ECLI:CZ:US:2009:2.US.655.09.1
sp. zn. II. ÚS 655/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 2. dubna 2009 v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky PRIMOSSA a. s., se sídlem Kozí 914/9, Praha 1, zastoupené Mgr. Jiřím Hoňkem, advokátem se sídlem Senovážné náměstí 23, Praha 1, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2009 sp. zn. 9 Afs 73/2008, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 4. 2008 sp. zn. 7 Ca 188/2006, rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu ze dne 26. 4. 2006 č. j. FŘ 6414/13/06 a rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 1 ze dne 5. 9. 2005 č. j. 214337/04/001511/4917, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Náhrada nákladů řízení se stěžovateli nepřiznává.
Odůvodnění:
Včas zaslanou ústavní stížností, splňující po odstranění vad formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími došlo k porušení čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 11 odst. 5 Listiny a čl. 36 odst. 1 Listiny.
Stěžovatelka, věnující se nákupu a prodeji zlata, uplatnila v daňovém přiznání za období března 2004 nárok na odpočet DPH, který správce daně neuznal a vyměřil stěžovatelce DPH ve výši 1 898 981 Kč.
Proti rozhodnutí finančního úřadu podala stěžovatelka odvolání, které bylo zamítnuto. Podle finančního ředitelství stěžovatelka neprokázala přijetí zdanitelného plnění, tedy přijetí zlata od deklarovaných dodavatelů a tím ji nevznikl nárok na odpočet DPH.
Proti rozhodnutí finančního ředitelství podala stěžovatelka správní žalobu k Městskému soudu v Praze, který správní žalobu rozsudkem ze dne 11. 4. 2008 sp. zn. 7 Ca 188/2006 zamítl.
Proti rozhodnutí Městského soudu v Praze podala stěžovatelka k Nejvyššímu správnímu soudu kasační stížnost. O podané kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 22. 1. 2009 sp. zn. 9 Afs 73/2008 tak, že ji zamítl.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími a s ústavní stížností konstatuje, že Nejvyšší správní soud velmi pečlivě odůvodnil své rozhodnutí a dal odpověď na všechny námitky stěžovatelky.
Správní orgány a obecné soudy dostatečně zjistily skutkový stav, na který aplikovaly přiléhavou a ústavně konformně interpretovanou právní normu. Namítaným porušením základních práv nemůže Ústavní soud přisvědčit, neboť Nejvyšší správní soud se držel kautel vymezených v rozhodnutích Ústavního soudu zejména v rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 1841/07, na které poukazuje ve svém rozhodnutí, a na které v kasační stížnosti poukázala i stěžovatelka, tedy, že prokazování nároku na odpočet daně je prvotně záležitostí dokladovou, současně je však třeba respektovat soulad s faktickým stavem. To znamená, že ani doklady se všemi požadovanými náležitostmi nemohou být podkladem pro uznání nároku na odpočet daně z přidané hodnoty, není-li prokázáno, že k uskutečnění zdanitelného plnění fakticky došlo tak, jak je v dokladech prezentováno, jinými slovy jde o srovnání tvrzených skutečností na základě daňového dokladu s faktickým stavem. Důkaz daňovým dokladem podle zákona o dani z přidané hodnoty je pouze formálním důkazem dovršujícím hmotně právní aspekty skutečného provedení zdanitelného plnění. Jestliže tedy nebylo zdanitelné plnění uskutečněno, nemůže být důkazní povinnost naplněna pouhým předložením, byť formálně správného, daňového dokladu. Z tohoto pohledu je tedy argumentace stěžovatelky, podle které je činěna odpovědnou za neunesení důkazního břemene cizích subjektů nesprávná a z ústavněprávního hlediska je právně irelevantní, neboť podmínky pro uplatnění nároku na odpočet DPH jsou řešeny podústavním právním předpisem (zákonem o DPH) a jeho aplikace v případě stěžovatelky nevybočila z ústavně konformního rámce.
Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích tvrzené porušení základních práv a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Pokud jde o požadavek stěžovatelky, aby jí byl přiznán nárok na náhradu nákladů řízení proti České republice tak Ústavní soud konstatuje, že vzhledem k odmítnutí předmětného návrhu nelze aplikovat ust. §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu (viz slova "podle výsledku řízení"), proto návrhu nevyhověl a náhradu nákladů řízení stěžovatelce nepřiznal.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. dubna 2009
Jiří Nykodým
předseda senátu