ECLI:CZ:US:2009:2.US.3091.08.1
sp. zn. II. ÚS 3091/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatelky H. B., zastoupené JUDr. Vladimírem Procházkou, advokátem se sídlem Rooseveltova 16, Plzeň, o ústavní stížnosti proti usnesení Policie České republiky, Městského ředitelství, Obvodního oddělení Plzeň 4, ze dne 1. 7. 2007 č. j. MRPM-548/P4-TČ-2001 a usnesení Okresního státního zastupitelství Plzeň-město ze dne 8. 8. 2008 č. j. 1 ZN 5798/2004-151, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou k poštovní přepravě dne 15. 12. 2008, a Ústavnímu soudu doručenou dne 18. 12. 2008, stěžovatelka napadla v záhlaví uvedená rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení tvrdíce, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva, vyplývající z čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, dále čl. 9 odst. 3 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Podstatou podané stížnosti byly výhrady vůči postupu i přístupu zejména policejního orgánu k návrhům učiněným stěžovatelkou. Trestní řízení podle jejího názoru nebylo vedeno objektivně a nestranně a příslušné orgány nepostupovaly důsledně a v souladu se zásadou oficiality. Orgány činné v trestním řízení nebyly schopny řádně prošetřit podaná trestní oznámení v přiměřené lhůtě, řízení tak trvalo více než 11 let. V důsledku těchto průtahů, zaviněných policejními orgány, nemohly být provedeny a opatřeny některé důkazy. Na základě výše uvedených skutečností se proto stěžovatelka domáhala zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí.
Z předložených listin Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka podala na Obvodní oddělení Policie ČR Plzeň 4, několik trestních oznámení týkajících se podezření ze spáchání trestných činů krádeže podle §247 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), porušování domovní svobody podle §238 trestního zákona, omezování osobní svobody podle §231 trestního zákona, vydírání podle §235 trestního zákona, ublížení na zdraví podle §221 trestního zákona a porušování tajemství dopravovaných zpráv podle §239 trestního zákona, kterých se měla dopustit neustanovená osoba z rodiny bratra stěžovatelky Ing. O. V. Napadeným usnesením ze dne 1. 7. 2007 č. j. MRPM-548/P4-TČ-2001 policejní orgán dle §159a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), stěžovatelkou podaná trestní oznámení odložil s tím, že nebyly zjištěny skutečnosti odůvodňující podezření ze spáchání výše uvedených trestných činů, ani takové, které by odůvodňovaly jiný postup ve věci dle §159a odst. 1 písm. a), b) trestního řádu.
Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka prostřednictvím svého právního zástupce stížnost, kterou Okresní státní zastupitelství Plzeň-město svým usnesením ze dne 8. 8. 2008 č. j. 1 ZN 5798/2004-151 zamítlo jako nedůvodnou. Stěžovatelka proto zaslala dne 4. 9.2008 Krajskému státnímu zastupitelství v Plzni podnět k výkonu dohledu dle §12d zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů. To ve svém vyrozumění ze dne 14. 10. 2008 č. j. 1 KZN 3066/2006-81 uvedlo, že neshledalo důvody k výkonu dohledu, neboť rozhodnutí považovalo za zákonná, podnět proto jako nedůvodný odložilo. Tento přípis obdržela stěžovatelka dne 20. 10. 2008, přičemž od tohoto data odvozovala lhůtu k podání ústavní stížnosti.
Ústavní soud primárně posoudil, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda. Podle ustanovení §72 odst. 3 téhož zákona lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Posledním opravným prostředkem byla v dané věci stížnost proti usnesení policejního orgánu, o níž rozhodl státní zástupce Okresního státního zastupitelství Plzeň-město usnesením ze dne 8. 8. 2008 č. j. 1 ZN 5798/2004-151. Od data doručení tohoto rozhodnutí stěžovatelce, resp. jejímu obhájci, ke kterému došlo dne 18. 8. 2008, je tedy nutno počítat šedesátidenní lhůtu pro podání ústavní stížnosti. Byla-li ústavní stížnost podána k poštovní přepravě až dne 15. 12. 2008, stalo se tak zjevně po uplynutí lhůty podle výše citovaného §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, a tudíž opožděně.
Stěžovatelka se mýlí, jestliže počátek běhu lhůty pro podání ústavní stížnosti odvozuje ode dne doručení vyrozumění o odložení podnětu k výkonu dohledu. Ústavní soud dal ve svých usneseních sp. zn. I. ÚS 203/03 a sp. zn. II. ÚS 695/06 opakovaně najevo, že za poslední prostředek, poskytovaný zákonem k ochraně práva, podnět k výkonu dohledu považovat nelze, neboť není procesním prostředkem k ochraně práv; "smysl hierarchického uspořádání státního zastupitelství a dohled vyššího státního zastupitelství totiž spočívá (již podle legální definice, obsažené v §12c zákona č. 283/1993 Sb.) v zajištění řídících a kontrolních vztahů mezi různými stupni státních zastupitelství a v jejich rámci při výkonu jejich působnosti, a nikoliv ve vytváření procesních prostředků k ochraně subjektivně veřejných základních práv nebo svobod dotčených subjektů". Ústavní soud z těchto závěrů vychází i v dané věci.
Za této situace Ústavnímu soudu nezbylo než návrh stěžovatelky, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, odmítnout jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Nad rámec odůvodnění Ústavní soud konstatuje, že z ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny, jehož se stěžovatelka dovolává, nelze dovodit právo fyzické či právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, resp. aby oznamované jednání bylo kvalifikováno jako určitý trestný čin. Jak již Ústavní soud judikoval, z čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny lze dovodit charakteristický znak moderního právního státu, podle kterého vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán, příp. kdo jej spáchal (srov. II. ÚS 361/96, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 7, usnesení č. 5). Žádné ústavně zaručené subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, tedy neexistuje (srov. I. ÚS 84/99, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 14, usnesení č. 29). V odložení věci policejním orgánem a následném potvrzení tohoto rozhodnutí státním zástupcem proto nelze spatřovat porušení takových práv stěžovatele, jejichž ochrana spadá do kompetence Ústavního soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. března 2009
Stanislav Balík
soudce zpravodaj