ECLI:CZ:US:2009:3.US.1092.09.1
sp. zn. III. ÚS 1092/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 11. června 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti J.P., právně zastoupeného Mgr. Monikou Papugovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Opatovická 4, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2009 sp. zn. 7 To 104/2009 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 30. 1. 2009 sp. zn. 1 T 136/2008, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, splňující všechny náležitosti ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo dojít k porušení jeho základních práv chráněných článkem 8 odst. 1 a odst. 3 a článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Postupem obecných soudů mělo dále dojít k porušení práv stěžovatele dle článku 5 a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, byl stěžovatel vzat do vazby usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 24. 4. 2008 z důvodů podle §67 písm. c) tr. řádu poté, co mu bylo sděleno obvinění z trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů dle ust. §187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákona dílem ve spolupachatelství dle §9 odst. 2 tr. zákona.
Ústavní stížností napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 30. 1. 2009 bylo mimo jiné rozhodnuto, že se podle §73 odst. 2 tr. řádu zamítají žádosti obžalovaných (mezi nimi i stěžovatele) o propuštění z vazby na svobodu. Podle §71 odst. 5 tr. řádu bylo rozhodnuto, že se stěžovatel ponechává ve vazbě z důvodu dle §67 písm. c) tr. řádu. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel stížnost, která však byla v záhlaví uvedeným usnesením Městského soudu v Praze podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu jako nedůvodná zamítnuta.
Stěžovatel spatřuje vady napadených rozhodnutí především v nedostatku odůvodnění, pokud jde o trvání vazebního důvodu vazby předstižné podle §67 písm. c) tr. řádu. Stěžovatel má zato, že z rozhodnutí obecných soudů není zřejmé, o jaké prokázané skutečnosti se existence uvedeného vazebního důvodu opírá, ani proč je v jeho případě vazba opatřením nezbytným. Stěžovatel tento svůj názor dokládá řadou námitek skutkového charakteru, zejména poukazuje na to, že žalované trestné činnosti sám dobrovolně zanechal, a k jejímu spáchání se dobrovolně přiznal. Stěžovatel nesouhlasí s argumentací obecných soudů ohledně rozsahu a dlouhodobosti stíhaného jednání, což obsáhle odůvodňuje výkladem své vlastní verze skutkového stavu. Stěžovatel dále nesouhlasí s tím, jak obecný soud naložil s návrhem jeho manželky na přijetí záruky za jeho chování a současně s nabídkou peněžité záruky.
Dále stěžovatel poukazuje nato, že původním vazebním rozhodnutím obvodního soudu ze dne 24. 4. 2008 byl vzat do vazby s tím, že se jeho vazba započítává dnem 22. 4. 2008 od 12:00 hodin. Stěžovatel však zdůrazňuje, že fakticky došlo k omezení jeho osobní svobody již v pondělí dne 21. 4. 2008, poté, co byl v doprovodu Policie ČR přivezen k výslechu. Odtud byl stěžovatel toho samého dne z důvodu intoxikace návykovou látkou převezen do nemocnice, kde setrval od 12:47 hod. do 12:00 hod příštího dne, kdy byl znovu odvezen k výslechu, přičemž po celou dobu strávenou v nemocnici byl za dveřmi pokoje stěžovatele příslušník Policie ČR. Stěžovatel je přesvědčen, že ke skutečnému omezení jeho osobní svobody došlo již 21. 4. 2008 v 10.00 hod. Protože byl stěžovatel zadržen před odevzdáním soudu více jak 48 hodin a nebyl propuštěn, bylo dle názoru stěžovatele porušeno jeho ústavně zaručené právo na osobní svobodu podle článku 8 odst. 3 Listiny, podle kterého zadržená osoba musí být ihned seznámena s důvody zadržení, vyslechnuta a nejpozději do 48 hodin propuštěna na svobodu nebo odevzdána soudu.
Stěžovatel dále vyjadřuje nesouhlas s hodnocením svého jednání jako zvlášť nebezpečné recidivy dle ust. §41 odst. 1 tr. zákona a s odůvodněním, že se žalované trestné činnosti dopustil v době podmíněného propuštění z trestu odnětí svobody. Stěžovatel je přesvědčen, že v jeho případě není naplněna materiální podmínka zvlášť nebezpečné recidivy.
II.
Po přezkoumání napadených rozhodnutí ve světle námitek stěžovatele dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není orgánem činným v trestním řízení a nemůže funkci těchto orgánů nijak suplovat. Ústavní soud postupuje zásadně velmi zdrženlivě ve věcech, jež dosud nebyly pravomocně skončeny. I ve věcech vazebních náleží ochrana práv stíhaných osob především obecným soudům a kasace jejich rozhodnutí Ústavním soudem je přípustná jen v případě zásahu majícího ústavněprávní relevanci ve smyslu porušení práv dle článku 8 Listiny. Ústavní soud ve své judikatuře uvádí, že výklad ,,konkrétních skutečností", odůvodňujících vazební stíhání ve smyslu ust. §67 tr. řádu, je především věcí obecných soudů, jež musejí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit nezbytnost dalšího trvání vazby (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 1025/09, sp. zn. II. ÚS 2838/08 či sp. zn. II. ÚS 437/09, dostupná v databázi rozhodnutí NALUS).
Ústavní soud připomíná, že rozhodování o vazbě může být ze své podstaty vedeno toliko v rovině určité pravděpodobnosti (nikoliv jistoty) ohledně důsledků, které mohou nastat v případě propuštění stíhané osoby z vazby na svobodu. Tento závěr platí samozřejmě i o rozhodnutí o vazbě z důvodu uvedeného v ust. §67 písm. c) tr. řádu (vazba předstižná), ba dokonce lze v těchto případech uvedený charakter vazebního rozhodování akcentovat. Podnětem pro zrušení napadených vazebních rozhodnutí Ústavním soudem za této situace může být především zcela paušální odůvodnění vazby obviněného. V projednávané věci však lze ze stručně, ale dostatečně odůvodněných rozhodnutí obecných soudů jasně vysledovat objektivní východiska, způsob uvažování soudů a jejich vztah k závěrům, k nimž se obecné soudy dobraly. V napadených rozhodnutích obecné soudy reagovaly na argumenty, které stěžovatel uváděl ve své žádosti o propuštění z vazby na svobodu. Soud prvého stupně poukázal na to, že stěžovatel nezanechal žalované trestné činnosti dobrovolně, ale pouze z obavy, že je monitorován policií. Obecný soud zdůraznil recidivní charakter stíhané trestné činnosti. Stejně tak dostatečné odůvodnění obsahuje i napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze jako soudu stížnostního. Tento soud odkázal na obsah dosud shromážděných důkazů (zadržené zásilky, výsledky domovních prohlídek a odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu), které posilují podezření, že se stěžovatel a další obžalovaní trestné činnosti dopouštěli dlouhodobě. Stížnostní soud zmínil i skutečnost, že stěžovatel byl již celkem desetkrát soudně trestán za obdobnou trestnou činnost a odkázal přitom na obsah obžaloby.
Požadavek stěžovatele, aby byly v rámci řízení o ústavní stížnosti projednány jeho skutkové námitky ohledně dlouhodobého charakteru stíhané trestné činnosti, staví Ústavní soud do role superrevizního orgánu, který by snad měl v době, kdy o věci teprve probíhá řízení před obecnými soudy, revidovat jejich dosavadní skutková zjištění. Takový postup by byl zcela v rozporu s pravomocí Ústavního soudu ve smyslu shora uvedeném i se samotným účelem ústavní stížnosti. Ústavní soud se k těmto otázkám nemůže vyjadřovat, aniž by fakticky prejudikoval rozhodnutí o vině trestným činem, které náleží trestnímu soudu. Totéž se týká i námitek ohledně zvlášť nebezpečné recidivy dle ust. §41 odst. 1 tr. zákona.
Ohledně návrhu manželky stěžovatele na složení peněžité záruky ve smyslu ust. 73a odst. 1 tr. řádu stěžovatel především namítá, že se obecné soudy opomněly zabývat jeho prohlášením, že je jeho manželka připravena poskytnout peněžitou záruku v takové výši, kterou by obecný soud považoval za dostatečnou. Ústavní soud konstatuje, že jde o námitku z hlediska důvodnosti ústavní stížnosti zcela irelevantní, neboť napadeným usnesením obvodního soudu nebylo vůbec rozhodováno o nabídce peněžité záruky. I pokud by se jednalo o rozhodnutí tohoto druhu, pak má-li peněžitou záruku skládat třetí osoba, je na ní, aby se k požadované výši peněžité záruky sama vyjádřila. Prohlášení stěžovatele o připravenosti jiné osoby ke složení peněžité záruky může obecný soud brát jen stěží v úvahu.
Důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí nemohou být ani námitky stěžovatele ohledně zápočtu vazební lhůty ode dne 22. 4. 2008 od 12:47 hod. Ústavní soud je vázán petitem návrhu, v němž stěžovatel požaduje zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů. Námitku týkající se omezení osobní svobody měl stěžovatel uplatnit ve vztahu k usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 24. 4. 2008 sp. zn. 44 Nt 525/2008, kterým byl stěžovatel vzat do vazby. Tato námitka by snad mohla mít ústavněprávní relevanci z hlediska délky vazby ve smyslu ust. §71 tr. řádu, ústavní stížností napadených rozhodnutí se však netýká. Pokud by chtěl stěžovatel brojit proti samotnému zásahu do jeho práva na osobní svobodu, k němuž mělo dojít 21. až 22. 4. 2008, musel by to deklarovat v petitu ústavní stížnosti. Pak by se však zcela zjevně jednalo o návrh opožděný, podaný po lhůtě uvedené v ust. §72 odst. 5 zákona o Ústavním soudu, neboť projednávaná ústavní stížnost byla podána dne 27. 4. 2009.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nezjistil, že by napadená rozhodnutí porušila stěžovatelem označená základní práva, ani jiná práva vyplývající z článků Listiny a Úmluvy, odmítl tento návrh jako zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. června 2009
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu