ECLI:CZ:US:2009:2.US.435.09.2
sp. zn. II. ÚS 435/09
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) - ze dne 2. června 2009 sp. zn. II. ÚS 435/09 ve věci ústavní stížnosti doc. I. F., CSc., proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 11. 2008 č. j. 3 Ads 115/2007-101, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 4. 2007 č. j. 2 Cad 103/2006-64, proti rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 1. 9. 2006 č. j. 2006/41461-442 a proti rozhodnutí Úřadu práce hl. m. Prahy, pobočky Praha 5, ze dne 15. 5. 2006 č. j. ABF-3308/2006-05/05, jež se týkaly stěžovatelova vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání, a ve věci návrhu na zrušení poznámky pod čarou č. 29) k ustanovení §25 odst. 1 písm. p) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, v tehdy platném znění.
Výrok
I. Nerespektováním čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod bylo rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 11. 2008 č. j. 3 Ads 115/2007-101 porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces, jehož ochrana je garantována čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Toto rozhodnutí se proto ruší.
III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 24. 2. 2009, tedy podanou ve lhůtě 60 dnů od doručení napadeného rozhodnutí (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující další náležitosti vyžadované zákonem [§30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) a §75 odst. 1 a contrario zákona o Ústavním soudu], se stěžovatel domáhal zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť měl za to, že jimi byla porušena jeho základní práva garantovaná čl. 26 odst. 3 a čl. 30 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a rovněž měl být porušen čl. 4 odst. 1, 3 a 4 Listiny.
2. K ústavní stížnosti byl rovněž připojen návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, jemuž Ústavní soud usnesením ze dne 4. března 2009 č. j. II. ÚS 435/09-10 podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu vyhověl a odložil vykonatelnost v záhlaví citovaných rozhodnutí do doby rozhodnutí Ústavního soudu o ústavní stížnosti.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítané porušení svých základních práv spatřoval v několika aspektech. Zejména ve skutečnosti, že správní orgány ani obecné soudy v napadených rozhodnutích při výkladu §25 odst. 1 písm. p) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, v tehdy platném znění, (dále též jen "zákon o zaměstnanosti") nerozlišovaly mezi tím, že někdo je do funkce likvidátora jmenován (a zapsán v obchodním rejstříku), a mezi tím, zda funkci skutečně vykonává. Stěžovatel namítal, že v danou dobu skutečně likvidátorem byl, nicméně tuto funkci nevykonával, neboť podle §38l odst. 6 obchodního zákoníku ji vykonávat nesměl. Stěžovatel tak ve skutečnosti, že byl rozhodnutím Úřadu práce hl. m. Prahy, pobočky Praha 5, vyřazen ze seznamu uchazečů o zaměstnaní, neboť byl likvidátorem tří obchodních společností zapsaných v obchodním rejstříku, ačkoli tuto funkci nevykonával, spatřoval porušení svých základních práv. Stěžovatel přitom zdůraznil, že z citovaného ustanovení §25 odst. 1 písm. p) zákona o zaměstnanosti plyne, že zařazení do seznamu uchazečů o zaměstnání nijak nebrání, pokud je někdo likvidátorem, ale pouze tak nesmí být v době, kdy tuto funkci vykonává.
4. Na podporu svých tvrzení stěžovatel přiložil k ústavní stížnosti originály usnesení Městského soudu v Praze o návrzích na zápisy změn do obchodního rejstříku ze dne 30. 5. 2007 sp. zn. F 67517/2007 a F 67519/2007 a ze dne 13. 8. 2007 sp. zn. F 67525/2007, z nichž vyplývá, že stěžovateli ve společnostech PROFICIAT, spol. s r. o. v likvidaci, GRADATIM, spol. s r. o. v likvidaci, a ARTFIN, s. r. o. v likvidaci, zanikla funkce likvidátora dne 18. 2. 2005. K těmto skutečnostem však dle stěžovatele Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku nijak nepřihlížel a s jeho námitkami se dostatečně nevypořádal.
5. S ohledem na výše uvedené proto stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud v záhlaví citovaná rozhodnutí zrušil. K tomu stěžovatel připojil i návrh na zrušení poznámky pod čarou č. 29) k ustanovení §25 odst. 1 písm. p) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, v tehdy platném znění, kterou považuje za diskriminační vůči likvidátorům obchodních společností.
6. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Nejvyšší správní soud, Městský soud v Praze i Ministerstvo práce a sociálních věcí.
7. Ministerstvo práce a sociálních věcí, zastoupené JUDr. Jaroslavem Stádníkem, ve svém vyjádření setrvalo na argumentaci obsažené v napadených rozhodnutích. Skutečnost, že stěžovatel ke kasační stížnosti předložil usnesení Městského soudu v Praze dokládající zánik jeho funkce jako likvidátora u dvou obchodních společností, nemá dle ministerstva na správnost a zákonnost napadených rozhodnutí vliv, neboť jednak nebyla v době rozhodování správním orgánům ani městskému soudu zřejmá, jednak byl stěžovatel v době rozhodování likvidátorem u třetí obchodní společnosti (ARTFIN, s. r. o.), což představuje překážku pro jeho setrvání v seznamu uchazečů o zaměstnání dle §25 odst. 1 písm. p) zákona o zaměstnanosti. Stejně tak Nejvyšší správní soud dle ministerstva rozhodl věcně správně a v souladu se zákonem, a proto ústavní stížnost považuje za nedůvodnou.
8. Městský soud v Praze, zastoupený Mgr. Jiřím Tichým, ve svém podání odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku a zdůraznil, že soud vycházel ze skutečnosti, že stěžovatel byl v době rozhodování uveden v obchodním rejstříku jako likvidátor tří obchodních společností a tím nesplňoval podmínky pro zařazení do seznamu uchazečů o zaměstnání.
9. Nejvyšší správní soud, zastoupený JUDr. Jaroslavem Vlašínem, ve svém podání mimo jiné konstatoval, že pokud jde o uplatněný kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy nesprávné posouzení právní otázky, "zde musím s politováním připustit, že se s uvedenou námitkou Nejvyšší správní soud v plné šíři nevypořádal.". Problém spatřoval ve výkladu druhé z podmínek uvedených v předmětném ustanovení zákona o zaměstnanosti, tj. v pojmu "v době, kdy tuto činnost vykonává". "K tomuto příslušná část v odůvodnění rozsudku chybí. Jsem si vědom skutečnosti, že pokud Nejvyšší správní soud v písemném vyhotovení svého rozsudku nevypořádal jednu z uplatněných stížních námitek, přitom se jednalo o námitku klíčovou pro posouzení věci, nelze uvedené pochybení napravit v podaném vyjádření." (str. 2 vyjádření). Proto navrhl, aby Ústavní soud napadený rozsudek pro porušení čl. 36 odst. 2 Listiny zrušil.
10. Podle §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud se souhlasem účastníků upustit od ústního jednání, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Účastníci souhlas poskytli a od ústního jednání bylo upuštěno.
II.
11. Ústavní soud si k posouzení námitek a tvrzení stěžovatele vyžádal jednak spis Městského soudu v Praze sp. zn. 2 Cad 103/2006, jednak kompletní spisový materiál Ministerstva práce a sociálních věcí týkající se vyřazení stěžovatele z evidence uchazečů o zaměstnání, z nichž zjistil následující skutečnosti.
12. Stěžovatel byl na základě vlastní žádosti ze dne 4. 4. 2005 zařazen do evidence uchazečů o zaměstnání (dle §26 odst. 1 zákona o zaměstnanosti). Dne 17. 3. 2006 Úřad práce hl. m. Prahy, pobočka Praha 5, zahájil z moci úřední podle §46 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, řízení ve věci vyřazení stěžovatele z této evidence, neboť na základě kontrolního šetření a ze sdělení Městského soudu v Praze jako soudu rejstříkového bylo zjištěno, že v souběhu s vedením v této evidenci byl stěžovatel likvidátorem u tří obchodních společností - PROFICIAT, spol. s r. o. v likvidaci, GRADATIM, spol. s r. o. v likvidaci, a ARTFIN, s. r. o. v likvidaci, což bylo ve smyslu §25 odst. 1 písm. p) zákona o zaměstnanosti považováno za skutečnost bránící vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání.
13. Napadeným rozhodnutím ze dne 15. 5. 2006 pak Úřad práce hl. m. Prahy, pobočka Praha 5, rozhodl o vyřazení stěžovatele z evidence uchazečů o zaměstnání. V odůvodnění úřad konstatoval, že u stěžovatele k zániku funkce likvidátora ani u jedné z uvedených společností nedošlo a ani stěžovatel tuto skutečnost nijak nedoložil. Z odůvodnění je rovněž zřejmé, že stěžovatel již v průběhu tohoto řízení namítal, že v předmětném období již funkci likvidátora nevykonával, jednak proto, že již předal závěrečné zprávy a k výmazu všech tří obchodních společností v likvidaci dosud nedošlo, jednak proto, že mu funkce likvidátora zanikla ze zákona (§38l odst. 6 obchodního zákoníku), neboť byl rok před prohlášením konkursu jednatelem obchodní společnosti PETŘIVÝ - dřevařská výroba, spol. s r. o., a valné hromady do tří měsíců nepotvrdily jeho výkon funkce likvidátora v jiných obchodních společnostech, čímž funkce likvidátora stěžovateli zanikla ke dni 18. 2. 2005.
14. K odvolání stěžovatele proti tomuto rozhodnutí rozhodlo Ministerstvo práce a sociálních věcí v záhlaví citovaným rozhodnutím ze dne 1. 9. 2006 tak, že napadené rozhodnutí potvrdilo jako souladné se zákonem a věcně správné. V odůvodnění ministerstvo konstatovalo, že rozhodnou skutečností je posouzení, zda stěžovatel byl v rozhodné době likvidátorem u uvedených obchodních společností a zda tuto funkci vykonával, přičemž dospělo k závěru, že ze spisového materiálu ani z tvrzení stěžovatele není prokazatelné, že by stěžovateli funkce likvidátora zanikla, ani že by tuto funkci nevykonával (str. 4 rozhodnutí).
15. Dne 20. 10. 2006 pak bylo Úřadem práce hl. m. Prahy, pobočkou Praha 5, zahájeno z moci úřední správní řízení č. j. ABF-46515/2006-05/05 ve věci vrácení podpory v nezaměstnanosti dle §55 odst. 2 zákona o zaměstnanosti. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, které bylo postoupeno ministerstvu, a řízení tak bylo usnesením ze dne 15. 12. 2006 č. j. ABF-55150/2006-05/05 přerušeno do doby rozhodnutí ministerstva.
16. Dne 9. 11. 2006 podal stěžovatel proti v záhlaví citovaným rozhodnutím správních orgánů správní žalobu, v níž stěžovatel opětovně namítal skutečnost, že funkci likvidátora v rozhodné době nevykonával, tato funkce mu zanikla, a proto jsou rozhodnutí správních orgánů nezákonná. Městský soud v Praze nejdříve usnesením ze dne 15. 1. 2007 odmítl žalobě přiznat odkladný účinek, následně žalobu v záhlaví citovaným rozsudkem zčásti odmítl, neboť Úřad práce hl. m. Prahy, pobočka Praha 5, není pasivně legitimovaným dle §69 s. ř. s., zčásti zamítl, neboť rozhodnutí ministerstva neshledal nezákonným, když na straně stěžovatele byla skutečně překážka bránící jeho evidenci v seznamu uchazečů o zaměstnání, a to dle obchodního rejstříku funkce likvidátora u tří výše zmíněných obchodních společností.
17. Kasační stížnost stěžovatele, v níž namítal zejména nesprávné posouzení právní otázky [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.], tj. otázky, zda v rozhodné době vykonával funkci likvidátora, Nejvyšší správní soud v záhlaví citovaným rozsudkem zamítl jako nedůvodnou. Stěžovatel ke kasační stížnosti přiložil výše citované originály usnesení Městského soudu v Praze o návrzích na zápisy změn do obchodního rejstříku ze dne 30. 5. 2007 sp. zn. F 67517/2007 a F 67519/2007 a ze dne 13. 8. 2007 sp. zn. F 67525/2007, z nichž vyplývá, že stěžovateli ve společnostech PROFICIAT, spol. s r. o. v likvidaci, GRADATIM, spol. s r. o. v likvidaci, a ARTFIN, s. r. o. v likvidaci, zanikla funkce likvidátora dne 18. 2. 2005 (č. l. 90-97 spisu). Nejvyšší správní soud při posouzení otázky existence funkce stěžovatele jako likvidátora v odůvodnění mimo jiné konstatoval, že "(...) Městský soud v Praze měl k dispozici správní spis, z něhož vyplývalo, že stěžovatel byl v inkriminované době likvidátorem tří obchodních společností. Mj. i proto žalobu zamítl. Jestliže tedy (stěžovatel) ke kasační stížnosti přiložil dvě (!) usnesení Městského soudu v Praze jako soudu rejstříkového, z nichž vyplývá, že stěžovatel je již déle než dva roky (zpětně) vymazán jako likvidátor dvou obchodních společností, nemají tato rozhodnutí žádný vliv na správnost a zákonnost napadeného rozsudku. Lze totiž jen těžko vyčítat městskému soudu, že nevyhodnotil důkazy, které stěžovatel předložil až v řízení o kasační stížnosti, hlavně však pro naplnění podmínek §25 odst. 1 písm. p) zákona o zaměstnanosti postačuje, aby byl stěžovatel likvidátorem i jen jedné obchodní společnosti, o čemž není ani z hlediska tvrzení stěžovatele pochyb." (str. 3-4 rozsudku).
III.
18. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
19. Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Jedná se například o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje otázku, zda obecné soudy neaplikovaly jednoduché právo svévolně, přičemž judikoval, že extrémní nesoulad mezi zjištěným skutkovým stavem a právními závěry na něm vybudovanými zakládá porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257) či sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 127/28 SbNU 95)].
20. V pozdějších nálezech označil Ústavní soud rozpor mezi skutkovými zjištěními a právem, které bylo na skutková zjištění zcela nepatřičně aplikováno, jako svévolnou aplikaci jednoduchého práva. Jinak řečeno, situace, kdy obecný soud použije na určitý - jinak správně zjištěný - skutkový stav právní normu či souhrn právních norem, které ze své podstaty nejsou na daný případ aplikovatelné (na daný právní vztah nemohou i při zvážení možností jejich interpretace vůbec dopadat), zatíží své rozhodnutí protiústavností v podobě porušení práva na spravedlivý proces [např. nález sp. zn. III. ÚS 321/03 ze dne 30. 6. 2004 (N 90/33 SbNU 371)].
21. Jedním z principů představujících neopominutelnou součást práva na spravedlivý proces je i povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, přičemž se musejí vypořádat s námitkami uplatněnými účastníky řízení, a to způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti. Pokud soudy této zákonné povinnosti nedostojí, a to jednak tím, že se zjištěnými skutečnostmi nebo tvrzenými námitkami nezabývají vůbec, nebo se s nimi vypořádají nedostatečným způsobem, založí tím nepřezkoumatelnost jimi vydaných rozhodnutí. Takový postup nelze akceptovat, neboť by znamenal otevření cesty k potenciální libovůli v rozhodování, a znamenal by tak porušení ústavního zákazu výkonu libovůle soudy (čl. 2 odst. 2 Listiny) [srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 1/03 ze dne 11. 2. 2004 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.), sp. zn. I. ÚS 639/03 ze dne 21. 7. 2004 (N 102/34 SbNU 79) či sp. zn. I. ÚS 74/06 ze dne 3. 10. 2006 (N 175/43 SbNU 17)].
IV.
22. Podstatou ústavní stížnosti byly námitky stěžovatele ohledně nesprávného posouzení otázky, zda v rozhodné době vykonával funkci likvidátora u tří obchodních společností, což podle §25 odst. 1 písm. p) zákona o zaměstnanosti, v tehdy platném znění, bránilo evidování v seznamu uchazečů o zaměstnání.
23. Jak je patrno z odůvodnění napadených rozhodnutí, správní orgány i Městský soud v Praze vycházely ze skutečnosti, že na základě sdělení rejstříkového soudu byl stěžovatel v obchodním rejstříku u výše jmenovaných obchodních společností zapsán jako likvidátor, a dospěly tak k závěru, že stěžovatel v rozhodné době vykonával funkci likvidátora, což podle §25 odst. 1 písm. p) zákona o zaměstnanosti, v tehdy platném znění, bránilo evidování v seznamu uchazečů o zaměstnání, a proto byl z tohoto seznamu vyřazen. S těmito závěry se v napadeném rozsudku ztotožnil i Nejvyšší správní soud, ačkoliv stěžovatel ke kasační stížnosti přiložil výše citované originály usnesení Městského soudu v Praze o návrzích na zápisy změn do obchodního rejstříku ze dne 30. 5. 2007 sp. zn. F 67517/2007 a F 67519/2007 a ze dne 13. 8. 2007 sp. zn. F 67525/2007, z nichž vyplývá, že stěžovateli ve společnostech PROFICIAT, spol. s r. o. v likvidaci, GRADATIM, spol. s r. o. v likvidaci, a ARTFIN, s. r. o. v likvidaci, zanikla funkce likvidátora dne 18. 2. 2005, tedy před podáním žádosti o zprostředkování zaměstnání ze dne 4. 4. 2005. Svůj závěr o správnosti a zákonnosti napadených rozhodnutí soud opřel o skutečnost, že stěžovatel ke kasační stížnosti přiložil pouze dvě usnesení Městského soudu v Praze jako soudu rejstříkového, z nichž vyplývá, že stěžovatel je již déle než dva roky (zpětně) vymazán jako likvidátor dvou obchodních společností (PROFICIAT, spol. s r. o. v likvidaci, a GRADATIM, spol. s r. o. v likvidaci), přičemž naplnění podmínek §25 odst. 1 písm. p) zákona o zaměstnanosti u stěžovatele spatřoval v tom, že je i nadále likvidátorem jedné obchodní společnosti (patrně ARTFIN, s. r. o. v likvidaci), o čemž dle názoru soudu není ani z hlediska tvrzení stěžovatele pochyb.
24. Ústavní soud je přesvědčen a je třeba dodat, že to přiznává i Nejvyšší správní soud (viz bod 9), což Ústavní soud oceňuje, že v době rozhodování Nejvyšší správní soud nedostál povinnosti své rozhodnutí řádně odůvodnit a vypořádat se s námitkami uplatněnými účastníky řízení, a to způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti. Zejména se nevypořádal s klíčovou námitkou stěžovatele (což výslovně přiznává ve svém vyjádření k ústavní stížnosti), že v rozhodné době již funkci likvidátora vykonávat nemohl, neboť mu dříve zanikla, a to u všech tří obchodních společností, jak dokládal výše citovanými (třemi, nikoliv dvěma) usneseními rejstříkového soudu. Právní závěr Nejvyššího správního soudu o naplnění podmínek §25 odst. 1 písm. p) zákona o zaměstnanosti stěžovatelem z důvodu výkonu funkce likvidátora (patrně) u obchodní společnosti ARTFIN, s. r. o. v likvidaci, je tak v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními, zejména se závěry plynoucími z výše citovaných usnesení rejstříkového soudu. Postup Nejvyššího správního soudu tak Ústavní soud hodnotí jako výkon ústavně zakázané libovůle, a tedy rozporný s čl. 2 odst. 2 Listiny s následkem porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces.
25. Veden doktrínou minimalizace zásahů Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů a s ohledem na ekonomii řízení, Ústavní soud shledal, že pro nápravu zásahu do stěžovatelových ústavně garantovaných práv je namístě zrušit toliko rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, neboť pochybení shledané tímto nálezem, ústící do porušení základních práv stěžovatele, spočívá v procesně vadném postupu právě Nejvyššího správního soudu. Na něm pak v řízení po zrušení rozhodnutí Ústavním soudem bude, aby odstranil zásah do základních práv stěžovatele, přičemž bude vázán výše uvedenými právními názory Ústavního soudu.
26. S ohledem na výše uvedené skutečnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že Nejvyšší správní soud nerespektováním čl. 2 odst. 2 Listiny napadeným rozsudkem porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces, garantované čl. 36 odst. 1 Listiny. Proto podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti zčásti vyhověl a podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu.
27. Za situace, kdy Ústavní soud ruší pouze rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, je třeba ústavní stížnost proti rozhodnutím správních orgánů i rozsudku Městského soudu v Praze považovat za nepřípustnou, neboť se tak stěžovateli vytvořil procesní prostor pro nové projednání opravného prostředku (kasační stížnosti). Vzhledem k tomu Ústavní soud návrh na zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí správních orgánů a Městského soudu v Praze odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
28. Ústavní soud se současně zabýval návrhem stěžovatele na zrušení poznámky pod čarou č. 29) k ustanovení §25 odst. 1 písm. p) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, v tehdy platném znění. Podle §64 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu je návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy oprávněn podat ten, kdo podal ústavní stížnost, a za podmínek uvedených v §74 zákona o Ústavním soudu, tj. k ústavní stížnosti může být připojen návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení, jehož uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, jestliže podle tvrzení stěžovatele jsou v rozporu s ústavním zákonem.
29. Ústavní soud již v minulosti vyjádřil stanovisko, že ustanovením je třeba rozumět jakoukoliv obsahově vymezenou část zákona bez ohledu na to, v jaké formální struktuře zákona se vyskytuje. Podmínkou však je, aby tato část byla vůbec způsobilá normativně působit [srov. nálezy sp. zn. Pl. ÚS 43/93 ze dne 12. 4. 1994 (N 16/1 SbNU 113; 91/1994 Sb.) či sp. zn. Pl. ÚS 24/94 ze dne 11. 4. 1995 (N 19/3 SbNU 113; 80/1995 Sb.)]. Ustanovením tak nebude samotné vymezení struktury zákona - nadpisy jednotlivých částí, označení paragrafů, poznámky pod čarou (viz k tomu Wagnerová, E., Dostál, M., Langášek, T., Pospíšil, I.: Zákon o Ústavním soudu s komentářem, Praha, ASPI 2007, str. 243 a násl.). "Poznámky k ustanovení zákona nemají závazný normotvorný charakter a slouží jen k orientaci (odkazu na jinou právní normu), a jako takové samy o sobě nezakládají nijaké právní vztahy (oprávnění)." [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 23/2000 ze dne 11. 7. 2001 (N 109/23 SbNU 73; 269/2001 Sb.)].
30. Z tohoto důvodu Ústavní soud akcesorický návrh stěžovatele na zrušení poznámky pod čarou č. 29) k ustanovení §25 odst. 1 písm. p) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, v tehdy platném znění, odmítl podle §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s §43 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.