ECLI:CZ:US:2009:2.US.2928.07.1
sp. zn. II. ÚS 2928/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma v právní věci stěžovatelů 1) P. M., 2) A. B. a 3) Nezávislé odborové komise, odborové organizace, se sídlem v Praze 5 - Radotíně, Šárovo kolo 2/981, právně zastoupených Mgr. Annou Větrovskou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Štěpánská 630/57, o ústavní stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2007 č. j. 37 C 54/2007-67 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 8. 2007 č. j. 1 Co 206/2007-73, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 14. 11. 2007 a doplněnou podáním ze dne 16. 11. 2007, se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených usnesení Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze. Tvrdí, že těmito rozhodnutími byla porušena jejich základní práva podle čl. 27 odst. 1 až 3, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a ve vztahu ke stěžovateli 1) a 3) byl rovněž porušen zákaz státu zasahovat do činnosti odborových organizací vyplývající z Úmluvy Mezinárodní organizace práce č. 87 o svobodě sdružování a ochraně práva se odborově organizovat.
Jak Ústavní soud zjistil z příslušného spisu Městského soudu v Praze, který si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal, stěžovatelé 1) a 2) se u obecných soudů žalobou domáhali náhrady škody způsobené při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem v souvislosti s tím, že byli dne 2. 4. 1997 obviněni z trestného činu podvodu a stěžovatel 1) byl dne 23. 4. 1997 vzat do vazby, z níž byl propuštěn dne 10. 10. 1997, přičemž byli posléze oba zproštěni obžaloby. Rozsudkem ze dne 11. 10. 2002 č. j. 8 C 767/99-32 Obvodní soud pro Prahu 5 zamítl žalobu stěžovatele 1) co do požadované částky 600.000,- Kč a návrhu na písemnou omluvu vůči žalovaným České republice - Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 5 a JUDr. S. V., státní zástupkyni Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5, a rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi stěžovatelem 1) a žalovanými. Usnesením téhož soudu ze dne 31. 10. 2002 č. j. 18 C 461/2002-1 byla žaloba stěžovatelů 1) a 2) o náhradu škody, pokud směřovala proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, vyloučena k samostatnému projednání. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 1. 2. 2007 č. j. 21 Co 210/2006-62 bylo podle §219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. rozhodnutí ze dne 11. 10 2002 zrušeno pro věcnou nepříslušnost Obvodního soudu pro Prahu 5 a věc byla postoupena Městskému soudu v Praze jako soudu prvého stupně podle §9 odst. 2 písm. a) o. s. ř., a to vzhledem charakteru nároku, jež odpovídá žalobě na ochranu osobnosti.
Jak Ústavní soud zjistil, v projednávané věci bylo dále ústavní stížností napadenými usneseními Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze rozhodnuto o nepřipuštění zastoupení stěžovatelů 1) a 2) stěžovatelkou 3) jako odborovou organizací ve smyslu §26 odst. 1 o. s. ř. Jak vyplývá z odůvodnění napadených rozhodnutí, obecné soudy v projednávané věci posuzovaly, zda stěžovatelka 3) jako odborová organizace je oprávněna zastupovat stěžovatele 1) a 2) v řízení, jehož předmětem je ochrana osobnosti. Při svém rozhodování vycházely z ustanovení §24 odst. 1 a 26 odst. 1 o. s. ř. a článku 27 Listiny a dovodily, že i když je stěžovatelka 3) evidována Ministerstvem vnitra jako odborová organizace, nejedná se o jediné kritérium, které je třeba při posuzování zastupování v občanskoprávním řízení posuzovat. Dle závěrů obecných soudů, úkolem odborové organizace je hájit práva a oprávněné zájmy zaměstnanců a zajišťovat ochranu jejich hospodářských a sociálních práv, a že tedy její činnost je vázána k pracovním vztahům členů organizace. Konstatovaly, že jiná činnost odborové organizace je mimo rámec článku 27 odst. 1 Listiny. Z tohoto pohledu, i když má dle svých stanov stěžovatelka 3) jako odborová organizace "prosazovat jiné oprávněné zájmy členů a přispívat tak k vytváření demokratického právního řádu", nejedná se o odborovou činnost. Z obsahu podané žaloby navíc nevyplývá, že by stěžovatelé 1) a 2) byli členy této odborové organizace. Obecné soudy na závěr uzavřely, že zastupování stěžovatelů v řízení o ochranu osobnosti nelze považovat ze hájení hospodářských a sociálních práv.
Stěžovatelé na úvod své ústavní stížnosti upozorňují, že právně obdobnou problematikou, tj. otázkou postavení odborové organizace Nezávislé odborové komise a jejího práva zastupovat své členy, se Městský soud v Praze opakovaně zabýval také v jiných řízeních, přičemž k uvedené problematice se staví rozdílně. V tomto směru zejména odkázali na řízení vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 18 C 461/2002, o náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, ve kterém uvedený soud rozhodl, že se zastoupení stěžovatelů 1) a 2) jmenovanou odborovou organizací nepřipouští. K odvolání stěžovatelů pak právě Městský soud v Praze změnil rozhodnutí soudu prvého stupně tak, že se zastoupení obou stěžovatelů Nezávislou odborovou komisí připouští. Tímto postupem Městského soudu v Praze je podle stěžovatelů porušován princip předvídatelnosti soudních rozhodnutí.
Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti dále vyjádřili podrobnou polemiku s výkladem obecných soudů ohledně právní interpretace ustanovení §26 odst. 1 o. s. ř., který označili za zcela svévolný. Podle jejich názoru, protože řízení ve věci ochrany osobnosti nepatří mezi věci obchodní, jež jsou tímto článkem výslovně vyloučeny, je zastoupení stěžovatelů v této věci přípustné. Namítají, že ochrana osobnosti (v projednávané věci ochrana před nezákonným jednáním ze strany úředních osob) se nepochybně týká společenských vztahů, a není tedy důvod k závěru, že se o ochranu sociálních zájmů nejedná. Obecné soudy ve svém důsledku svým rozhodnutím zpochybnily nejen činnost, ale i právní subjektivitu odborové organizace (řádně evidované u Ministerstva vnitra), přestože jim nepřísluší do činnosti odborové organizace nijak zasahovat. Úvahy soudů o tom, zda existuje členství stěžovatelů v odborové organizaci a zda je či není v souladu se stanovami, jsou nepřípustným zasahováním do výkonu sdružovacího práva vybočujícím z rámce ústavnosti, neboť dle stěžovatelů se jedná výlučně o vnitřní vztah mezi odborovou organizací a jejím členem.
II.
Ústavní soud předtím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ustanovení §27 odst. 1 ve spojení s §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu stanovuje, že ústavní stížnost jsou oprávněni podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci (dále jen "zásah orgánu veřejné moci") bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
Aktivní legitimaci k podání ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí má tedy pouze ta osoba, která byla účastníkem řízení, v němž bylo toto rozhodnutí vydáno. Zásah orgánu veřejné moci, proti němuž ústavní stížnost směřuje, musí být individualizovaný a ochrany před ním se může u Ústavního soudu dovolávat pouze osoba, jejíž ústavně zaručená základní práva nebo svobody jím byla přímo dotčena.
V projednávané věci je zřejmé, že stěžovatelka 3) Nezávislá odborová komise, odborové organizace, nebyla účastníkem řízení. Současně lze také pojmově vyloučit, že by se napadená rozhodnutí mohla jakkoli dotknout jejích ústavně garantovaných práv, když v dané věci šlo pouze o skutečnost, zda stěžovatelka může v občanském soudním řízení zastupovat stěžovatele 1) a 2).
Z těchto důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že stěžovatelka 3) není k podání této ústavní stížnosti pro nedostatek procesní legitimace oprávněna. Ústavní soud proto kvalifikoval ústavní stížnost stěžovatelky 3) jako návrh učiněný někým zjevně neoprávněným ve smyslu §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.
Stejně tak musel Ústavní soud postupovat i vůči stěžovatelce 2). Stěžovatelka 2) v ústavní stížnosti na jednu stranu uvádí, že v probíhajícím řízení před Městským soudem v Praze sp. zn. 37 C 54/2007 není jeho účastníkem (ani se jím necítí být), současně se však v tomtéž řízení cítí být jako účastník zkrácena na svých právech, včetně práva na právní pomoc. Argumentace stěžovatelky je tak vnitřně rozporná. Pravdou je, že soud prvého stupně přehlédl skutečnost, že část žalobního návrhu týkajícího se stěžovatelky 2) byla vyloučena k samostatnému projednání v jiném řízení, a toto pochybení si zřejmě neuvědomil při svém rozhodování ani odvolací soud. Nicméně Ústavní soud veden zásadou efektivity a minimalizace zásahu do rozhodování obecných soudů dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí jsou z tohoto pohledu ve vztahu ke stěžovatelce 2) ve své podstatě nadbytečná a nejsou způsobilá jakkoli zasáhnout do právní sféry stěžovatelky, natož porušit její ústavně zaručená základní práva a svobody v právě probíhajícím řízení. Z tohoto pohledu nelze hovořit o tom, že by stěžovatelka 2) v dané věci mohla být aktivně legitimována k podání této ústavní stížnosti. Ústavnímu soudu proto nezbylo než posoudit ústavní stížnost stěžovatelky 2) rovněž jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.
III.
Ústavní soud po zvážení námitek stěžovatele 1) dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek (ve výsledku) pokládat za spravedlivé.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti předestírá obsáhlou argumentaci, z jakých důvodů je závěr obecných soudů z hlediska příslušného procesního předpisu nesprávný, a v souvislosti s tím předkládá Ústavnímu soudu otázku ústavního významu v podobě základního práva na právní pomoc v řízení před soudem. Stěžovateli je přitom nepatrně známo, že k otázkám zastupování odborovou organizací se Ústavní soud již v minulosti vyjádřil, a to např. v usnesení ze dne 19. dubna 1995 sp. zn. I. ÚS 43/95, ze dne 16. května 1995 sp. zn. I. ÚS 183/94 a ze dne 17. 3. 1998 sp. zn. III. ÚS 356/97 (dostupných na internetové adrese http://nalus.usoud.cz), a zejména pak v usneseních ze dne 15. 1. 2009 sp. zn. III. ÚS 401/07 a sp. zn. III. ÚS 1564/07 zabývajících se právně obdobnou problematikou předestřenou stěžovatelem v ústavní stížnosti, přičemž přesah do ústavněprávní roviny Ústavní soud neshledal. Od svého přístupu k dané problematice nemá Ústavní soud důvod se odchylovat ani v nyní posuzované věci.
Pokud jde o konkrétní okolnosti nyní projednávané věci, Ústavní soud dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí obecných soudů dostatečně uvádí důvody, na nichž jsou založeny, a nelze je tudíž označit za rozhodnutí svévolná. Důvody, pro které obecné soudy nepřipustily zastoupení stěžovatele 1) Nezávislou odborovou komisí, odborovou organizací, jsou v napadených rozhodnutích přehledně a zcela srozumitelně vyloženy, pročež Ústavní soud na ně, nemaje potřebu cokoli k nim dodávat, odkazuje. To, že stěžovatel nesdílí právní názor, jež tyto soudy ve svých rozhodnutích vyslovily, není schopno samo osobě posunout věc do roviny ústavněprávní.
Ústavní soud dále upozorňuje na svou ustálenou judikaturu, týkající se subsidiarity přezkumu rozhodnutí obecných soudů soudem Ústavním. Ústavní soud připomíná, že ochrana ústavnosti a zákonnosti není úkolem jen Ústavního soudu, nýbrž i úkolem všech orgánů veřejné moci, zejména obecné justice (čl. 90 Ústavy). Ústavní stížnost je tak založena na principu subsidiarity, který je vyjádřen i v §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. S ohledem na zásadu "nechť si každý střeží svá práva", ovládající občanskoprávní řízení, Ústavní soud konstantně pojímá princip subsidiarity tak, že je nutno nejen vyčerpat dostupné procesní prostředky, ale že v rámci nich je nutno také uplatnit všechny relevantní námitky. Jestliže stěžovatel takto nevyužije všech prostředků k obraně svých práv, není úkolem Ústavního soudu, aby tuto roli ochránce suploval a napravoval opomenutí stěžovatele. Tímto prizmatem nahlížel Ústavní soud i na námitky stěžovatele stran dokazování a možnosti vyjádřit se k prováděným důkazům, kterou stěžovatel uplatnil jako tzv. novum poprvé až ve své ústavní stížnosti, když proti rozhodnutí soud prvého stupně podal pouze "blanketní" odvolání (spis č. l. 70). Z výše uvedených důvodů k jejímu obsahu však Ústavní soud nemohl přihlédnout.
Za této situace nezbylo Ústavnímu soudu, než ústavní stížnost stěžovatelů 2) a 3) podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh učiněný někým zjevně neoprávněným, a ústavní stížnost stěžovatele 1) odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. března 2009
Stanislav Balík
předseda senátu