ECLI:CZ:US:2009:2.US.312.08.1
sp. zn. II. ÚS 312/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti V. N., zastoupeného Mgr. Viktorem Pavlíkem, advokátem se sídlem Opatovická 4, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2006 sp. zn. 10 Ca 243/2006 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 10. 2007 sp. zn. 5 As 23/2007 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho práva garantovaná čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 3, odst. 4, čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a navrhuje proto, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud z ústavní stížnosti, připojených dokumentů a vyžádaného spisu obecného soudu zjistil následující:
Stěžovatel se žádostí u Okresního ředitelství Policie ČR v Benešově domáhal udělení výjimky k nabytí vlastnictví a držení zbraně kategorie "A" - střílecí hole ráže 22 LR, bez výrobního čísla - podle §9 odst. 2 zákona č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu, ze znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o zbraních"). Okresní ředitelství Policie ČR v Benešově poté, co mu byla věc po jeho zamítavém rozhodnutí odvolacím orgánem vrácena zpět k novému projednání, neboť účastníku správního řízení nebyla dána možnost se před vydáním rozhodnutí vyjádřit k jeho podkladu, vytčenou vadu odstranil a ve věci vydal dne 16. 9. 2004 rozhodnutí č. j. ORBN-789/SSČ-Zbr-2004, jímž výjimku stěžovateli neudělil. K odvolání stěžovatele Policie ČR, Správa středočeského kraje, Praha 5, rozhodnutím ze dne 6. 11. 2004 č. j. PSC-535/SSČ-2004 napadené rozhodnutí potvrdila. Stěžovatel napadl uvedené rozhodnutí správní žalobou. Městský soud v Praze usnesením ze dne 24. 2. 2005 sp. zn. 10 Ca 242/2004 žalobu odmítl a rozhodl o nákladech řízení. Správní soud uvedl, že na udělení výjimky neexistuje právní nárok. Rozhodnutí je zcela závislé na volném správním uvážení. Neudělením výjimky tak podle jeho názoru právní sféra stěžovatele nemohla být dotčena a stěžovatel tak není legitimován k podání žaloby. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 26. 7. 2006 sp. zn. 5 As 35/2005 usnesení správního soudu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení, neboť se s právními závěry napadeného rozhodnutí neztotožnil. V odůvodnění konstatoval, že skutečnost, že rozhodnutí je založeno na volné úvaze, má význam z hlediska rozsahu přezkumu, nikoli však z pohledu žalobní legitimace. Ta je dána i pro tyto případy. Každé správní uvážení má své meze a úkolem správního soudu je ve smyslu §78 odst. 1 s. ř. s. posoudit, zda v dané věci nedošlo k jejich překročení a zda v předchozím řízení byla respektována procesní práva žalobce.
Městský soud v Praze napadeným rozsudkem ze dne 23. 11. 2006 sp. zn. 10 Ca 243/2006 žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatele rozsudkem ze dne 29. 10. 2007 sp. zn. 5 As 23/2007 zamítl a rozhodl o nákladech řízení.
Stěžovatel napadl dvě posledně jmenovaná rozhodnutí ústavní stížností. Podrobně v ní rekapituluje dosavadní průběh řízení. Správním orgánům vytýká, že prvotním důvodem pro neudělení výjimky byl závěr, že zbraň nebyla označena evidenčním číslem. Když stěžovatel ve svém odvolání tento nedostatek prohlásil za lehce odstranitelný, správní orgán jej následně za důvod pro neudělení výjimky nepovažoval. Stěžovatel se domnívá, že tímto postupem došlo k dotčení jeho legitimního očekávání výsledku volného správního uvážení. Podle názoru stěžovatele byla zákonná omezení účelově zneužita, aby k udělení výjimky nedošlo. Úvaha, že stěžovatel neměl registrovanou žádnou jinou zbraň skupiny "A", z čehož správní orgány dovodily, že neprovozuje sběratelskou činnost, se stěžovateli jeví jako absurdní. Argument, že udělení výjimky by odporovalo veřejnému pořádku a bezpečnosti pak obecné soudy toliko konstatovaly a nikterak neodůvodnily. Stěžovatel je přesvědčen o tom, že tato obava není vzhledem k povaze zbraně namístě. Obecné soudy se navíc opomněly zabývat zhodnocením proporcionality mezi negativními dopady rozhodnutí na práva, svobody a zájmy stěžovatele a sledovaným účelem. Stěžovatel připomíná, že zbraň má nemalou sběratelskou hodnotu.
K obsahu ústavní stížnosti se na žádost Ústavního soudu vyjádřili účastníci řízení.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření plně odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Účastník se domnívá, že stěžovatel znovu opakuje svou argumentaci uplatněnou již v předchozích fázích řízení.
Nejvyšší správní soud ve svém vyjádření navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl. Je přesvědčen o tom, že napadenými rozhodnutími nebyla ústavně zaručená práva stěžovatele porušena, byť rozhodnutí nevyznělo v jeho prospěch. Ohledně mezí přezkumu správního uvážení obecným soudem Nejvyšší správní soud odkázal na příslušnou judikaturu Ústavního soudu, která naznačila hlediska, kterými se má soud zabývat. Obecné soudy tato kritéria při rozhodování věci respektovaly, což je z odůvodnění jejich rozhodnutí jasně patrné. S těmito hledisky koresponduje i závěr, že pokud obecné soudy ověřily, že správní orgány neudělení výjimky stěžovateli podrobně a v souladu s pravidly logického uvažování z hledisek stanovených zákonem odůvodnily, nemohl pak městský soud nahradit správní uvážení správního orgánu svým vlastním. Stejně tak při úvahách o proporcionalitě omezení jednotlivých chráněných zájmů obecné soudy přihlížely k příslušné judikatuře Ústavního soudu, která se k věci vztahuje.
Výše uvedená vyjádření obecných soudů byla zaslána cestou právního zástupce stěžovateli k případné replice. Na to stěžovatel reagoval podáním, doručeným Ústavnímu soudu dne 9. 3. 2009, v němž setrval na všech námitkách uvedených v ústavní stížnosti, zejména opakovaně upozornil na údajné zneužití správního uvážení, které stěžovatel považuje za vybočující ze zákonných mezí. Stěžovatel připomíná, že ode dne zamítnutí předmětné žádosti o udělení výjimky nabyl do vlastnictví dvanáct zbraní kategorie "B" nebo "C", které by byly "k páchání případné trestné činnosti jistě vhodnější". Pro orientaci stěžovatel přikládá přehled rozsahu své sbírky, kopie fotografie předmětné zbraně a kopii fotografie zbraně ve stavu nutném k provedení řádného nabití zbraně a navrhuje, aby Ústavní soud tyto provedl jako důkaz.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře již mnohokrát vymezil rozsah svých pravomocí ve vztahu k obecné pravomoci soudů a konstatoval, že je vždy nutno vycházet z teze, podle níž není Ústavní soud součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu tedy vykonávat dohled či dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu je kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů pouze z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Podstatou stěžovatelovy stížnostní argumentace je polemika se závěry obecných soudů ohledně zákonných předpokladů pro udělení výjimky k nabytí vlastnictví a držení zbraně kategorie "A" podle §9 odst. 2 zákona o zbraních. Jde tedy o polemiku v rovině výkladu jednoduchého práva (zde oblast správního práva). Podle ustálené judikatury Ústavního soudu je však výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, záležitostí správních orgánů a posléze pak správních soudů. Ústavní soud, respektujíce v tomto ohledu zejména postavení Nejvyššího správního soudu, není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Výklad jednoduchého práva v oblasti veřejné správy je oprávněn, v souladu se zásadou zdrženlivosti a principem sebeomezení, posuzovat pouze tehdy, jestliže by aplikace jednoduchého práva učiněná v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by jí bylo možno kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 173/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 127, str. 95, sp. zn. IV. ÚS 239/03, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 31, č. 129. str. 159 a další). Nic takového ovšem v posuzovaném případě zjištěno nebylo. Argumenty, které stěžovatel vznesl, jsou v podstatě shodné s těmi, které uplatňoval v řízení o kasační stížnosti a kterými se již Nejvyšší správní soud zabýval, přičemž své závěry ve svém rozhodnutí logicky, srozumitelně a přesvědčivě odůvodnil. Rovněž právní názory, které uplatnil, nevybočují ze standardů soudní praxe a nelze je považovat ani za nepředvídatelné ani svévolné. Stran rozsahu přezkumu volného správního uvážení zcela korespondují závěrům a úvahám, které vyslovil Ústavní soud již ve svých rozhodnutích sp. zn. III. ÚS 101/95, sp. zn. IV ÚS 98/2000, sp. zn. IV ÚS 49/04 (veřejně dostupná na stránkách http://nalus.usoud.cz). V posuzovaném případě jsou skutková zjištění, která vedla správní orgány k neudělení výjimky k nabytí vlastnictví a držení zbraně kategorie "A" podle zákona o zbraních, v rozhodnutích obecných soudů logicky a srozumitelně vyložena. Stěžovatel se mýlí, pokud se domnívá, že splňoval všechny zákonné předpoklady k udělení výjimky. Za důvod pro neudělení výjimky Nejvyšší správní soud neoznačil skutečnost, že stěžovatele podle učiněných skutkových zjištění nelze považovat za sběratele, nýbrž hledisko "odporovatelnosti veřejnému pořádku a bezpečnosti". Toto kritérium je však i ve smyslu zákonné úpravy měřítkem zcela zásadním. Tvrzení stěžovatele, že obecné soudy svůj závěr toliko konstatovaly, aniž by jej zdůvodnily, nelze přisvědčit. Městský soud ve svém rozhodnutí odkázal na argumentaci správního orgánu, když uvedl, že: "v daném případě (oproti jiným zákeřným zbraním jinak zpracovaným) je zbraň maskovaná jako předmět běžně používaný (vycházková hůl), obecně považovaný za neškodný (a tedy dává střelci nezanedbatelnou výhodu), a tím je i ohrožení při zneužití této zbraně intenzivnější. Nad rámec hlavního důvodu pro neudělení výjimky vyjádřil, že takovou zbraň nelze uvolnit jako sběratelský předmět, a to jakkoliv je osoba žadatele spolehlivá a bezúhonná, a to v zájmu ochrany života a zdraví, jakož i minimalizace množství zákeřných zbraní na území státu. Uvedený závěr, pro jehož oporu žalovaný při jednání před soudem poukázal na statistiku spáchaných trestných činů zákeřnou zbraní, jakkoliv je protiargumentací snadno napadnutelný, nevedl soud ke zrušení napadeného rozhodnutí, neboť jak shora uvedeno, výrok o neudělení výjimky obstojí z jiného relevantního důvodu v rozhodnutí vyjádřeného." Skutková zjištění, která správní orgány k tomuto závěru vedla obecné soudy v napadených rozhodnutích logicky a srozumitelně vyložily. Meze zákonem stanovené pro přezkum správního uvážení (§78 odst. 1 s. ř. s.) byly v posuzované věci respektovány.
Námitky stěžovatele stran jeho legitimního očekávání nabytí zbraně jsou v posuzované věci nepřípadné. Stěžovateli žádné právo na vydání zbraně nesvědčilo. Stěžovatel odevzdal předmětnou zbraň dobrovolně na policii v rámci zániku trestnosti nedovoleného ozbrojování dle zákona o zbraních. Jedná se o zbraň kategorie "A", jejíž držení je zákonem zakázáno. Splnění podmínek pro udělení výjimky závisí na uvážení správního orgánu, které se odehrává ve výše naznačených mezích, na jeho kladný výsledek však žadatel nemá právní nárok. Za "majetek" ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě lze za určitých okolností považovat i budoucí příjem (tzv. "legitimní očekávání"). Takový majetkový nárok však nesmí být podmíněný, musí již být získán nebo splatný, nebo dostatečně podložený ustálenou judikaturou obecných soudů. Za legitimní očekávání nelze považovat subjektivní představu stěžovatele na počátku správního řízení, že o jeho žádosti bude kladně rozhodnuto. Odvolací správní orgán poté, co prvoinstančnímu orgánu vytkl, že účastníku řízení nedal možnost se před vydáním rozhodnutí k věci vyjádřit, v rozhodnutí konstatoval, že za hlavní důvod pro neudělení výjimky nepovažuje fakt, že zbraň nemá přiděleno evidenční číslo, nýbrž skutečnost (rovněž orgánem prvního stupně zmíněnou), že vzhledem k povaze zbraně (zákeřná zbraň) není ve veřejném zájmu, aby výjimky k jejímu nabytí byly udělovány. Naznačenému postupu odvolacího správního orgánu nelze nic vytknout.
K otázce zachování proporcionality mezi negativními dopady na práva, svobody a zájmy jednotlivce a sledovanou ochranou veřejného pořádku a bezpečnosti lze připomenout argumentaci, kterou Ústavní soud uvedl nálezu Pl. ÚS 16/98 (N 25/13 SbNU 177), podle níž "i s odhlédnutím od toho, že vlastnit a držet střelnou zbraň není základním lidským právem (a to zajisté ani právem vlastnit ve smyslu čl. 11 Listiny), přece jenom je na místě uvést, že zájem na základních právech třetích osob, a to takových jako právo na život, zdraví či ochranu majetku, je evidentní a s právem na vlastnictví a držení zbraně nesouměřitelný". Ústavní soud nemá důvod se od uvedeného stanoviska v nyní posuzované konkrétní věci odklánět.
Ustanovení §48 zákona o Ústavním soudu, týkající se provádění důkazů před Ústavním soudem, je nutno interpretovat z pohledu čl. 83 Ústavy, podle něhož Ústavní soud zaujímá pozici ochránce ústavnosti. Jeho funkce je tedy výrazně rozdílná ve srovnání s funkcí soudů obecných. Pro oblast dokazování z výše uvedeného plyne maxima, vést dokazování ke skutečnostem, ověřujícím stěžovatelova tvrzení o dotčení na základních právech a svobodách, nikoli však dokazování ve věci samé, tj, dokazování na úrovni jednoduchého práva, vedoucí k rozhodnutí v samotném meritu věci (srov. Filip, J., Holländer, P., Šimíček, V.: Zákon o Ústavním soudu. Komentář, 2001, s. 177). Vzhledem k tomu, že stěžovatel, jak sám uvádí, má v úmyslu přiloženými dokumenty a fotografiemi podpořit svou polemiku stran úplnosti a správnosti zhodnocení podmínek pro neudělení výjimky podle zákona o zbraních, v němž však Ústavní soud neshledal dotčení v rovině ústavnosti, nezabýval se dále ani přiloženými listinným materiálem.
Ústavnímu soudu s ohledem na výše naznačené nezbývá než uzavřít, že neshledal existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, nezbylo mu tedy než projednávanou ústavní stížnost odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. května 2009
Stanislav Balík
předseda senátu