ECLI:CZ:US:2009:2.US.408.09.1
sp. zn. II. ÚS 408/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma v právní věci stěžovatelů 1) F. Š. a 2) H. Š., zastoupených JUDr. Václavem Bubeníkem, advokátem sídlem Cihlářova 4, Moravská Třebová, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 11. 2008 č. j. 42 Co 637/2008-65 a rozsudku Okresního soudu v Bruntále, pobočky v Krnově, ze dne 29. 1. 2008 č. j. 19 C 38/2007-39, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností ze dne 20. 2. 2009, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozsudků Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Bruntále, pobočky v Krnově, a to pro porušení jejich základních ústavních práv podle čl. 95 a 96 Ústavy, čl. 4 odst. 4, 11 odst. 1 a 4, 36, 37 odst. 3, 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k této Úmluvě.
V další části návrhu popsali stěžovatelé průběh řízení před obecnými soudy, v němž Okresní soud v Bruntále, pobočka v Krnově, zamítl žalobu stěžovatelů na vyklizení bytu v předmětném domě v obci Liptaň a k návrhu vedlejších účastníků určil, že výpověď stěžovatelů z nájmu bytu, doručená vedlejším účastníkům dne 30. 4. 2007, je neplatná. Krajský soud v Ostravě rozsudek soudu prvého stupně potvrdil. Stěžovatelé v ústavní stížnosti vyjádřili nesouhlas s důvody, pro které obecné soudy rozhodly, a namítli, že odvolací soud pokládal předmětnou výpověď z nájmu bytu za absolutně neplatnou z úplně jiných důvodů než soud prvého stupně, přičemž ve věci neprovedl žádné dokazování. Proto podle stěžovatelů nenastaly zákonné podmínky k potvrzení rozsudku soudu prvého stupně a odvolací soud byl oprávněn rozhodnou pouze podle §221 o. s. ř. V souvislosti s meritem projednávané ústavní stížnosti stěžovatelé poukazovali na právní závěry Ústavního soudu vyjádřené v jeho nálezech sp. zn. III. ÚS 3158/07 ze dne 4. 12. 2008 a sp. zn. III. ÚS 905/06 ze dne 22. 1. 2009 a tvrdili, že ve světle těchto nálezů je požadování alespoň státem regulovaného nájemného jednáním mravným, a nelze proto po nikom požadovat, aby předal do užívání byt bez toho, že by mu náleželo alespoň státem regulované nájemné.
Z příslušného spisu Ústavní soud zjistil, že usnesením ze dne 8. 11. 2007 č. j. 19 C 38/2007-9 byla Okresním soudem v Bruntále, pobočkou v Krnově, spojena ke společnému řízení pod sp. zn. 19 C 38/2007 řízení o žalobě stěžovatelů na vyklizení bytu vedené pod p. zn. 19 C 38/2007 a řízení o žalobě vedlejších účastníků na určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu vedené pod sp. zn. 19 C 66/2007. Vedlejší účastníci ve své žalobě nesouhlasili s žalobou na vyklizení bytu a namítali, že předmětný byt užívali již na základě nájemního vztahu sjednaného s původním vlastníkem bytu Státním statkem Osoblaha, státní podnik. Stěžovatelé přitom s vedlejšími účastníky uzavřeli dne 17. 8. 1996 smlouvu o nájmu bytu, aniž by došlo k ukončení platnosti původního nájemního vztahu. Rozsudkem ze dne 29. 1. 2008 č. j. 19 C 38/2007-39 tentýž soud zamítl žalobu stěžovatelů na vyklizení bytu sestávajícího se z kuchyně, tří pokojů s příslušenstvím v domě č. p. v obci Liptaň a dále určil, že výpověď z nájmu shora uvedeného bytu je neplatná. Soud uvedl, že se ve věci nejprve zabýval otázkou existence nájemního vztahu k předmětnému bytu mezi účastníky a dospěl k závěru, že vedlejší účastnící užívají předmětný byt jako nájemci na základě smlouvy o nájmu bytu ze dne 17. 8. 1996 na dobu neurčitou. Žalobu na vyklizení jako nedůvodnou zamítl, protože požadavek stěžovatele na placení nájemného ve výši 3.000,- Kč měsíčně s účinností od 18. 12. 2002 je neoprávněný, když v řízení nebylo prokázáno, že nájemné bylo stanoveno konstitutivním rozhodnutím soudu ve výši odpovídající výši obvyklého nájemného. Naopak žalobě vedlejších účastníků vyhověl, neboť výpověď z nájmu bytu dle soudu nesplňovala jednu z podstatných náležitostí podle §711 odst. obč. zákoníku, a to závazek pronajímatele zajistit nájemci odpovídající bytovou náhradu. Výpověď z nájmu bytu daná stěžovateli vedlejším účastníkům dne 27. 4. 2007 je tak absolutně neplatným úkonem ve smyslu §39 obč. zákoníku.
Proti rozsudku soudu prvého stupně podal stěžovatel 1) odvolání, v němž zpochybňoval, že předmětná stavba domu je zkolaudována a namítal, že skutkové zjištění, že vedlejší účastnící mají uzavřenou nájemní smlouvu na dobu neurčitou, nemá žádnou právní váhu. Rovněž skutkové zjištění, že vedlejší účastníci jsou nájemci předmětného bytu, je v rozporu s prokázanými skutečnostmi, a to v rozporu s se sdělením stěžovatelky 2) jako spoluvlastníka předmětné nemovitosti ze dne 27. 4. 1996.
Krajský soud v Ostravě dospěl k závěru, že odvolání není důvodné a rozsudek soudu prvého stupně svým rozsudkem ze dne 25. 11. 2008 č. j. 42 Co 637/2008-65 potvrdil. V odůvodnění odvolací soud konstatoval, že soud prvého stupně provedl dostačující dokazování a jeho skutková zjištění jsou správná, nemohl se však vždy ztotožnit s právním posouzením věci soudem prvého stupně. Závěr soudu prvého stupně o nedůvodnosti žaloby na vyklizení označil za zcela správný, neboť nelze dovodit, že by vedlejší účastníci byt užívali bez právního důvodu. S odkazem na ustálenou soudní praxi však uvedl, že následná nájemní smlouva ze dne 17. 8. 1996 je absolutně neplatná, neboť tato nájemní smlouva, aniž by v ní byla vyjádřena vůle účastníků změnit předchozí platnou nájemní smlouvu, se týkala opět předmětného bytu a týchž nájemců. Za této situace trvá nájemní vztah vedlejších účastníků k bytu uzavřený s předchozím vlastníkem a je irelevantní námitka relativní neplatnosti stěžovatelky 2). Bytový dům byl zkolaudován a dán do užívání v roce 1971. Skutečnost, že se kolaudační rozhodnutí nedochovalo a stěžovatelé vyvolali nové kolaudační řízení, na této skutečnosti nemůže nic změnit. Rovněž závěr soudu prvého stupně o neplatnosti výpovědi z nájmu bytu považoval odvolací soud za správný. Důvod této neplatnosti, na rozdíl od soudu prvého stupně, odvolací soud nespatřoval v neurčitosti závazku stěžovatelů zajistit vedlejším účastníkům bytovou náhradu, ale v nedostatečném vymezení výpovědních důvodů. Odvolací soud se podrobně zabýval náležitostmi výpovědi a jejich naplnění stěžovateli. Přitom uzavřel, že bylo-li ve výpovědi pouze uvedeno, že vedlejší účastníci nezaplatili nájemné a úhrady za služby ve výši několikanásobku trojnásobku měsíčního nájemného, není seznatelné, za jaké měsíce řádně nezaplatili, či zda dluh má původ v nezaplacení nedoplatku za vyúčtování za služby.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.
Ústavní soud dále uvádí, že není zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého práva", přičemž tak může činit pouze tehdy, shledá-li současně i porušení některých ústavních kautel. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má nesprávná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení základních práv a svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci správně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo případy, kdy obecné soudy svévolně aplikují jednoduché právo (srov. např. nález, sp. zn. III. ÚS 321/03).
Ústavní soud musí přisvědčit tvrzení stěžovatelů, že k rozsudku odvolacího soudu vedly jiné důvody ve srovnání s rozsudkem soudu prvního stupně, nemůže se však ztotožnit s tvrzením, že takový postup vedl k porušení jejich práva na spravedlivý proces. Novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 59/2005 Sb. (účinnost ode dne 1. 4. 2005) totiž změnila ustanovení §219 o. s. ř. do té podoby, že "Odvolací soud rozhodnutí potvrdí, je-li ve výroku věcně správné." Z tohoto ustanovení plyne, že pro závěr o věcné správnosti rozhodnutí soudu prvního stupně není významné, zda a do jaké míry odvolací soud učinil shodná zjištění o skutkovém stavu věci jako soud prvního stupně, či zda a do jaké míry shodně aplikoval hmotné právo. Podstatné je, zda rozhodnutí soudu prvního stupně odpovídá ve svém výroku tomu, jak mělo být rozhodnuto podle závěrů odvolacího soudu. Skutečnost, že odvolací soud vedly ke shodě výroků odlišné důvody, není podstatná (srov. obdobně usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 511/06, IV. ÚS 417/05, II. ÚS 836/06 nebo názor "komentářové literatury" in Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z.: Občanský soudní řád, Komentář, II. díl, 7. vydání, C.H. Beck, Praha, 2006, str. 1160-1). To platí tím spíše v komparaci se zněním před citovanou novelou, kdy ustanovení §219 o. s. ř. pouze stanovilo, že "Odvolací soud rozhodnutí potvrdí, je-li věcně správné." Pokud tedy stěžovatelé rozporovali rozhodnutí odvolacího soudu v tom smyslu, že se opírá o jiné důvody než rozhodnutí soudu prvního stupně, nelze než konstatovat, že takovému postupu nelze přiznat rozpornost s úpravou de lege lata. Skutková zjištění soudu prvého stupně přitom odvolací soud převzal jako správná. Odvolací soud rovněž v daném případě odvolání projednal při jednání a své závěry vytvářel se zřetelem k obraně stěžovatelů, nehledě na to, že vycházel ze soudního spisu, jež jim byl znám. Skutečnost, že se stěžovatelé z jednání před odvolacím soudem dne 24. 11. 2008 telefonicky omluvili, aniž by navrhli odročení jednání, není pro shora uvedené závěry podstatná. Ostatně rozdílnost hodnocení odvolacího soudu - co do platnosti výpovědi z nájmu bytu - oproti soudu prvého stupně, není důvod mít za fatální. V projednávané věci se tak podle Ústavního soudu nejedná o tzv. překvapivé rozhodnutí vymezené judikaturou Ústavního soudu ve vztahu k právní úpravě předchozí.
Z vlastní rozhodovací činnosti je Ústavnímu soudu známo, že stěžovatelé opakovaně a neúspěšně napadají rozhodnutí obecných soudů v právních věcech souvisejících s právními vztahy nájmů bytů, v nichž vystupují v postavení pronajímatele. Jde tedy o případy aplikace tzv. jednoduchého práva, stejně jako v posuzované věci. K ní Ústavní soud dodává, že stěžovatelé musí při ochraně svého vlastnictví respektovat platnou zákonnou úpravu. Jestliže využívají možnosti vyplývající z §711 odst. 2 písm. c) obč. zákoníku, musí jejich výpověď mít obsahové náležitosti zakotvené v §711 odst. 3 věta druhá. V opačném případě musí snášet nepříznivé následky spojené s absencí některé z náležitostí, tj. neplatnost výpovědi. Jestliže v posuzované věci obecné soudy shodně konstatovaly, že jedna z náležitostí ve výpovědi, kterou stěžovatelé dali vedlejším účastníkům, chybí, pak je konstatování neplatnosti výpovědi logickým důsledkem takového zjištění a jakékoliv další námitky jsou irelevantní (a to i tehdy, pokud by objektivně byla dána existence výpovědního důvodu).
Závěrem Ústavní soud dodává, že stěžovateli uváděné nálezy Ústavního soudu ohledně regulovaného nájemného nelze na projednávanou věc aplikovat, neboť byly přijaty za zcela odlišných skutkových okolností. V projednávané věci se totiž stěžovatelé zaplacení dlužného nájemného (stanovení jeho výše) nedomáhali.
Ústavní soud tedy neshledal, že by postupem obecných soudů došlo k porušení práva stěžovatelů na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny ani jiných jejich ústavně garantovaných práv a svobod.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud postupoval podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. dubna 2009
Stanislav Balík
předseda senátu