprávněn vůbec zasahovat do skutkového stavu věci ani provádět jakékoli dokazování.
6. Pokud se Nejvyšší správní soud v řízení o povolení obnovy řízení dovolává ustanovení §56a odst. 2 daňového řádu, vylučuje tím možnost přezkoumat evidentně nesprávná a nespravedlivá rozhodnutí správních orgánů poté, co se dodatečně objeví nové skutečnosti. Dle náhledu stěžovatele má výše citované ustanovení dvojí výklad, a to ten, jenž byl použit v napadeném rozsudku, a dále výklad, jenž by toto ustanovení na nově vzniklý skutkový stav neaplikoval. Pouze druhý výklad je navrhovatelem považován za ústavně konformní.
7. V konkrétním případě se navíc jedná o závažné skutečnosti rozsáhlé trestné činnosti s velkým celním únikem a s důvodným podezřením na korupční jednání pracovníků celní správy. Rozhodnutí státních orgánů obou stupňů i rozhodnutí Nejvyššího správního soudu potvrzuje stávající právní stav a dává za pravdu formálnímu přístupu k věci a formálnímu využití všech procedurálních pravidel k tomu, aby se nikdo nemusel zabývat výše nastíněným případem, a nevyšlo tak najevo pochybení státních orgánů.
8. V dalším pak stěžovatel upozorňuje na usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 727/02 a sp. zn. IV. ÚS 729/02 (ve SbNU nepublikována, dostupná na http://nalus.usoud.cz), jež odkazují obdobně postižené řidiče právě na obnovu řízení. Vzhledem k tomu, že stěžovatel považuje ustanovení §56a odst. 2 daňového řádu za protiústavní, podává současně s ústavní stížností též návrh na jeho zrušení.
III.
9. K předmětné ústavní stížnosti se vyjádřilo Celní ředitelství Brno v tom smyslu, že v napadených rozhodnutích nebyla obnova řízení meritorně odmítnuta s odkazem na §56a odst. 2 daňového řádu a ani v odůvodnění těchto rozhodnutí se celní ředitelství namítaného ustanovení či rozhodnutí Krajského soudu v Brně č. j. 30 Ca 22/96-18 nedovolává. Dále pak celní ředitelství konstatuje, že v daném případě se nejedná o případ, na který by bylo možné zmiňované prolomení absolutní neplatnosti ustanovení §56a odst. 2 daňového řádu uplatnit, neboť i kdyby čistě hypoteticky byly požadované obnovy odmítnuty s odkazem na citované ustanovení, tak v předmětné žádosti na obnovu řízení prokazatelně chybí prvek novosti, který je pro navrhovaný postup nezbytný. V daných případech bylo jako na novou skutečnost poukazováno na falešné doklady, které však již byly jako falešné vyhodnoceny v původním rozsudku Krajského soudu v Brně. Co se týká dalších tvrzení stěžovatele, dle nichž byl daňový únik způsoben trestným činem a příjemci zboží již byli za trestný čin odsouzeni, jedná se toliko o spekulativní tvrzení nemající oporu ve skutkových okolnostech daného případu. Tato tvrzení také nebyla v původních žádostech na obnovu řízení uplatněna. V návrhu na obnovu řízení také nebyly uvedeny žádné námitky, které by bylo možno považovat za zákonné důvody pro obnovu řízení uvedené v ustanovení §54 daňového řádu, a proto byly požadované obnovy řízení celním ředitelstvím odmítnuty, a to aniž by bylo v souvislosti s rozhodnutím Krajského soudu v Brně uplatněno ustanovení §56a odst. 2 daňového řádu. Závěrem celní ředitelství zdůraznilo, že předmětné obnovy řízení nebyly meritorně odmítnuty z důvodu zákonné překážky ve smyslu ustanovení §56a odst. 2 daňového řádu.
10. Ministerstvo financí ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedlo, že v dotčených rozhodnutích celního ředitelství ani v rozhodnutí Ministerstva financí nebyla, na rozdíl od stěžovatelova tvrzení, požadovaná obnova řízení meritorně odmítnuta s odkazem na ustanovení §56a odst. 2 daňového řádu. Dále pak Ministerstvo financí konstatuje, že dle jeho názoru se nejedná o případ, na který by bylo lze aplikovat prolomení absolutní neplatnosti ustanovení §56a odst. 2 daňového řádu, neboť i kdyby čistě hypoteticky byly požadované obnovy odmítnuty s odkazem na citované ustanovení, což se nestalo, žádosti stěžovatele na obnovu řízení chyběl prokazatelně prvek novosti, který je pro navrhovaný postup nezbytný. V daných případech bylo jako na novum poukazováno na falešné doklady, které však byly již vyhodnoceny jako falešné v původním rozsudku Krajského soudu v Brně. Faktem v daném případě zůstává, že stěžovatel v původní žádosti o obnovu řízení neuvedl žádné námitky, které by bylo možno považovat za zákonné důvody pro obnovu řízení uvedené v ustanovení §54 daňového řádu. Ministerstvo financí dodává, že z výsledků dosavadního řízení nevyplynula žádná prokazatelná fakta vypovídající o tom, že meritorní platební výměry byly dosaženy trestným činem, případně jiné skutečnosti, na základě kterých by bylo možno požadovanou obnovu povolit.
11. Stěžovatel repliku k vyjádřením Celního ředitelství Brno a Ministerstva financí nepodal.
IV.
12. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí orgánů státní moci a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti důvodná a zčásti nepřípustná.
13. Účastníci řízení v souladu s ustanovením §44 zákona o Ústavním soudu souhlasí s upuštěním od ústního jednání.
14. Předně je třeba zmínit, že čtvrtý senát Ústavního soudu se v souvislosti s projednávaným případem rozhodl podpořit relativně novou judikaturu Nejvyššího správního soudu, reprezentovanou rozhodnutím Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 7. 2007 č. j. 2 Afs 51/2006-58, která našla svůj odraz již i v judikatuře Ústavního soudu, srov. nález ze dne 19. 3. 2009 sp. zn. III. ÚS 77/05 (N 61/52 SbNU 601).
15. Jak plyne z narace ústavní stížnosti, tak i vyjádření účastníků řízení, je v předmětném případě úhelným kamenem aplikace ustanovení §56a odst. 2 daňového řádu, podle něhož je použití mimořádného opravného prostředku podle části páté tohoto zákona nepřípustné vůči těm rozhodnutím správců daně, která byla pravomocně přezkoumána soudem. Řízení o mimořádném opravném prostředku nelze zahájit vůči rozhodnutí tehdy, probíhá-li již o něm přezkumné řízení u soudu.
16. Z rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 7. 2007 č. j. 2 Afs 51/2006-58 se podává, že "nepřípustnost obnovy řízení dle ustanovení §56a odst. 2 daňového řádu předpokládá shodu skutkového stavu, který byl v řízeních zkoumán a vážen ve vztahu k rozhodujícím právním předpisům. Pokud vyšly najevo nové závažné okolnosti (vztahující se ovšem k období rozhodování správního orgánu) až po pravomocném přezkoumání správního rozhodnutí soudem, a tyto okolnosti zpochybňují správnost a spravedlnost správního rozhodnutí, je třeba na střet správního orgánu a soudu nahlížet jinak. Při nově zjištěném skutkovém stavu nebo při zjištění závažných zákonem označených vad správního řízení či jiných předpokladů obnovy řízení má totiž (při respektování podstaty a smyslu práva na soudní a jinou ochranu) před požadavkem projednání věci v přiměřené lhůtě a bez zbytečných průtahů a požadavkem právní jistoty přednost zájem na správném a spravedlivém rozhodnutí.". Z uvedeného je tedy zřejmé, že oproti právnímu názoru, který zaujal Nejvyšší správní soud v ústavní stížností napadeném rozhodnutí, došlo ze strany citovaného soudu k zásadní změně právního názoru ve věci výkladu a aplikace sporného ustanovení §56a odst. 2 daňového řádu.
17. Ústavní soud se rovněž ztotožnil se závěrem rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu, podle kterého ustanovení §56a odst. 2 daňového řádu je nutné vykládat tak, že "zákaz použití mimořádných opravných prostředků vůči rozhodnutím správců daně, která byla pravomocně přezkoumána soudem, se vztahuje pouze na ty případy, kdy se žadatel domáhá mimořádným opravným prostředkem správního přezkoumání na základě stejných důvodů, jaké již soud přezkoumal, a to bez ohledu na to, zda a v jakém rozsahu se k nim v rozsudku výslovně vyjádřil".
18. Při posuzování ústavnosti všech tří rozhodnutí napadených ústavní stížností vyšel Ústavní soud z výše uvedených závěrů, přičemž pro hlubší právní argumentaci odkazuje na citovaná rozhodnutí.
19. Z fotokopie částečně vyžádaného spisu celního ředitelství vyplývá, že si stěžovatel v minulosti podal u Celního úřadu Břeclav návrh na obnovu řízení, který se týkal platebních výměrů celního úřadu ze dne 19. 10. 1995 č. j. 29-1769/CD/95 až 29-1780/CD/95. V tomto návrhu stěžovatel vylíčil okolnosti, které jsou dle jeho mínění rozhodné pro povolení obnovy řízení. Jednalo se především o skutečnost, že platební výměry byly vydány na základě zfalšovaných dokladů, a to zfalšovaného souhlasu s proclíváním zboží mimo prostory celnice, a dále na základě zfalšovaných potvrzení o proclení jednotlivých zásilek. Skutečnost zfalšování byla zjištěna znaleckým posudkem odboru kriminalistické techniky a expertizy. O těchto skutečnostech se stěžovatel dozvěděl z televizního pořadu televize NOVA a následně nato bylo podáno u Policie České republiky trestní oznámení.
20. Uvedenými námitkami stěžovatele se Nejvyšší správní soud nezabýval a z jeho odůvodnění je zřejmé, že jediným důvodem k zamítnutí žaloby proti Ministerstvu financí byla aplikace ustanovení §56a odst. 2 daňového řádu, přičemž jeho výklad odpovídá judikatuře tohoto soudu před rozhodnutím rozšířeného senátu ze dne 17. 7. 2007 č. j. 2 Asf 51/2006-58. Nejvyšší správní soud v něm tedy vyšel z výkladu, dle něhož "bylo-li rozhodnutí správního orgánu jednou přezkoumáno soudem, nelze v dané věci připustit obnovu řízení". Jak však plyne již z výše nastíněné judikatury, nelze takovýto výklad považovat za ústavně konformní. Za situace, kdy účastník řízení předloží správnímu orgánu nové skutečnosti či důkazy, které nemohly být uplatněny v původním správním řízení, a z toho důvodu je nemohl vážit ani soud při rozhodování o zákonnosti správního rozhodnutí, nelze bránit obnově řízení, neboť v takovém případě správní orgán nepřehodnocuje závěry soudu, ale řeší tvrzenou zcela novou skutkovou situaci pro skutkové novoty. Vyšel-li Nejvyšší správní soud ve svém odůvodnění z toho, že zákaz použití mimořádných opravných prostředků platí u případů přezkoumaných soudem bezvýjimečně, nelze se s takovým náhledem ztotožnit. Nejvyšší správní soud měl věnovat pozornost materiální stránce tvrzení stěžovatele a posoudit je z hlediska ustanovení §54 daňového řádu, neboť za předpokladu, že by se jednalo o skutečnosti, které nebyly při rozhodování soudu hodnoceny, mohly by být důvodem pro zahájení obnovy řízení. V uvedeném postupu spatřuje Ústavní soud zásah do základního práva stěžovatele na spravedlivý proces, jež je mu garantováno čl. 36 Listiny, a proto napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu zrušil.
21. Co se týče výroku II tohoto nálezu Ústavního soudu, zrušením napadeného usnesení Nejvyššího správního soudu se stěžovateli otevírá možnost projednání jím uplatněných námitek před k tomu povolaným obecným soudem. Jinými slovy řečeno je nálezem vytvořen procesní prostor pro ochranu práv stěžovatele uvnitř soustavy obecných soudů novým rozhodnutím Nejvyššího správního soudu. Z toho důvodu byl návrh stěžovatele v této části ústavní stížnosti shledán nepřípustným.
22. K výroku III nálezu Ústavní soud konstatuje, že s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že Nejvyšší správní soud ve své nové, nyní již ustálené, judikatuře přistoupil k výkladu napadeného zákonného ustanovení ústavně konformním způsobem a s ohledem na zásadu minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci není třeba přistoupit k projednání návrhu stěžovatele na zrušení ustanovení §56a odst. 2 daňového řádu.
23. Z vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti částečně vyhověl a v souladu s ustanovením §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 10. 2003 sp. zn. 5 A 160/2002 zrušil. Ve zbytku pak ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) a ustanovení §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.