ECLI:CZ:US:2009:2.US.395.09.1
sp. zn. II. ÚS 395/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma v právní věci stěžovatele M. B., zastoupeného Mgr. Janem Vargou, advokátem se sídlem v Praze 8, Davídkova 27, o ústavní stížnosti proti usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 10. 2008 č. j. 40 Nt 671/2008-11 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 11. 2008 č. j. 6 To 763/2008-92, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností, která i v ostatním splňuje podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to pro porušení jeho základních práv zakotvených v článku 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Jak Ústavní soud zjistil z ústavní stížnosti a k ní přiložených listin, na základě usnesení Policie České republiky, Správy Severočeského kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, ze dne 8. 10. 2008 č. j. PSV-142-114/TČ-2008-71-KOP bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele (a dalších pěti osob) pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. a ) a odst. 3 tr. zákona, spáchaného formou účastenství podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zákona, kterého se měl dopustit tím, že skupině pachatelů, která dne 14. 12. 2007 přepadla a vyloupila pobočku Raiffeisenbank, a. s., v Chomutově, poskytl informace o vnitřním zabezpečení a chodu banky.
Napadeným usnesením Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 10. 2008 č. j. 40 Nt 671/2008-11 byl stěžovatel vzat do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. a) a b) tr. řádu. Jak vyplývá z jeho odůvodnění, k samotné existenci vazebních důvodů vzal okresní soud za prokázané, že stěžovatel se již od roku 2004 nezdržuje na adrese svého trvalého pobytu a přitom nemá stále zaměstnání ani pravidelný příjem. Jeho vazby na určité místo jsou slabé a jeho snahu vyhnout se trestnímu stíhání nelze vyloučit. V tomto směru okresní soud dodal, že nelze pominout, že stěžovatel byl na vojenské misi v Bosně a Hercegovině a má také vazby na Rusko a Chorvatsko, a proto není možné vyloučit i jeho útěk do zahraničí. Stěžovateli navíc hrozí vysoký trest odnětí svobody v rozmezí deset až patnáct let. Okresní soud dále konstatoval, že ve věci je stíháno nebo se na ní mohlo podílet mnoho dalších blíže uvedených osob, jež by stěžovatel mohl v případě svého propuštění na svobodu ovlivnit, případně přesvědčit, aby nevypovídali v jeho neprospěch. Přitom způsob přepadení a následného úniku se vyznačuje takovou mírou profesionality, že je pravděpodobné, že stejně profesionální by byla po propuštění i případná spolupráce všech obviněných. Tomu nasvědčuje i jejich jednotný postoj, když všichni při výslechu po zahájení trestního stíhání odmítli vypovídat.
Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 24. 11. 2008 č. j. 6 To 763/2008-92 stížnost stěžovatele proti shora uvedenému usnesení okresního soudu zamítl po té, co dospěl k závěru o její nedůvodnosti.
Podstatu ústavní stížnosti stěžovatele tvoří námitky vztahující se k usnesení o zahájení trestního stíhání. Podle mínění stěžovatele totiž uvedené usnesení postrádá ohledně jeho osoby zákonem předepsané náležitosti ve smyslu §160 tr. řádu, zejména chybí dostatečný popis skutku, který měl stěžovatel spáchat; z výroku usnesení nelze dovodit konkrétní informace, komu a kdy měl stěžovatel poskytnout informace a z čeho policejní orgán dovozuje, že tyto informace měly být poskytnuty s vědomím pomoci ke spáchání trestného činu. Stěžovatel poukazem na judikaturu Ústavního soudu (nález Ústavního soudu ze dne 6. 6. 1996 sp. zn. I. ÚS 46/96 a ze dne 24. 2. 2000 sp. zn. IV. ÚS 582/99) dovozuje, že zahájení jeho trestního stíhání je pro chybějící náležitosti usnesení o zahájení trestního stíhání nezákonné, a tudíž je nezákonná i jeho vazba, resp. napadená usnesení, na základě kterých byl stěžovatel vzat do vazby, jež jsou podle stěžovatele v rozporu s ustanovením §68 tr. řádu.
Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V souzené věci Ústavní soud konstatuje, že podstatou ústavní stížnosti není existence vazebních důvodů samotných, nýbrž tvrzené nezákonné zahájení trestního stíhání stěžovatele, v jehož důsledku byl vzat do vazby neprávem.
Posouzení odůvodněnosti trestního stíhání soudem v rámci rozhodování o vazbě má ze samé své podstaty rámcový charakter. Pro odůvodnění tohoto rozhodnutí musí stačit obecné zjištění, že trestní stíhání je rozumně zdůvodněno dostatečným množstvím důkazů. Opačný výklad by v přípravném řízení ve svém důsledku prakticky znemožňoval rozhodování o vazbě ve složitějších trestních věcech, resp. rozhodování o vazbě by muselo nahrazovat rozhodování o vině trestným činem (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2007 sp. zn. III. ÚS 122/07).
Podle §160 odst. 1 tr. řádu, nasvědčují-li zjištěné a odůvodněné skutečnosti tomu, že byl spáchán trestný čin, a je-li dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchala určitá osoba, rozhodne policejní orgán neprodleně o zahájení trestního stíhání této osoby jako obviněného. Výrok usnesení o zahájení trestního stíhání musí obsahovat popis skutku, ze kterého je tato osoba obviněna, aby nemohl být zaměněn s jiným, zákonným označením trestného činu, který je v tomto skutku spatřován; obviněný musí být v usnesení o zahájení trestního stíhání označen stejnými údaji, jaké musí být uvedeny o osobě obžalovaného v rozsudku. V odůvodnění usnesení je třeba přesně označit skutečnosti, které odůvodňují závěr o důvodnosti trestního stíhání.
Pokud jde o samotnou argumentaci stěžovatele, že ve výroku usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovatele je zcela nedostatečně popsán skutek, který měl stěžovatel spáchat, Ústavní soud musí připomenout, že ustanovení o účastenství podle §10 tr. zákona rozšiřují dosah skutkových podstat jednotlivých trestných činů, tzn. že např. návodce či pomocník sám svým jednáním nenaplňuje celou skutkovou podstatu trestného činu, k jehož spáchání jeho návod či pomoc směřuje. Jedná se o obecné formy trestného činu (§89 odst. 1 tr. zákona). Trestná činnost účastníka bezprostředně přispívá k tomu, že došlo k naplnění znaků konkrétní skutkové podstaty trestného činu, i když účastník sám tyto znaky přímo nenaplňuje (k tomu srov. Šámal, P., Púry F., Rizman, S.: Trestní zákon. Komentář. I. díl. 6. doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, str. 100 a násl.). Pomoc ve smyslu §10 odst. 1 písm. c) tr. zákona není součástí jednání přímo směřujícího k provedení činu, ale je to pouze jednání podporující činnost pachatele. Účastenství ve formě pomoci předpokládá úmysl směřující k pomoci ke spáchání trestného činu. Pomocník svým jednáním úmyslně umožňuje nebo usnadňuje jinému spáchání konkrétního trestného činu.
Ústavní soud konstatuje, že v projednávané věci policejní orgán v usnesení o zahájení trestního stíhání proti stěžovateli dostatečným a nezaměnitelným způsobem popsal jednání stěžovatele, které má charakter trestní součinnosti ve formě pomoci a bezprostředně přispívá k naplnění znaků konkrétních skutkových podstat trestných činů jinými osobami, jež jsou rovněž v rozhodnutí uvedeny. Pokud jde o místo a čas spáchání trestných činů, zde se v daném případě lze spokojit i s údaji uvedenými ve výrokové části věnovaných spoluobviněným stěžovatele, k jejichž trestné činnosti měl napomáhat. Policejní orgán stejně nezaměnitelně uvedl jaké okolnosti podmiňují použití vyšší trestní sazby u kvalifikovaných skutkových podstat podle §234 odst. 2 písm. a) a odst. 3 tr. zákona. Za organizovanou skupinu se tradičně pokládá sdružení několika osob (nejméně tří), v němž dochází k určité dělbě úloh mezi jednotlivými členy, jehož činnost se proto vyznačuje jistou plánovitostí a koordinovaností, přičemž však sdružení nemusí mít trvalejší charakter. Z dotčeného usnesení o zahájení trestního stíhání zřetelně vyplývá, že stěžovatel a jeho spoluobvinění měli tvořit organizovanou skupinu podle uvedených kritérii.
Pokud jde o námitku nedostatečného explicitního popisu subjektivní stránky trestného činu, kterého se měl stěžovatel dopustit, ani tu neshledal Ústavní soud důvodnou. Stěžovatel upozorňuje na nezbytnost tohoto znaku skutkové podstaty, který musí být vyjádřen jednoznačně. Jak Ústavní soud však dovodil ve svých dřívějších rozhodnutích, bylo by přílišným formalismem požadovat výslovnou charakteristiku subjektivní stránky trestného činu tam, kde tato dostatečně jasně vyplývá ze skutkového děje (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 1. 2007 sp. zn. III. ÚS 768/06 nebo usnesení ze dne 3. 5. 2007 III. ÚS 122/07). Uvedl-li policejní orgán ve svém rozhodnutí, že ,,po předchozí domluvě a podle předem stanovených úkolů, na základě poskytnuté informace o vnitřním zabezpečení a chodu banky od stěžovatele", plyne ze samotné povahy takového jednání dostatečně určitě, že pachatel musel jednat v úmyslu podílet se na spáchání trestného činu jako pomocník dle ust. §10 odst. 1 písm. c) tr. zákona, resp. jako člen organizované skupiny několika osob.
Ústavní soud se dále zabýval rozhodnutími, jimiž obecné soudy rozhodovaly o vazbě stěžovatele. Vzhledem k obsahu námitek stěžovatele, zaměřil Ústavní soud svoji pozornost k dodržení požadavků uvedených v dovětku ustanovení §67 tr. řádu, jež zavazuje soud rozhodující o vazbě, aby bral v úvahu nejen důvody vazby ve smyslu §67 písm. a) až c) tr. řádu, ale také hodnotil, zda dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu, jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal obviněný, a s ohledem na osobu obviněného, povahu a závažnost trestného činu, pro který je stíhán, nelze v době rozhodování účelu vazby dosáhnout jiným opatřením. V tomto směru Ústavní soud však neshledal ve vztahu k napadeným rozhodnutím jakékoliv vady. Napadené usnesení soudu prvého stupně odpovídá plně nárokům, jež je třeba na vazební rozhodnutí vznášet. Z jeho rozhodnutí je zřejmé, že se shora uvedenými skutečnostmi podrobně a pečlivě zabýval, přičemž konstatoval, že dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že stěžovatel se zúčastnil stíhaných skutků a že tyto skutky mají všechny znaky trestného činu. K tomuto závěru vedly soud především analýzy záznamů o telekomunikačním provozu, získané v dosavadním průběhu řízení podle §88a tr. řádu a výpověď stěžovatele ze dne 4. 1. 2008 č. j. PSV-323/OK-2007, jež dokládají, že stěžovatel byl v posledních měsících roku 2007 v kontaktu s dalším obviněným, který se v téže době kontaktoval s dalším obviněným. Soud prvého stupně bral dále v úvahu, že stěžovatel byl až do 30. 11. 2007 zaměstnancem Raiffeisenbank, a. s. a jeho úkolem bylo dbát na zabezpečení pobočky v Chomutově. O jejím zabezpečení byl tedy dobře informován, přitom z banky odešel jen několik dní před přepadením. Podle soudu prvého stupně, ze způsobu provedení činu plyne, že pachatelům muselo být zabezpečení banky dobře známo, což v odůvodnění rozhodnutí dokládá konkrétními skutečnostmi. Ústavní soud v tomto směru rovněž neshledal žádných pochybení ani v případě napadeného rozhodnutí stížnostního soudu.
Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel odvíjel protiústavnost napadených rozhodnutí o vzetí do vazby výlučně od konstatování nezákonného zahájení trestního stíhání vůči své osoby, která však Ústavním soudem shledána nebyla. Námitky ohledně existence zákonných důvodů vazby vůbec nevznesl. Ústavní soud však pro úplnost dodává, že také v této části jsou napadená usnesení v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu. Rozhodnutí obecných soudů jsou náležitě odůvodněna a vazební důvody podle §67 písm. a) a b) jsou podepřeny konkrétními skutečnostmi, jež obecné soudy zjistily ze spisového materiálu.
Na závěr Ústavní soud uvádí, že ve vazebních věcech dává trestní řád stíhané osobě řadu prostředků, aby tento nesporně závažný zásah do osobní svobody byl v rozumných intervalech kontrolován a tedy i minimalizován, jak to ostatně vyžaduje i judikatura Evropského soudu pro lidská práva. Tuto zásadu naplňuje zejména ustanovení §72 odst. 2 tr. řádu, jež zakládá právo obviněného kdykoliv žádat o propuštění na svobodu. O této žádosti rozhoduje nezávislý soud, a byla-li taková žádost zamítnuta, může obviněný, neuvede-li v ní jiné důvody, opakovat po uplynutí čtrnácti dnů od právní moci rozhodnutí.
Z výše uvedených důvodů nebylo shledáno porušení stěžovatelem tvrzených ani jiných jeho ústavně garantovaných práv nebo svobod. Ústavnímu soudu za této situace proto nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. března 2009 *)
Stanislav Balík
předseda senátu
____________________________
*) ve znění opravného usnesení ze dne 28.4.2009