ECLI:CZ:US:2009:2.US.395.08.1
sp. zn. II. ÚS 395/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti P. D., zastoupeného JUDr. Tomášem Štípkem, advokátem se sídlem Sadová 1585/7, Moravská Ostrava, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 16. 10. 2006 č. j. 91 T 262/2005-301, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 5. 2007 č. j. 9 To 86/2007-345 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2007 č.j. 6 Tdo 1180/2007-380, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to pro údajné porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod, vyplývajících z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud z vyžádaného spisu sp. zn. 91 T 262/2005, vedeného u Městského soudu v Brně, zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem tohoto soudu ze dne 16. 10. 2006 č. j. 91 T 262/2005-301 uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1 a 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), kterého se měl dopustit společně s obviněným Ing. M. H., když jako statutární zástupci společnosti AREN, a. s., v přesně nezjištěné době od 12. 10. 2001 do přelomu let 2001 a 2002 si přisvojili předmět leasingu, a to kancelářskou a výpočetní techniku sestávající z předmětů blíže specifikovaných ve výrokové části rozsudku, která jim byla svěřena na základě leasingové smlouvy č. 3014230, jenž s vědomím P. D. uzavřel spoluobžalovaný Ing. M. H., a to s pronajímatelem CORFINA, a. s., se sídlem v Praze. Při sjednání leasingové smlouvy zaplatili akontační zálohu ve výši 181.957,- Kč a necelou první splátku ve výši 17.641,- Kč, následně další splátky hrazeny nebyly, výpočetní technika pronajímateli nebyla vrácena a s předmětem leasingu bylo naloženo nezjištěným způsobem, čímž společnosti CORFINA, a. s., způsobili škodu ve výši 316.660,80,- Kč. Za tento trestný čin a za další sbíhající se trestné činy, kterými byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 18. 5. 2005, sp. zn. 3 T 368/2002, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 10. 5. 2006, sp. zn. 3 To 95/2006, byl stěžovatel odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dva a půl roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let a současně byl nad ním vysloven dohled. Společně s druhým obžalovaným pak byl dle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), odsouzen k náhradě škody ve výši 316.660,80,- Kč poškozené Leasing České spořitelny, a. s., se sídlem v Praze 8. Se zbytkem svého nároku na náhradu škody byla poškozená společnost odkázána na občanskoprávní řízení.
Odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 17. 5. 2007 č. j. 9 To 86/2007-345 zamítl podle ust. §256 trestního řádu jako nedůvodné s tím, že v postupu soudu prvního stupně ani v jeho následném rozhodnutí neshledal žádné pochybení. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. 10. 2007 č. j. 6 Tdo 1180/2007-380 odmítl dle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu. Dospěl totiž k závěru, že ačkoli stěžovatel uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu (jímž lze vytýkat nesprávné právní posouzení skutku), ve skutečnosti byly jeho námitky toliko polemikou se skutkovými zjištěními, se způsobem hodnocení důkazů a s postupem soudů při provádění důkazů.
Výše uvedená rozhodnutí obecných soudů napadl stěžovatel projednávanou ústavní stížností, v níž popřel, že by se předmětného trestného činu dopustil. Jeho vina byla údajně dovozena toliko ze zjevně účelové výpovědi spoluobžalovaného Ing. H. a svědecké výpovědi T. J., zprostředkovatele leasingové smlouvy, nad jehož schopností detailního vybavení si transakce co do participace osoby stěžovatele, a to s odstupem několika let, se podivoval. Pokud jde o obsah výpovědi tohoto svědka, která dokládala pouze jeho povědomí o uzavření leasingové smlouvy spoluobžalovaným, pak podle stěžovatele nebylo možno tuto výpověď považovat za natolik dostačující, aby na jejím základě byly postaveny zásadní závěry pro předmětné řízení. Jak dále zdůraznil, nebyl do celé věci nijak zapojen, zejména odmítl, že by dal podnět k uzavření leasingové smlouvy, platil akontaci nebo že by vůbec přišel do styku s předmětem leasingu či s ním dokonce disponoval. Dle jeho názoru bylo v možnostech soudů obou stupňů ověřit si klíčové otázky trestního řízení, konkrétně výpověď spoluobžalovaného i svědka J., a to z hlediska toho, zda byl předmět leasingu placen převodem z účtu společnosti AREN, a. s., ke kterému měl podpisové právo pouze on, přičemž žádný příkaz k úhradě v této souvislosti nepodával. Sporná zůstala také otázka přepravy předmětu leasingu do kanceláří společnosti AREN, a. s., neboť podle předložené faktury měla být přeprava organizována ještě před uzavřením leasingové smlouvy a dokonce předtím, než došlo k pronájmu těchto kanceláří. Tyto důkazy, stejně jako jeho výpověď a výpovědi RNDr. M. a R. B., soudy obou instancí dostatečně nezhodnotily. Městský soud v Brně, potažmo Krajský soud v Brně svým potvrzujícím rozhodnutím, podle názoru stěžovatele porušil zásadu oficiality, presumpce neviny, spravedlivého procesu a principu in dubio pro reo. Ve vztahu k Nejvyššímu soudu stěžovatel uvedl, že se neztotožňuje s jeho tvrzením stran formálního uplatnění dovolacího důvodu dle §265b odst.1 písm. g) trestního řádu. Stěžovatel trval na tom, že své námitky opřel o nesprávnou právní kvalifikaci zjištěného skutkového stavu.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu je Ústavní soud nucen konstatovat, že stěžovatel v ústavní stížnosti v zásadě opakuje námitky, které vznesl již v průběhu trestního řízení v rámci své obhajoby a zejména opakovaně v odvolání a dovolání, přičemž argumentace ústavní stížnosti je totožná s odůvodněním námitek uplatněných stěžovatelem v těchto opravných prostředcích. Ústavní soud v této souvislosti zjistil, že soudy prvního a druhého stupně se zmíněnými námitkami stěžovatele zabývaly, ale nepřisvědčily jim. Pokud tedy stěžovatel tyto námitky znovu opakuje v ústavní stížnosti, staví tak Ústavní soud do role další, třetí (čtvrté) soudní instance, která Ústavnímu soudu, jak vyslovil již v řadě svých rozhodnutí, nepřísluší.
Jak Ústavní soud také opakovaně zdůrazňuje, není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů. Výjimku z tohoto pravidla tvoří situace, kdy by obecné soudy na úkor stěžovatele vybočily z mezí daných rámcem ústavně garantovaných základních lidských práv. Přezkoumání a přehodnocení dokazování provedeného obecnými soudy přichází v úvahu pouze v případě, kdy v soudním rozhodování jsou obecnými soudy vyvozená skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, resp. tehdy, jestliže z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi úvahami při hodnocení důkazů a skutkovými zjištěními na jedné straně a právními závěry na straně druhé (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 34, str. 257).
O takový případ se však v souzené věci nejedná. Z přiloženého trestního spisu vyplývá, že Městský soud v Brně prováděl dokazování v souladu s příslušnými procesními předpisy v dostatečném rozsahu tak, aby byl bezpečně zjištěn skutkový stav věci. V odůvodnění odsuzujícího rozsudku posléze podrobně rozvedl, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy opřel svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, jak se vypořádal s obhajobou stěžovatele, proč považoval skutkový stav za dostatečně zjištěný a jak právně hodnotil prokázané skutečnosti dle příslušných ustanovení trestního zákona o otázce viny a trestu. Taktéž Krajský soud v Brně se všemi stěžovatelem uplatněnými námitkami týkajícími se důkazního řízení zabýval, pročež se ztotožnil s hodnocením důkazů nalézacím soudem.
Právo na spravedlivý proces (dle čl. 36 Listiny), jehož se stěžovatel dovolává, není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. V dané věci obecné soudy tyto elementární požadavky spravedlnosti respektovaly. V jejich rozhodnutích nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry a vykonanými skutkovými zjištěními, ani libovůle v rozhodování, pro něž by bylo nutno je považovat za protiústavní.
K opakovaným výhradám stěžovatele stran hodnocení provedených důkazů obecnými soudy Ústavní soud připomíná, že z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy České republiky vychází též zásada volného hodnocení důkazů, z níž mimo jiné vyplývá, že obecné soudy hodnotí důkazy podle své úvahy, v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. To se týká stěžovatelem uplatněných námitek stran neprovedení dalších důkazních návrhů, hodnocení výpovědi spoluobviněného Ing. M. H. či svědkyně M., svědka B. a především výpovědi svědka T. J. Své důvody, proč jeho výpověď hodnotil jako zcela věrohodnou, soud prvního stupně podrobně rozvedl ve svém rozhodnutí. V tomto ohledu nemá Ústavní soud nic, co by postupu soudu vytkl.
Pokud jde o pravidlo in dubio pro reo, na něž stěžovatel ve své ústavní stížnosti rovněž odkazuje, toto vyplývá ze zásady presumpce neviny, vyjádřené v čl. 40 odst. 2 Listiny. Znamená, že zůstanou-li po provedení a zhodnocení všech reálně dostupných důkazů v jakémkoli směru důvodné pochybnosti o vině obviněného nebo o jakékoli jiné skutkové otázce významné pro rozhodnutí, které nelze odstranit provedením dalších důkazů, musí rozhodnutí vyznít ve prospěch obviněného. Jak ovšem vyplývá z toho, co již Ústavní soud uvedl výše, obecné soudy neměly o vině stěžovatele žádné pochybnosti. Nelze jim proto vytýkat, že zmíněnou zásadu in dubio pro reo nepoužily.
Ani v případě posledního okruhu námitek stěžovatele, týkajících se postupu Nejvyššího soudu, nemohl Ústavní soud argumentaci stěžovatele přisvědčit. Podstatou jeho námitek proti rozhodnutí o dovolání je nesouhlas se způsobem posouzení existence jím tvrzeného dovolacího důvodu Nejvyšším soudem. Stěžovatel se fakticky domáhá toho, aby Ústavní soud přezkoumal závěry Nejvyššího soudu o opodstatněnosti dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu a aplikaci ustanovení §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu a přijal pro stěžovatele příznivější závěr. V projednávané věci ovšem nelze Nejvyššímu soudu vytýkat jakékoli ústavně právní pochybení. V souladu s judikaturu Ústavního soudu se zabýval námitkami stěžovatele uplatněnými v dovolání a po přezkoumání věci dospěl k odůvodněnému závěru, že jeho dovolání směřovalo výlučně do skutkových zjištění obou soudů. Stěžovatel se tak domáhal, aby provedené důkazy byly hodnoceny jiným způsobem, aniž by byl zjištěn stěžovatelem tvrzený rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a použitou právní kvalifikací, tzn. extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, z toho učiněných skutkových zjištění a následným právním posouzením skutku, umožňujícím a odůvodňujícím zásah Nejvyššího soudu, a tím se ocitl mimo rámec uvedeného zákonného dovolacího důvodu (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 564/02, I. ÚS 180/03). K revizi skutkových zjištění, které se stěžovatel především dovolával, nebyl za těchto okolností Nejvyšší soud povolán.
Ústavnímu soudu s ohledem na výše uvedené proto nezbylo než projednávanou ústavní stížnost odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. dubna 2009
Stanislav Balík
předseda senátu