ECLI:CZ:US:2009:2.US.3011.09.1
sp. zn. II. ÚS 3011/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti V. P., zastoupeného Mgr. Tomášem Danielem, advokátem, se sídlem v Břeclavi, proti usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 9 To 441/2009 ze dne 17. září 2009, a usnesení státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně č. j. 3 KZV 36/2009-97 ze dne 7. srpna 2009, za účasti 1) Krajského soudu v Brně a 2) Krajského státního zastupitelství v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou dne 23. listopadu 2009 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, z nichž usnesením státního zástupce byl ponechán ve vazbě z předstižného důvodu při konstatování pominutí koluzního důvodu vazby, a usnesením soudu byla jako nedůvodná zamítnuta jeho stížnost. Tvrdí, že vydáním předmětných rozhodnutí byla porušena jeho základní práva a svobody podle čl. 8 odst. 2 a 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti konkrétně namítá, že se nedopustil jakékoliv trestné činnosti, neboť celá věc je pouze obchodně-právním vztahem. To podle něj potvrzuje naprostá většina vyslechnutých svědků a naopak nic nedosvědčuje, že se trestný čin stal, a že jej spáchal právě stěžovatel. Dále namítá, že předstižný důvod vazby nikdy neexistoval, a proto nyní nemůže trvat. K obavě z pokračování vytýkané činnosti založené na tom, že v insolvenčním řízení přihlásil pohledávku vůči dlužníku DION CZ s. r. o., namítá, že předmětnou pohledávku sám vůbec nepřihlásil, přičemž přihlášení pohledávky je legálním postupem. V každém případě tato pohledávka není ze strany obchodní společnosti ZEFA TVRDONICE a. s. nijak dále vymáhána. K obavě z opakování trestné činnosti namítá, že rozhodně nedával komukoliv pokyn k obsazení objektu sušárny zeleniny a odvozu zemědělské techniky, přičemž ohledně tohoto skutku podle jeho poznatků byla trestní věc „uložena“. Konečně obě napadená rozhodnutí považuje za nekonkrétní a nesrozumitelná a z toho důvodu nedostatečná pro omezení jeho osobní svobody ve světle právního názoru obsaženého v nálezu sp. zn. IV. ÚS 264/98 (N 85/11 SbNU 261). Obecnému soudu také vytýká, že se nezabýval všemi jeho argumenty a námitkami obsaženými ve stížnosti. Není mu tedy zřejmé z čeho vyplývá obava, že se bude chovat způsobem uvedeným v §67 písm. c) trestního řádu.
3. Ústavní soud s ohledem na kvalitu základní svobody, o níž se v dané věci jedná, tj. osobní svobody omezené vazbou, shledal naléhavost věci, a ústavní stížnost byla tedy projednána přednostně mimo pořadí.
4. Z vyžádaných rozhodnutí týkajících se předmětné vazby Ústavní soud zjistil, že proti stěžovateli a dalším dvěma osobám bylo usnesením policejního orgánu ze dne 5. května 2009 zahájeno trestní stíhání pro pokus trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 a 4 trestního zákona, a pro trestné činy krádeže podle §247 odst. 1 a 3 písm. a) a odst. 4) trestního zákona a vydírání podle §235 odst. 1 a 2 písm. a) trestního zákona. Těch se měl stěžovatel stručně řečeno dopustit tím, že pod příslibem odměny, resp. pod pohrůžkou následků pro ženu a dceru přiměl J. J. a A. B. k podpisu listin týkajících se antidatované smyšlené pohledávky R. S. vůči obchodní společnosti FORMIO, s. r. o. z titulu půjčky ve výši 10.000.000 Kč, zajištěné ručitelským závazkem obchodní společnosti DION CZ s. r. o., kterou poté jednak R. S. začal uplatňovat po obchodní společnosti DION CZ s. r. o., a z níž dále převedl nárok na úroky a smluvní pokutu obchodní společnosti ZEFA TVRDONICE a. s., jejímž je stěžovatel předsedou dozorčí rady, který vydal pokyn k zadržení petrželové nati uskladněné v prostorách pronajatých obchodní společnosti DION CZ s. r. o., v ceně 5.965.500 Kč. V této trestní věci byl stěžovatel vzat do vazby usnesením soudce Městského soudu v Brně sp. zn. 70 Nt 3579/2009 ze dne 6. května z koluzního a předstižného důvodu. Stížnost stěžovatele proti tomuto usnesení byla jako nedůvodná zamítnuta usnesením Krajského soudu v Brně sp. zn. 9 To 271/2009 ze dne 4. června 2009. Nyní napadeným usnesením státního zástupce byl stěžovatel ponechán v této vazbě pro předstižný důvod vazby při konstatování pominutí koluzního důvodu a stížnost stěžovatele byla jako nedůvodná zamítnuta napadeným usnesením obecného soudu.
5. Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, že není součástí obecné soudní soustavy a nemůže proto provádět dohled nad rozhodovací činností obecných soudů; do této činnosti je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušena jeho základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem. Toto pravidlo se projevuje i v přístupu Ústavního soudu, jde-li o rozhodování obecných soudů ve vazebních věcech. Ústavní považuje za nutné toliko zdůraznit, že ve věcech týkajících se omezení osobní svobody vazebním stíháním především vyžaduje náležité odůvodnění příslušných rozhodnutí, s poukazem na zákonem požadovanou existenci „konkrétních skutečností“. Samotný výklad těchto skutečností je však především věcí obecných soudů, které musejí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit nezbytnost dalšího trvání vazby (srov. sp. zn. III. ÚS 18/96, N 88/6 SbNU 145; aj.).
6. Důvodnost obvinění je předmětem celého trestního řízení (sp. zn. III. ÚS 554/2003, U 4/32 SbNU 467; aj.) a již jen proto nelze na důvodnost zahájení trestního stíhání klást tytéž nároky jako na meritorní rozhodnutí. Při posuzování nezbytnosti zásahu do osobní svobody vazbou je proto nezbytné zkoumat zda indicie, resp. zjištěné skutečnosti, toliko nasvědčují tomu, že se skutek stal, že se jej dopustil obviněný, a že má všechny znaky trestného činu. Při posuzování nezbytnosti dalšího trvání vazby je pak v tomto ohledu nezbytné zkoumat, zda je prováděným dokazováním, resp. řízením, důvodnost prve uvedeného podezření posilována, resp. zda není oslabována.
7. V posuzovaném případě obecné soudy při vzetí stěžovatele do vazby řádně vyložily, na základě čeho je dána důvodnost podezření, že se stěžovatel dopustil vytýkané trestné činnosti. Při posuzování nezbytnosti dalšího trvání vazby pak státní zástupce a posléze obecný soud konstatovali, že v této věci nedošlo k posunu, který by odůvodňoval propuštění stěžovatele z vazby. S ohledem na výše uvedené lze tento závěr pokládat za konstatování, že nedošlo k oslabení důvodnosti podezření, že se stěžovatel dopustil vytýkané trestné činnosti. Pokud stěžovatel v tomto ohledu namítá, že převážná většina svědků potvrzuje, že se v dané věci jednalo o ryze obchodně-právní vztah, pak se jedná o ryze obecnou námitku, která má navíc základ v subjektivním hodnocení stěžovatele. Proto lze považovat za ústavně souladné, že se s takto pojatou námitkou obecný soud vypořádal rovněž obecným připojením k hodnocení státního zástupce. Ostatně to, že stěžovatel hodnotí dosud zjištěné skutečnosti, resp. dosud provedené dokazování jinak než státní zástupce a posléze obecný soud, není samo o sobě způsobilé posunout věc do ústavněprávní roviny (srov. sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481; aj.).
8. Přiměřeně totéž lze vztáhnout i na vyhodnocení důvodnosti obavy z opakování resp. pokračování v trestné činnosti a to i při vědomí, že konkrétní námitku proti tomuto vazebnímu důvodu stěžovatel nevznesl, a proto materiálně nevyčerpal všechny prostředky k ochraně svého práva a obecný soud se něm ohledně toho neměl s čím vypořádávat. Jak totiž Ústavní soud zjistil porovnáním stížnosti proti usnesení státního zástupce s argumentací obsaženou v ústavní stížnosti, obsahuje konkrétní námitky proti tomuto vazebnímu důvodu toliko ústavní stížnost.
9. Jinak lze sice souhlasit se stěžovatelem v tom, že usnesením Krajského soudu v Brně čj. 44 INS 3834/2008-A-35 ze dne 27. května 2009 bylo insolvenční řízení o návrhu ZEFA TVRDONICE a. s. proti dlužníku DION CZ s. r. o. zastaveno pro zpětvzetí návrhu. Nicméně lze považovat za ústavně souladnou úvahu o obavě z možného pokračování či opakování vytýkané činnosti plynoucí z toho, že návrh byl vůbec podán, podle úvah státního zástupce a soudu v důsledku aktivního jednání stěžovatele. To, že možné (vadné) nakládání s předmětnou pohledávkou není příliš konkretizováno, přitom v žádném případě nelze považovat za rozporné s ústavněprávními limity.
10. S ohledem na to, že shora uvedené momenty plně postačují k závěru o souladnosti napadených rozhodnutí s ústavním pořádkem, je nadbytečné zabývat se dalšími okolnostmi, které byly v rozhodnutí (zejména státního zástupce) uvedeny, a jež stěžovatel napadá, protože to by to nemělo na výše uvedené stanovisko Ústavního soudu v této věci vliv. Podobně se Ústavní soud nehodlá blíže zabývat okolností, že podle původního závěru stížnostního soudu nebyla koluzní vazba omezena tříměsíční lhůtou, a zda úvahy o konkrétně hrozící výši trestu spadají do rámce úvah o podmínkách útěkové vazby či do úvah o obecném očekávání uložení trestu odnětí svobody (srov. Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. I. díl. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2005. s. 452).
11. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, a proto byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. prosince 2009
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu