ECLI:CZ:US:2009:2.US.3179.09.1
sp. zn. II. ÚS 3179/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti P. F., zastoupeného Zdeňkem Machálkem, advokátem Společné advokátní kanceláře BURŠA-MACHÁLEK-PITNER, se sídlem v Uherském Hradišti, proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 29 Co 211/2009-133 ze dne 2. září 2009, a rozsudku Okresního soudu Praha-západ č. j. 26 C 29/2005-107 ze dne 29. října 2008, za účasti 1) Krajského soudu v Praze a 2) Okresního soudu Praha - západ, jako účastníků řízení, a ČSOB Leasing, a. s., se sídlem Na Pankráci 310/60, Praha, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 8. prosince 2009 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozsudků obecných soudů, z nichž mu bylo rozsudkem soudu prvého stupně uloženo zaplatit 54.186,35 s příslušenstvím z titulu předčasně ukončené leasingové smlouvy, a rozsudkem odvolacího soudu byl k jeho odvolání rozsudek soudu prvého stupně potvrzen. Napadenými rozhodnutími podle jeho názoru došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podle čl. 90 Ústavy České republiky a podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Po obsáhlé rekapitulaci případu, argumentace obou stran a závěrů obecných soudů s odkazem na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, reprezentovanou osmi rozhodnutími (o nichž však vůbec neuvádí konkrétní souvislost s posuzovaným případem) tvrdí stěžovatel porušení práva na spravedlivý proces. K němu mělo dojít tím, že obecné soudy vzdor jeho námitkám neodůvodnily, které dílčí nároky byly vedlejšímu účastníkovi řízení vlastně přiznány. Z odůvodnění jejich rozhodnutí není patrno, jak se vypořádaly s jeho námitkami, včetně námitky jeho jednostranného započtení, a návrhu na provedení znaleckého posudku ohledně hodnoty předmětu leasingu. Nebylo rozhodnuto, zda k ukončení leasingu došlo k 29. červenci 2002 nebo k 22. lednu 2003. To přitom bylo podstatné s ohledem na to, že ve znalecky zjištěném nároku vedlejšího účastníka řízení ve výši 80.676 Kč byl započítán i poplatek z prodlení, který však nebyl v žalobě uplatněn.
3. Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, a proto není jeho úkolem zabývat se případným porušením práv chráněných podústavními předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základních práv či svobod, zaručených ústavním pořádkem (srov. sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123; aj.). Nesprávná aplikace podústavního práva má za následek porušení základních práv a svobod v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich interpretačních alternativ a v případech svévolné aplikace podústavního práva (srov. sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69; aj.). Nesprávná realizace důkazního řízení se dotýká postulátů spravedlivého procesu v případech opomenutých důkazů, v případech důkazů získaných a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně v případech svévolného hodnocení důkazů. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak vdaném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (srov. sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 377; aj.). Přitom ovšem sama skutečnost, že soudy vyslovily názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, není důvodem k ústavní stížnosti (srov. sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481; aj.).
4. Z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu (kopii rozsudku soudu prvého stupně stěžovatel nepřiložil, ačkoliv jej rovněž učinil předmětem přezkumu) je patrno, že argumentace obsažená v ústavní stížnosti je co do rozsahu a podstaty shodná s tou, kterou stěžovatel uplatnil v rámci odvolání. Dlužno dodat, že přiměřeně totéž lze nepřímo zjistit i z koncepce samotné ústavní stížnosti, v níž zcela absentuje argumentace ve vztahu ke konkrétním závěrům odvolacího soudu, pokud tím přímo reagoval na stěžovatelovy námitky obsažené v odvolání. Již jen proto není ústavní stížnost způsobilá věc posunout do ústavněprávní roviny, čímž se jen prohlubuje formální bagatelnost věci.
5. Z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu, zejména z části rekapitulující řízení před soudem prvního stupně, je vzdor námitkám stěžovatele dostatečně patrno, které konkrétní nároky plynoucí z leasingového vztahu mezi účastníky řízení byly vedlejším účastníkem řízení uplatněny a obecným soudem přiznány. Z posledně uvedeného je také implicitně patrno, že tím nebyla přiznána opodstatněnost námitek stěžovatele co do důvodu těchto nároků, a to až na námitku, že velká většina těchto nároků je co do podstaty smluvní pokutou, ačkoliv je jinak nazvána (str. 2-3 rozsudku). Podstata ani výše uplatněné smluvní pokuty však nebyla shledána rozpornou s dobrými mravy. Co do výše uplatněných nároků je třeba vyjít z toho, že ji stěžovatel nerozporoval (což zdůrazňuje i v ústavní stížnosti), a již jen proto je souběžnou námitku neprovedení znaleckého zkoumání ohledně hodnoty předmětu leasingu nutno považovat za neopodstatněnou. Konečně otázkou data ukončení leasingu se obecné soudy zabývaly do okamžiku než zjistily, že i v případě stanovení příznivějšího data pro stěžovatele uplatněný nárok nedosahuje výše, kterou po něm vedlejší účastník řízení mohl požadovat pro neplnění smluvních povinností. Lze uzavřít, že obecné soudy evidentně dostály své povinnosti poskytovat ochranu právům, provést řízení při aplikaci zásady audiatur et altera pars a při shromáždění potřebného důkazního základu přesvědčivě vyložit své skutkové a právní závěry, a proto lze jejich rozhodnutí považovat za ústavně souladné.
6. Ze shora vyložených důvodů byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. prosince 2009
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu