ECLI:CZ:US:2009:2.US.310.09.2
sp. zn. II. ÚS 310/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti A.H. a M.H., oba zastoupeni Mgr. Jiřím Dudou, advokátem se sídlem Veleslavínova 8, Opava, proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 4. 10. 2007 č. j. 23 C 269/2005-52, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 1. 2008 č. j. 8 Co 828/2007-70 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2008 č. j. 28 Cdo 2888/2008-87, dále ústavní stížnosti proti rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 14. 6. 2007 č. j. 19 C 54/2007-52, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2008 č. j. 20 Co 658/2007-70 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2009 č. j. 28 Cdo 3181/2008-88, a ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A.H., zastoupeného Mgr. Jiřím Dudou, advokátem se sídlem Veleslavínova 8, Opava, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 30. 8. 2007 č. j. 6 C 419/2006-64, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 4. 2008 č. j. 62 Co 23/2008-77 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2009 č. j. 28 Cdo 3877/2008-89, a ústavní stížnosti proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 21. 8. 2007 č. j. 81 C 278/2005-73, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 1. 2008 č. j. 42 Co 553/2007-91 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2009 č. j. 28 Cdo 5047/2008-102, takto:
Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění:
Včas podanými návrhy, jenž i v ostatním splňovaly podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, tvrdíce, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva, vyplývající z čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
Po zjištění, že stěžovatelé napadají rozhodnutí vydaná v řízeních s podobným skutkovým základem, namítají porušení týchž ústavně zaručených základních práv a i argumentace obsažená v ústavních stížnostech je obdobná, rozhodl Ústavní soud usnesením ze dne 26. 5. 2009 o spojení čtyř ústavních stížností vedených pod spisovými značkami II. ÚS 310/09, II. ÚS 981/09, III. ÚS 982/09 a IV. ÚS 983/09 k jejich společnému projednání pod spisovou značkou II. ÚS 310/09.
Ve všech případech byla obecnými soudy zamítnuta žaloba stěžovatelů na určení povinnosti žalovaného - Pozemkového fondu ČR - uzavřít smlouvu o převodu pozemků v žalobě blíže specifikovaných podle §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o půdě"). Obecné soudy s odvoláním na platnou judikaturu Nejvyššího soudu a zejména Ústavního soudu shodně dovodily, že došlo k zániku práva stěžovatelů na vydání náhradních pozemků dle §13 odst. 6 a 7 zákona o půdě, ve znění zákona č. 253/2003 Sb., a to ke dni 31. 12. 2005. Stěžovatelé svůj nárok na poskytnutí náhradních pozemků odvíjeli od smluv o postoupení pohledávek uzavřených s oprávněnými osobami, sami tak nebyli původně oprávněnými osobami, které by splňovaly požadavky §4 a §6 odst. 1 zákona o půdě, případně dědici této osoby, nevztahovalo se tedy na ně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/05 ze dne 13. 12. 2005. Za právně bezvýznamnou obecné soudy shledaly tu skutečnost, zda stěžovatelé právo na vydání náhradních pozemků ve stanovené lhůtě uplatnili u soudu nebo u Pozemkového fondu ČR, neboť stanovená lhůta nezávisela na jednání oprávněné osoby, ale na činnosti Pozemkového fondu ČR, jehož jednání oprávněná osoba nemohla v podstatě ovlivnit. Jednalo se o nárok řádně uplatněný a neuspokojený ke dni, s nímž později zákon svázal zánik neuspokojeného práva. Jak dále obecné soudy podotkly, jednotlivé žaloby nemohly být úspěšné i z toho důvodu, že stěžovatelé požadovali bezúplatný převod konkrétních pozemků. Taková volba ovšem přísluší toliko jejich vlastníkovi, tedy státu a záleží na oprávněné osobě, zda nabídku přijme či nikoli. Jiný postup by znamenal obcházení zákona o půdě a ve svých důsledcích by vedl k diskriminaci ostatních osob, které se v souladu s tímto zákonem domáhají svých nároků na převod náhradních pozemků.
Dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud napadenými usneseními jako nepřípustné odmítl s tím, že dovoláním otevřené právní otázky nejsou zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů. Obecnými soudy přijaté řešení označil za souladné s názory, jež byly vysloveny v nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, uveřejněném pod č. 531/2005 Sb., a též opakovaně v judikatuře Nejvyššího soudu, kupříkladu v rozhodnutí ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 28 Cdo 167/2007, rozhodnutí ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 28 Cdo 209/2007, a rozhodnutí ze dne 19. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 604/2007.
Stěžovatelé se v dalším obrátili na Ústavní soud. V jednotlivých podáních vyjádřili své výhrady k nerovnosti oprávněných osob na straně jedné a osob v postavení postupníků na straně druhé založené rozhodnutím Ústavního soudu ve věci tzv. restituční tečky. Vyslovili názor, že uvedené rozdělení oprávněných osob je v rozporu s lidskými právy a základními svobodami. Konkrétně pak v souvislosti s napadenými rozhodnutími obecných soudů namítali porušení svého ústavně zaručeného práva na ochranu majetku a práva na legitimní očekávání. Stěžovatelé současně poukázali také na nečinnost Pozemkového fondu ČR při vypořádání jejich restitučních nároků.
Úvodem je třeba připomenout skutečnost, že Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. V tomto smyslu Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnosti nejsou opodstatněné.
Jejich těžiště tvoří polemika s nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/05 ze dne 13. 12. 2005. V něm učiněnými závěry pléna je však druhý senát Ústavního soudu i v tomto případě vázán a neshledal důvod se od něj odchýlit ani na základě stížnostní argumentace.
Zmiňovaným nálezem pléna Ústavního soudu bylo zrušeno ustanovení §13 odst. 6 a 7 zákona o půdě, ve znění čl. VI zákona č. 253/2003 Sb., stanovující lhůtu pro převod náhradních pozemků, ovšem jen ve vztahu k oprávněným osobám, kterým vzniklo právo na jiný pozemek podle §11 odst. 2 zákona o půdě, ve znění zákona č. 183/1993 Sb., a k jejich dědicům. V odůvodnění nálezu Ústavní soud podrobně vyložil, z jakého důvodu vyjmul z dosahu derogačního výroku ostatní osoby, včetně těch, které nárok na náhradní pozemek získaly postoupením od původních oprávněných osob. Ústavní soud zde uvedl, že "smyslem a účelem právní konstrukce, podle níž nároky podle zákona č. 229/1991 Sb.(zákona o půdě) jsou právem na plnění ze závazkového právního vztahu, který obecně upravuje občanský zákoník (§488 - §852), a tudíž je lze postoupit na základě ustanovení §524 občanského zákoníku, bylo rozšířit možné alternativy uspokojení nároků restituentů. Nelze z ní ale dovodit závěr, podle něhož by účely zákona o půdě, jak jsou zakotveny v jeho preambuli, dopadly i na postupníky. Platí v této souvislosti, že pekunární účely cese u postupníků jsou v daném případě odlišné od účelu vydání náhradního pozemku podle §11 odst. 2 zákona o půdě původním restituentům. Při postoupení předmětných pohledávek si postupující museli být vědomi nejen možných výhod, nýbrž i rizika takovéto cese s ohledem na způsob nabídky a přidělování náhradních pozemků Pozemkovým fondem, pročež na jejich straně při posuzování podle §13 odst. 6 a 7 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění zákona č. 253/2003 Sb.) a článku VI. zákona č. 253/2003 Sb. nelze konstatovat rozpor uvedených zákonných ustanovení s ústavním principem ochrany oprávněné důvěry občana v právo, jenž je komponentem právního státu (článek 1 odst. 1 Ústavy ČR), případně rozpor s principem legitimního očekávání při uplatňování majetkového práva z článku I. Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod".
Obecné soudy tedy postupovaly ústavně konformně, pokud při svém rozhodování respektovaly uvedený nález Ústavního soudu a dovodily zánik nároku stěžovatelů coby postupníků na náhradní pozemek podle §11 zákona o půdě. Jejich rozhodnutím nemohlo být tudíž zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelů, konkrétně do jejich ústavně garantovaného vlastnického práva. Rovněž, jak vyplývá z klíčových právních vět nálezu sp. zn. Pl. ÚS 6/05, námitka rozporu ustanovení zákona o půdě a jejich aplikace obecnými soudy s principem ochrany oprávněné důvěry v právo a s principem legitimního očekávání při uplatňování majetkového práva je lichá.
Stran dalších stěžovateli vyslovených námitek (nečinnost Pozemkového fondu ČR) lze odkázat na již několikrát citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/05 ze dne 13.12.2005, přičemž argumentaci v něm obsaženou není třeba znovu opakovat. Ostatně na jeho závěry upozornily stěžovatele již obecné soudy ve svých rozhodnutích.
Ústavnímu soudu s ohledem na výše naznačené nezbylo než projednávané ústavní stížnosti odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrhy zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. června 2009
Stanislav Balík
předseda senátu