ECLI:CZ:US:2009:3.US.1187.09.1
sp. zn. III. ÚS 1187/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy a ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. L. K., zastoupené Mgr. Blankou Kalcsovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Škroupova 719, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 2. 2009, č. j. 6 Ads 119/2008-121, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá, aby Ústavní soud pro porušení čl. 1 odst.1, čl. 4 a čl. 9 odst. 3 Ústavy České republiky, a dále čl. 1, čl. 3 odst. 3, čl. 4, čl. 26 odst. 3, čl. 30 odst. 1, 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") zrušil v záhlaví označené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu.
Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že rozhodnutím Krajského úřadu Středočeského kraje, odboru sociálních věcí, ze dne 3. 5. 2007, sp. zn. 58365/2007/KUSK/3, bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Týnec nad Labem ze dne 22. 3. 2007, č. j. 661/2007/TNL, kterým nebyl stěžovatelce přiznán příspěvek na živobytí dle §21 zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o pomoci v hmotné nouzi").
Žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí správního orgánu Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 5. 2008, č. j. 4 Cad 54/2007-82, zamítl s tím, že stěžovatelka nesplňovala podmínky nároku na dávku příspěvku na živobytí, neboť ji s ohledem na ustanovení §3 odst. 1 písm. a) zákona o pomoci v hmotné nouzi nelze považovat za osobu v hmotné nouzi a nespadá ani do okruhu osob podle §11 odst. 3 tohoto zákona. O jinou dávku stěžovatelka v řízení nepožádala.
Kasační stížnost stěžovatelky Nejvyšší správní soud nyní napadeným rozsudkem jako nedůvodnou zamítl. V odůvodnění uvedl, že stěžovatelka - přes počáteční nedostatky ve formalizovaném způsobu podání žádosti - nepochybně požádala o poskytnutí dávky na živobytí a jelikož k jiné dávce její návrh nesměřoval, nebylo možno o ní (k žádosti stěžovatelky) vést správní řízení. Ve shodě s žalovaným a městským soudem vyslovil, že stěžovatelka zákonné podmínky pro přiznání dávky na živobytí nesplnila (což ostatně ani nebylo v řízení zpochybňováno) a pokud opakovaně poukazuje na to, že v důsledku své nemajetnosti není schopna "odstranit překážku toho, aby byla považována za osobu v hmotné nouzi" (zde údajná "finanční nemožnost" dojet na úřad práce, vzdálený 20 km, pro účely registrace uchazeče o zaměstnání), není toto tvrzení "způsobilé působnost hypotézy §3 odst. 1 písm. a) vyloučit".
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že ač je schopna (s ohledem na své vzdělání a pracovní praxi) se sama živit, tuto možnost reálně nemá, neboť není dostatek pracovních příležitostí, a nemá prostředky na "výživu, bydlení, na hledání zaměstnání a překlenutí prvního 1,5 měsíce do výplaty první mzdy na úhradu jízdného". Správní orgány jí kladou "nevykonatelné požadavky", jako kupříkladu předložení dokladů na úhradu služeb spojených s bydlením a zejména pak s evidencí na úřadu práce, které však doložit nemůže, neboť na "tyto úhrady nemá žádné prostředky". Podle stěžovatelky se "protistrana" nesnažila situaci "vyřešit smírně" a nabídnout či zprostředkovat jí vhodné zaměstnání, resp. nebyla využita možnost přiznat jí dávky v hmotné nouzi v takové výši, aby si zaměstnání mohla hledat sama. Tvrdí proto, že obecné soudy "nezhodnotily právní otázku věci jednotlivě ani ve vzájemných souvislostech", a k tomu pak odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 755/06.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení (zde soudním řízení správním), není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Jinak interpretace podústavního práva je svěřena soudů obecným a k případnému sjednocování jejich rozhodování je povolán Nejvyšší soud a Nejvyšší správní soud.
V usnesení ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 219/04 (stejně jako později, kupříkladu v usnesení sp. zn. II. ÚS 1187/07 či v usnesení sp. zn. III. ÚS 2191/07), Ústavní soud připomenul, že stav, kdy byl "za neexistence Ústavou předpokládaného Nejvyššího správního soudu sám nucen ve věcech, které jsou projednávány ve správním soudnictví, provádět v nezbytných případech korekci právních názorů, která by jinak příslušela tomuto soudu ... faktickým započetím činnosti Nejvyššího správního soudu pominul", a proto i v této oblasti platí, že "Ústavní soud není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem". Co do "výkladu jednoduchého práva, naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší sjednocovat judikaturu správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s. (resp. §17 a násl. s. ř. s.)", a to "v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod".
Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva provedeného soudy (jakož i správními orgány), lze je hodnotit za protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").
Oproti očekáváním stěžovatelky však právní názory, na jejichž základě správní orgán a potažmo i správní soudy dospěly k úsudku, že v její věci nebyly splněny zákonné podmínky pro poskytnutí příspěvku na živobytí podle §21 zákona o pomoci v hmotné nouzi, za protiústavní - v uvedeném smyslu - mít nelze.
O výkladový exces, nepředvídatelnost vydaných rozhodnutí, případně absenci jejich logického a srozumitelného odůvodnění zde totiž nejde zjevně. Oba soudy (zejména Nejvyšší správní soud) své právní názory adekvátně odůvodnily a srozumitelně vysvětlily za jakých podmínek vzniká nárok na přiznání požadované dávky v hmotné nouzi (resp. jednotlivých zákonných dávek) a proč v posuzované věci stěžovatelka tyto podmínky nesplňuje; jelikož, jak bylo řečeno, kategorie pouhé správnosti není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu, je namístě závěr, že jeho roviny - z tvrzené námitky nedostatku spravedlivého procesu - dosaženo nebylo.
Již jen na vysvětlenou stěžovatelce se dodává, že oba soudy též (navíc) objasnily základní principy správního řízení o přiznání dávky v hmotné nouzi a dostatečně vysvětlily, z jakého důvodu jí nemohla být v tomto řízení přiznána dávka jiná, než o jakou žádala; na odůvodnění jejich rozhodnutí proto zde postačí jen odkázat. Odvolává-li se pak stěžovatelka i na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 755/06, je očividné, že ku podpoře jejích tvrzení vést nemůže, neboť stěžejní právní otázka, na jejímž posouzení je napadené rozhodnutí založeno, jím řešena nebyla; to, že se oba soudy otevřenou právní otázkou nároku stěžovatelky na dávku zabývaly ve všech souvislostech, bylo již výše řečeno.
Ústavní stížností stěžovatelka toliko pokračuje v polemice se správním orgánem a obecnými soudy na úrovni jimi aplikovaného práva, a to především uplatněním obdobných námitek, jež jim adresovala již dříve. Nepřípustně očekává, že napadená rozhodnutí Ústavní soud podrobí dalšímu - v podstatě instančnímu - přezkumu.
Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Z řečeného se podává, že právě tak je tomu v posuzované věci.
Nelze proto než uzavřít, že stěžovatelce se doložit porušení svých ústavně zaručených práv nezdařilo, a proto Ústavní soud její ústavní stížnost podle citovaného ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. července 2009
Jan Musil
předseda senátu