ECLI:CZ:US:2009:3.US.1061.08.1
sp. zn. III. ÚS 1061/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 5. srpna 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. S K, právně zastoupeného JUDr. Bohumilem Měšťánkem, advokátem AK se sídlem Národní obrany 45, 160 00 Praha 6, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. června 2006 č. j. 11 C 12/2006-66, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. ledna 2007 č. j. 1 Co 312/2006-101 a proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. ledna 2008 č. j. 30 Cdo 3859/2007-125, za účasti 1) Krajského soudu v Českých Budějovicích, 2) Vrchního soudu v Praze a 3) Nejvyššího soudu České republiky, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 25. dubna 2008, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. června 2006 č. j. 11 C 12/2006-66, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. ledna 2007 č. j. 1 Co 312/2006-101, jakož i usnesení Nejvyššího soudu České republiky (dále jen "Nejvyšší soud") ze dne 31. ledna 2008 č. j. 30 Cdo 3859/2007-125, a to pro porušení článku 10 odst. 1, odst. 2 a článku 36 odst. 1, odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 26. června 2006 č. j. 11 C 12/2006-66 zamítl návrh žalobce (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") na obnovu řízení ve věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 11 C 17/2001 a u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 1 Co 221/2002 a dále uložil soud žalobci zaplatit žalovaným č. 1 a č. 2 náklady řízení.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 16. ledna 2007 č. j. 1 Co 312/2006-101ve výroku pod bodem I. usnesení soudu prvního stupně ve vztahu k prvnímu žalovanému potvrdil. Výrokem pod bodem II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a prvním žalovaným. Výrokem III. zrušil usnesení soudu prvního stupně ve vztahu k druhému žalovanému a řízení zastavil. Výrokem pod bodem IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů ve vztahu mezi žalobcem a druhým žalovaným. Odvolací soud především uvedl, že ze žaloby vyplývá, že žalobce se domáhá obnovy řízení výlučně ve vztahu k prvnímu žalovanému. Ustanovení §232 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") stanoví oprávnění, resp. povinnost, určit v žalobě mimo jiné, v jakém rozsahu je napadáno rozhodnutí, proti němuž žaloba směřuje. Jestliže v dané věci nejde o případ uvedený v ust. §235d odst. c) o. s. ř., kde účastníci mají společná práva a povinnosti a žalobce podává žalobu jen ve vztahu k prvnímu žalovanému, není správný závěr soudu prvního stupně, že okruh účastníků řízení je dán účastenstvím v původním řízení bez ohledu na rozsah, v jakém bylo původní rozhodnutí napadeno. Proto odvolací soud zrušil napadené usnesení ve vztahu k druhému žalovanému a řízení vůči němu zastavil. Ve vztahu k prvnímu žalovanému pak shledal, že žaloba na obnovu řízení byla podána (dne 24. února 2006) po uplynutí tříleté objektivní lhůty dané ustanovením §233 odst. 2 o. s. ř., neboť rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. května 2002 č. j. 11 C 17/2001-38, který byl žalobou na obnovu řízení napaden, nabyl vůči prvnímu žalovanému právní moci již 9. července 2002.
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. ledna 2007 č. j. 1 Co 312/2006-101 napadl žalobce dovoláním. Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. ledna 2008 č. j. 30 Cdo 3859/2007-125 dovolání žalobce směřující proti výrokům pod body I. a III. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. ledna 2007 č. j. 1 Co 312/2006-101 zamítl, a ve zbývající části dovolání odmítl (výrok pod bodem I.). Ve výroku pod bodem II. dovolací soud rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit prvnímu žalovanému náklady dovolacího řízení. Ve vztahu mezi žalobcem a druhým žalovaným dovolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok pod bodem III.).
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel vyjadřuje své přesvědčení, že žalobu na obnovu řízení podal včas, neboť to, že byl starosta stále osobou, proti které směřovala žaloba, je nesporné, a proto teprve doručením zamítnutí dovolání proti původnímu rozsudku končí přerušení běhu lhůty pro případný návrh na povolení obnovy řízení. Rozhodnutí o dovolání nabylo právní moci dne 22. října 2003. Stěžovatel je proto toho názoru, že zachoval jak subjektivní, tak i objektivní lhůtu k podání žaloby na obnovu řízení. Stěžovatel připustil, že ve svém odvolání i dovolání se přímo nezabýval dodržením lhůty pro podání návrhu na obnovu řízení, přičemž odvolání směřovalo proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, který obnovu nepřipustil z jiných důvodů než nedodržení lhůty.
Stěžovatel je toho názoru, že nález Ústavního soudu by měl být vodítkem pro rozhodování obecných soudů, což se v jeho případě nestalo. Stěžovatel se totiž domáhal ve své právní věci ochrany své osobnosti proti bývalému starostovi obce Kovářov obnovy řízení na základě nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 94/05 a dopisu Ministerstva spravedlnosti. Krajský soud tyto listiny nepřijal jako důvod pro obnovu řízení, a to přesto, že stěžovatel je neměl k dispozici v předchozím řízení.
Stěžovatel je přesvědčen, že soud prvního stupně neměl přiznat pasivní legitimaci být účastníkem řízení druhému žalovanému, čímž mohl zamezit vzniku zbytečných nákladů za právní zastoupení druhého žalovaného.
K posouzení důvodnosti podané ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření Krajského soudu v Českých Budějovicích, Vrchního soudu v Praze jakož i vyjádření Nejvyššího soudu. Zaslaná vyjádření neobsahovala žádné pro posouzení věci významné skutečnosti; obecné soudy odkázaly na své závěry uvedené v napadených rozhodnutích, a proto k nim Ústavní soud při posuzování předmětné věci nepřihlédl.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Protože úkolem Ústavního soudu podle článku 83 Ústavy je ochrana ústavnosti, není Ústavní soud zásadně povolán k přezkumu správnosti interpretace a aplikace jednoduchého práva a může tak činit toliko tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Takovéto porušení Ústavní soud však v projednávané věci neshledal.
Postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud tedy neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Jestliže postupují obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, respektují příslušná procesní ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. Z obecného pohledu si pak je třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z článku 36 Listiny, není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona, v souladu s ústavními principy.
Pokud jde o otázku náhrady nákladů řízení, Ústavní soud poukazuje na to, že se ve své judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces, a opakovaně k otázce náhrady nákladů řízení konstatoval, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. II. ÚS 130/98, sp. zn. I. ÚS 30/02, sp. zn. IV. ÚS 303/02, sp. zn. III. ÚS 255/05 dostupné na http://nalus.usoud.cz).
V souzené věci Vrchní soud v Praze ve svém rozhodnutí ze dne 16. ledna 2007 č. j. 1 Co 312/2006-101 vycházel především ze zjištění, že ve smyslu ust. §233 odst. 2 o. s. ř. byla žaloba na obnovu řízení podaná proti prvnímu žalovanému po uplynutí tříleté objektivní lhůty. Tento závěr pak stěžovatel ve svém dovolání nezpochybnil. Proto dovolací soud uzavřel, že z hlediska obsahu dovolání, jímž je dovolací soud vázán, je třeba napadené rozhodnutí ve výroku pod bodem I. pokládat za správné. Totéž pak platí pro dovoláním výslovně napadený výrok pod bodem III., neboť ani v tomto případě dovolání neobsahuje relevantní výtky, které by byly způsobilé zpochybnit jeho správnost. Uvedeným závěrům obecných soudů, stejně tak jako závěrům odvolacího soudu ohledně náhrady nákladů řízení, nelze z hlediska ústavněprávního nic vytknout.
Ústavní soud proto neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. srpna 2009
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu