ECLI:CZ:US:2009:3.US.1064.09.1
sp. zn. III. ÚS 1064/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 22. července 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti Mgr. O. H., právně zastoupeného JUDr. Petrem Poledníkem, advokátem se sídlem v Brně, Příkop 4, proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 19. 11. 2007 č. j. 3 T 156/2007-745, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích ze dne 12. 3. 2008 č. j. 14 To 351/2007-785 a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 11. 2008 sp. zn. 5 Tdo 1384/2008, za účasti Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, Krajského soudu v Hradci Králové a Nejvyššího soudu ČR, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, splňující všechny náležitosti ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo dojít k porušení jeho základního práva na soudní ochranu dle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Postup obecných soudů měl být rovněž v rozporu s článkem 90 Ústavy ČR.
Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, byl stěžovatel v záhlaví uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 19. 11. 2007 uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1, 2 tr. zák. a trestným činem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1 tr. zák.
Trestného činu krádeže se stěžovatel dle závěrů nalézacího soudu dopustil tím, že v období od 8. 9. 2004 do 23. 9. 2004 ve Vamberku, okres Rychnov nad Kněžnou a v Žamberku, okres Ústí nad Orlicí, postupně prostřednictvím platební karty a bankomatu vybral z bankovního účtu obchodní společnosti Grifmont, spol. s r. o., částku ve výši celkem 25 000,- Kč, ačkoliv dne 3. 9. 2009 převedl svůj obchodní podíl v této obchodní společnosti, a způsobil tak obchodní společnosti Grifmont, spol. s r. o., nyní Badstav, s. r. o., se sídlem v Kounově č. 5, škodu ve výši 25 000,- Kč.
Trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1 tr. zák., se stěžovatel dle skutkových závěrů nalézacího soudu dopustil společně s dalšími obviněnými M. K. a Mgr. R. S. skutkem popsaným pod bodem 5. ve výroku o vině citovaného rozsudku.
Za tyto trestné činy byl stěžovatel odsouzen podle §247 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 22 měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roků. Podle §59 odst. 2 tr. zák. byla obviněnému uložena povinnost, aby ve zkušební době podle svých sil uhradil způsobenou škodu. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. byl stěžovateli uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodních společností a družstev na dobu 5 let.
Proti uvedenému rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí podal stěžovatel a další dva obvinění odvolání, o kterých rozhodl Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, v záhlaví označeným rozsudkem ze dne 12. 3. 2008 tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. řádu zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vině trestným činem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1 tr. zák., v celém výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody. Podle §259 odst. 3 tr. řádu odvolací soud znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině trestným činem krádeže podle §247 odst. 1, 2 tr. zák. uznal stěžovatele vinným trestným činem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1 tr. zák., jehož se stěžovatel dle odvolacího soudu dopustil společně s obviněnými K. a S. tím, že dne 3. 9. 2004 v Praze společně převedli své obchodní podíly v obchodní společnosti Grifmont, spol. s r. o., zcela nemajetnému J. S., a to proto, aby se zbavili odpovědnosti za činnost této obchodní společnosti, přičemž převod podílů proběhl bez převodu majetku obchodní společnosti s vědomím, že probíhá kontrola Finančního úřadu v Žamberku, a J. S. fyzicky nepředali žádné účetnictví obchodní společnosti Grifmont, spol. s r. o., a to s úmyslem, aby nebylo možno zjistit ekonomický stav této obchodní společnosti, stav majetku, pohledávek a závazků. Popsaným jednáním obviněných došlo k ohrožení včasného a řádného vyměření daně z příjmů právnických osob a daně z přidané hodnoty u obchodní společnosti Grifmont spol. s r. o., za období od 1. 1. 2003 do 3. 9. 2004.
Za tento trestný čin a za trestný čin krádeže podle §247 odst. 1, 2 tr. zák., ohledně něhož zůstal výrok o vině v rozsudku soudu prvního stupně nezměněn, byl stěžovatel odsouzen podle §247 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 22 měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roků. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. byl stěžovateli uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodních společností a družstev na dobu 5 let.
Proti citovanému rozsudku krajského soudu podal stěžovatel prostřednictvím svého obhájce ještě dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Dovolání stěžovatele však Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným rozhodnutím ze dne 12. 11. 2008 odmítl jako zjevně neopodstatněné dle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel obecným soudům především vytýkal, že se náležitým způsobem nezabývaly námitkami, které v rámci své obhajoby v trestním řízení uplatnil. Napadená rozhodnutí obecných soudů nejsou dle stěžovatele náležitě odůvodněna. Provedené dokazování bylo jednostranné a neúplné, skutkový stav nebyl zjištěn v souladu se zásadou materiální pravdy. Stěžovatel má konkrétně zato, že nalézací soud založil své skutkové závěry o vině stěžovatele trestným činem na jediném důkazu, a sice na výpovědi svědka S. Obecné soudy se odmítly zabývat důkazními návrhy stěžovatele, zejména svědectvím Ing. S, svědčícím ve prospěch obhajoby.
Pokud jde o trestný čin krádeže, stěžovatel je přesvědčen, že jeho jednání - tzn. výběry z bankovního účtu společnosti Grifmont - nelze hodnotit jako trestný čin dle §247 tr. zák., neboť stěžovatel jednal se souhlasem poškozeného, tzn. jednatele společnosti, kterým byl v té době J. S. Pokud jde o trestný čin dle §125 odst. 1 tr. zák., i zde dle stěžovatele obecný soud hodnotil jako trestné jednání běžnou dispozici s obchodním podílem. Stěžovatel trvá na tom, že touto dispozicí nemohlo dojít k ohrožení majetkových práv věřitelů, struktura majetku a závazků společnosti se nezměnila a dokonce došlo k převzetí závazků společnosti, jejíž obchodní podíl stěžovatel prodal, ze strany jiného subjektu. Bylo na novém jednateli, který je zároveň jediným společníkem, jaké kroky ve vztahu k věřiteli učiní. Stěžovatel sám za ekonomickou situaci společnosti po převodu obchodního podílu odpovědnost nést nemůže.
II.
Ústavní soud si dle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyžádal vyjádření účastníků řízení k ústavní stížnosti. Vyjádření obecných soudů byla stručná a fakticky jen odkazovala na odůvodnění napadených rozhodnutí. Ústavní soud proto považoval za nadbytečné zasílat tato vyjádření stěžovateli k replice.
Na základě odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud vždy připomíná, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83, čl. 90 Ústavy ČR). Ústavní soud v této souvislosti opakovaně zdůraznil, že mu nepřísluší přehodnocovat výsledky dokazování provedeného obecnými soudy v trestním řízení. Ústavní soud v případech skutkových polemik zasahuje zpravidla jen tam, kde byla v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění s vykonanými důkazy v extrémním nesouladu (viz např. rozhodnutí věci sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. III. ÚS 166/95 či sp. zn. III. ÚS 376/03, všechna dostupná v databázi NALUS), popř. pokud napadená rozhodnutí vykazovala závažné nedostatky odůvodnění ve smyslu ust. §125 odst. 1, §134 odst. 2 tr. řádu (viz např. nálezy ve věci sp. zn. III. ÚS 463/2000, sp. zn. III. ÚS 181/2000 či sp. zn. III. ÚS 1104/08). Ústavní soud se rovněž opakovaně vyjádřil k problematice tzv. opomenutých důkazů, kdy zdůraznil zejména nutnost náležitého zdůvodnění zamítnutí důkazních návrhů. Ke kasaci napadených rozhodnutí však Ústavní soud nepřikročil tam, kde došlo k opomenutí důkazních návrhů zjevně irelevantních (srov. např. rozhodnutí ve věci sp. zn. IV. ÚS 185/96, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, sp. zn. I. ÚS 733/01, sp. zn. III. ÚS 569/03 a mnohá další).
V případě projednávaného návrhu je již ze samotné argumentace stěžovatele a z odůvodnění napadených rozhodnutí patrné, že jde toliko o opakování obhajoby uplatňované v původním řízení, s níž se již obecné soudy, zejména soud odvolací a Nejvyšší soud, v napadených rozhodnutích podrobně zabývaly a vysvětlily jejich neopodstatněnost. Argumentace stěžovatele tak staví Ústavní soud do role další instance trestního soudnictví, přezkoumávající obsah konkrétních důkazů, což je role, jež Ústavnímu soudu nenáleží. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy svá skutková zjištění obsáhle a srozumitelně odůvodnily, a to s poukazem na konkrétní důkazy, takže napadená rozhodnutí nevzbuzují pochybnost ohledně postupu v mezích ust. §2 odst. 5, odst. 6 tr. řádu.
Nalézací soud ve věci provedl poměrně rozsáhlé dokazování a velmi podrobně a přesvědčivě zdůvodnil svůj závěr o tom, že cílem obžalovaných bylo převést pouze "slupku" společnosti Grifmont, s. r. o. bez jakéhokoli majetku na třetí osobu, aniž by bylo řádně předáno účetnictví společnosti, a to s úmyslem vyhnout se důsledkům probíhající kontroly finančního úřadu, čímž došlo k ohrožení včasného a řádného vyměření daně z příjmu právnických osob a DPH ve smyslu dovětku ust. §125 odst. 1 tr. zák. Obecný soud přitom zdaleka nevycházel jen z obsahu výpovědi svědka S., ale skutkový děj dovodil z celého řetězce indicií a prokázaných souvislostí uvedené transakce (zejm. výše závazků spol. Grifmont, průběh valné hromady ze dne 3. 9. 2004, probíhající kontrola finančního úřadu atd.), z důkazů listinných, ale i z výpovědí samotných obžalovaných. Obsah konkrétních důkazů, podrobně popsaný na str. 7 až 12 rozsudku soudu prvého stupně, nenechává vůbec na pochybách, že svědek S., zcela nemajetný invalidní důchodce bez jakýchkoli zkušeností s podnikáním, obtížně komunikující, v celé transakci vystupoval jako tzv. bílý kůň (nastrčená osoba) a převod obchodních podílů byl ryze účelový, tak jak je popsáno ve skutkové větě výroku o vině rozsudku odvolacího soudu. Pokud jde o motivaci stěžovatele a dalších obžalovaných, lze odkázat např. na str. 12 rozsudku krajského soudu, kde se obecný soud zabývá i výpovědí Ing. S.
Námitky stěžovatele k právní kvalifikaci jeho jednání zodpověděl velmi přiléhavě Nejvyšší soud, na jehož usnesení je rovněž možno v plném rozsahu odkázat, a to v návaznosti na argumentaci uvedenou již soudem odvolacím k tvrzení obhajoby o svolení poškozeného k výběrům z účtů společnosti (viz str. 10 až 11 rozsudku krajského soudu). Obecné soudy poukázaly na to, že finanční prostředky na předmětných bankovních účtech byly ve výlučném vlastnictví společnosti Grifmont, s. r. o. a obžalovaní, včetně stěžovatele, byli oprávněni s těmito prostředky nakládat pouze z titulu společníků a jednatelů uvedené společnosti. Po převodu obchodních podílů na J. S. zaniklo i oprávnění stěžovatele k dispozici s těmito prostředky (s odkazem na §115 zák. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník). Vzaly-li obecné soudy na základě výpovědi svědka S. za prokázáno, že mezi ním a obžalovanými existovala toliko dohoda o dorovnání (v době převodu společnosti minusového) zůstatku na účtu společnosti, pak stěžovatel výběry na účet došlých finančních prostředků nad rámec této dohody naplnil skutkovou podstatu tr. činu krádeže dle §247 odst. 1 tr. zák. (blíže i ve vztahu k event. naplnění tr. činu zpronevěry v případě souhlasu svědka S. jako jednatele viz str. 6 a 7 usnesení dovolacího soudu).
Ústavní soud dále považuje za vhodné vyjádřit se k námitkám stěžovatele na str. 2 ústavní stížnosti, kde je doslova uvedeno, že "pokud jde o zákonný znak "jednání ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech" ve skutkové části výroku o vině, soud I. stupně ve výroku o vině svého rozsudku neuvedl v rozporu s ust. §120 odst. 3 trestního řádu žádnou konkrétní skutkovou okolnost, která by tento zákonný znak naplňovala". Ústavní soud dospěl k závěru, že tato námitka byla do textu ústavní stížnosti vložena zřejmě omylem právního zástupce. Zmiňovaný znak je okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby u kvalifikovaných skutkových podstat např. v ust. §124b, §124e, §171d, §181f tr. zák., vůbec však není znakem tr. činu dle §125 odst. 1 tr. zák. (natož tr. činu dle §247 odst. 1, odst. 2 tr. zák.). V napadených rozhodnutích není tento znak vůbec zmiňován. Podobně Ústavní soud považuje za omyl, uvádí-li se na str. 2 návrhu, že "nebylo prokázáno, že by se vůbec stal skutek, za který byl stěžovatel napadenými rozhodnutími uznán vinným, a v němž byl spatřen trestný čin přijímání úplatku podle §160/1 trestního zákona". Ústavní soud konstatuje, že žádné z napadených rozhodnutí stěžovateli (ani jiným obžalovaným) trestný čin dle §160 odst. 1 tr. zák. za vinu neklade a takový trestný čin vůbec nebyl předmětem původního řízení.
S ohledem na výše uvedené byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. července 2009
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu