ECLI:CZ:NS:2007:6.TDO.1180.2007.1
sp. zn. 6 Tdo 1180/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. října 2007 o dovolání, které podal obviněný P. D., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. 9 To 86/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 91 T 262/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 16. 10. 2006, sp. zn. 91 T 262/2005, byl obviněný P. D. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 tr. zák., jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil společně s obviněným Ing. M. H. tím, že „jako statutární zástupci společnosti A., a.s., v přesně nezjištěné době od 12. 10. 2001 do přelomu let 2001 a 2002 si přisvojili předmět leasingu, a to Notebook Xtander – Targa 400, 3 ks kopírovacího stroje Minolta CS, 3 ks tiskáren HP LJ, 3 ks skenerů, 4 ks PC sestav a další příslušenství v pořizovací ceně celkem 554.970,- Kč, který jim byl svěřen na základě Leasingové smlouvy, kterou s pronajímatelem C., a.s., uzavřel s vědomím spoluobžalovaného P. D. za nájemce A., a.s., její místopředseda představenstva obžalovaný M. H. dne 12. 10. 2001, a to se zástupcem C., a.s., M. B. – B – L., přičemž při sjednávání leasingové smlouvy zaplatili pouze akontační zálohu ve výši 181.957,- Kč a necelou první splátku ve výši 17.641,- Kč, následně další splátky nehradili, ani předmětnou kancelářskou a výpočetní techniku pronajímateli nevrátili a s předmětem leasingu naložili ve svůj prospěch blíže nezjištěným způsobem; společnosti C., a.s. (nyní L. Č. s., a.s.), tak způsobili škodu ve výši 316.660,80 Kč“.
Za shora uvedený trestný čin a za sbíhající se trestné činy podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 tr. zák. a zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 tr. zák., kterými byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 18. 5. 2005, sp. zn. 3 T 368/2002, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 10. 5. 2006, sp. zn. 3 To 95/2006, byl obviněný P. D. odsouzen podle §250 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dva a půl roku, jehož výkon byl podle §60a odst. 1, odst. 2 tr. zák. za použití §58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti roků a současně byl nad obviněným vysloven dohled. Podle §60a odst. 3 tr. zák. byla obviněnému P. D. uložena povinnost, aby v průběhu zkušební doby podmíněného odsouzení s dohledem nahradil podle svých sil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle §35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen mimo jiné výrok o trestu rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 18. 5. 2005, sp. zn. 3 T 368/2002, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 10. 5. 2006, sp. zn. 3 To 95/2006, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Citovaným rozsudkem Městského soudu v Brně bylo rozhodnuto též o vině a trestu obviněného Ing. M. H. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byli obvinění P. D. a Ing. M. H. zavázáni k povinnosti nahradit společně a nerozdílně poškozenému L. Č. s., a.s., škodu ve výši 316.660,80 Kč, přičemž podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený L. Č. s., a.s., odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obviněný P. D. a obviněný Ing. M. H., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. 9 To 86/2007, jímž podle §256 tr. ř. odvolání obviněného P. D. zamítl. Podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. dále zrušil napadený rozsudek ohledně obviněného Ing. M. H. v celém výroku o trestu a ve výroku o uloženém omezení, vysloveném podle §59 odst. 2 tr. zák. a za splnění podmínek §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. nově rozhodl stran tohoto obviněného o trestu a o omezení ve smyslu §59 odst. 2 tr. zák.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně podal obviněný P. D. dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku uvedl, že soudy obou stupňů nesprávně právně posoudily zjištěný skutkový stav jako trestný čin a že za použití „argumentum a maiori ad minus“ chybně kvalifikovaly skutek jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 tr. zák. Kategoricky přitom odmítl, že by spáchal trestný čin, který je mu kladen za vinu. Poznamenal, že jeho vina byla dovozena toliko ze zjevně účelové výpovědi spoluobžalovaného Ing. M. H. a z výpovědi svědka T. J., jehož schopnosti detailního vybavení si předmětné transakce co do participace (dovolatele) na ní, a to po několika letech, je do jisté míry zajímavá. Následně prohlásil, že nebyl do celé věci nijak zapojen a zejména že není pravdou, že by dal podnět k uzavření leasingové smlouvy, platil akontaci nebo že by vůbec přišel do styku s předmětem leasingu či s ním dokonce disponoval. Vyjádřil přesvědčení, že z výpovědi svědka T. J. vyplývá pouze, že (dovolatel) měl povědomí o tom, že spoluobžalovaný uzavírá leasingovou smlouvu. V této souvislosti vyslovil také názor, že dovodit vinu kohokoli nelze jen ze skutečnosti, že ten který věděl o sjednání a neplacení leasingové smlouvy, a z výpovědi obžalovaného, který za viníky označuje druhé. Takový postup podle něho nerespektoval základní zásady trestního řízení, především zásadu oficiality, presumpce neviny, spravedlivého procesu a principu in dubio pro reo.
Dovolatel shledal, že bylo v možnostech soudů obou stupňů ověřit si klíčové otázky trestního řízení, tedy výpověď spoluobžalovaného Ing. M. H. a svědka T. J. z toho hlediska, zda byl předmět leasingu placen převodem z účtu společnosti A., a.s., ke kterému měl pouze on (dovolatel) podpisové právo, popřípadě zda vůbec byl předmět leasingu přepraven do kanceláří společnosti A., a.s. K tomu dále poznamenal, že příkaz k úhradě nepodával, že akontace byla placena jemu neznámým způsobem a subjektem a také, že údajná přeprava předmětných věcí podnikatelem J. H. do kanceláří společnosti A., a.s. měla být organizována v době, kdy tato společnost ještě neměla pronajaty kancelářské prostory a kdy ještě vůbec nedošlo k uzavření leasingové smlouvy.
V souvislosti s tím zmínil, že soudy obou instancí nevzaly v potaz jeho výpověď o tom, že s celou věcí nemá co do činění, ani navrhovaný důkaz výpisem z účtu společnosti A., a.s., který by podle tvrzení dovolatele vyvrátil výpověď spoluobžalovaného Ing. M. H. a zároveň potvrdil tu jeho. Rovněž vytkl soudům, že dostatečně nezvážily faktury podnikatele J. H., výpověď pronajímatelky kancelářských prostor RNDr. E. M., z níž plyne, že v kanceláři, do níž lze vidět prosklenými výlohami, nikdy žádná výpočetní technika nebyla a svědectví samotného prodejce pozdějšího předmětu leasingu R. B., ze kterého je parný eminentní zájem spoluobžalovaného Ing. M. H. na uzavření smlouvy za každou cenu a bez zbytečného odkladu. Další skutečnosti, jakožto i údajnou přepravu předmětu leasingu do kanceláře společnosti A., a.s. v banánových krabicích po několika měsících, co měl spoluobžalovaný Ing. M. H. předmět leasingu doma, označil dovolatel za úsměvné.
Závěrem shrnul, že s ohledem na shora uvedené, kdy soudy obou stupňů dovodily jeho vinu z účelové výpovědi spoluobžalovaného a z výpovědi svědka T. J., která dokládá pouze jeho povědomí o uzavření leasingové smlouvy, a to při nerespektování základních zásad trestního řízení, nedostatečného zhodnocení jeho výpovědi, výpovědí svědků RNDr. E. M. a R. B. a faktury podnikatele H., je přesvědčen, že oba soudy nesprávně právně kvalifikovaly zjištěný skutkový stav jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 tr. zák.
Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle ustanovení §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. 9 To 86/2007, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 16. 10. 2006, sp. zn. 91 T 262/2005, a podle ustanovení §265l odst. 1 tr. ř. věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí Městskému soudu v Brně.
Do dne konání neveřejného zasedání nebylo Nejvyššímu soudu doručeno vyjádření nejvyšší státní zástupkyně k tomuto dovolání ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. 9 To 86/2007, je z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.
Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují primárně do oblasti skutkových zjištění. Dovolatel totiž soudům vytýká především nedostatečný rozsah dokazování (konkrétně, že soudy neprověřily, zda-li byl předmět leasingu placen převodem z účtu společnosti A., a.s., popřípadě zda vůbec byly předmětné věci přepraveny do kanceláří společnosti A., a.s.), nesprávné hodnocení důkazů (např. výpovědi dovolatele Ing. M. H., T. J., RNDr. E. M. či R. B.) a vadná skutková zjištění, přičemž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům a vlastní (pro něho příznivou) verzi skutkového stavu věci (de facto namítá, že se nedopustil jednání popsaného ve skutkové větě výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu). Pouze z uvedených skutkových (procesních) výhrad – sekundárně – vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Nenamítá tak rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy dovolatel ve skutečnosti spatřuje v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř., tzn. že dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Naznačené námitky proto (vzhledem ke shora rozvedeným teoretickým východiskům) pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Jinak řečeno, formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který dovolatel uplatnil, tedy znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy dovolatel namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval z tvrzené nesprávné realizace procesu dokazování (neúplnosti důkazního řízení) a vadného hodnocení důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], které ovšem rovněž nejsou založeny na dovolatelem namítaných vadách (viz přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Proto při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř, je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného P. D. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se tento obviněný dopustil skutku v podobě popsané v rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 16. 10. 2006, sp. zn. 91 T 262/2005. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá dovolatel, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. odhlédnout od těch skutkových zjištění vykonaných soudy, na jejichž podkladě byla učiněna shora citovaná rozhodnutí. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006.
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Nad rámec shora uvedeného Nejvyšší soud konstatuje, že mezi právními závěry soudů a skutkovými zjištěními, která po zhodnocení provedených důkazů učinily, není nesoulad. Přitom pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však (jak již naznačeno) v posuzované trestní věci nejedná.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. října 2007
Předseda senátu : JUDr. Vladimír Veselý