ECLI:CZ:US:2009:3.US.1201.09.1
sp. zn. III. ÚS 1201/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. O., zastoupené JUDr. Evou Janíkovou, advokátkou se sídlem ve Frýdku - Místku, Farní 19, proti výroku sub. II. rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 22. 10. 2008, č. j. 8 C 258/2006-104, a usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 18. 2. 2009, č. j. 69 Co 18/2009-120, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud pro porušení čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, jimiž rozhodly o náhradě nákladů řízení o vydání movitých věcí.
Soud prvního stupně výše uvedeným rozsudkem vyhověl žalobě, kterou se stěžovatelka domáhala proti žalovanému JUDr. T. V. vydání ve výroku specifikovaných věcí, neboť dospěl k závěru, že po úspěchu stěžovatelkou dříve podané vylučovací žaloby a částečném zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. f) o. s. ř. držel žalovaný (soudní exekutor pověřený provedením exekuce proti manželu stěžovatelky) předmětné věci neoprávněně. O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně tak, že ve smyslu ustanovení §143 o. s. ř. uložil stěžovatelce povinnost k jejich náhradě (ve výši 35 585 Kč) žalovanému.
Odvolací soud ústavní stížností napadeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení jako věcně správné potvrdil (§219 o. s. ř.) a podle §142 odst. 1 o. s. ř. uložil stěžovatelce povinnost k náhradě též nákladů odvolacího řízení (952 Kč).
V ústavní stížnosti stěžovatelka obšírně oponuje závěrům soudů obou stupňů a dovozuje, že důvody k aplikaci ustanovení §143 o. s. ř. v její věci dány nebyly. Jednak kritizuje úsudek, že žalobu podala předčasně, argumentem, že pro stav neoprávněného držení věcí soudním exekutorem není určující až právní moc usnesení o (částečném) zastavení exekuce, nýbrž již právní moc rozsudku, jímž byly dotčené věci z exekuce vyloučeny, a jednak popírá správnost zjištění, že byla žalovaným včas (a relevantně) vyzvána k jejich převzetí, čímž se měla sama ocitnout v prodlení.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti; není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro připouštěnou výjimku se pojí s argumentem, že konkrétním rozhodnutím obecného soudu o nákladech občanskoprávního řízení bylo dotčeno právo na spravedlivý proces, dovozované z čl. 36 odst. 1 Listiny. Poněvadž nemůže jít o nic jiného, než o zpochybnění výkladu a aplikace práva, resp. příslušných procesněprávních ustanovení, uplatní se zásada, že o protiústavní výsledek jde tehdy, jestliže je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli. Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí shora zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
Nic z uvedených podmínek pro zásah Ústavního soudu stěžovatelčině ústavní stížnosti nesvědčí; pokračuje totiž toliko v polemice s obecnými soudy na úrovni jimi užitého podústavního práva a sama nikterak nedává najevo, proč by spor o výklad (a aplikaci) ustanovení §143 o. s. ř. v její věci měl nabýt ústavněprávního rozměru. Proti závěrům obecných soudů toliko klade konstrukci vlastní, založenou na přesvědčení, že je "správnější", nicméně neuvádí, proč by ta, které oponuje, měla být "protiústavní", resp. proč by měl do tohoto sporu zasáhnout Ústavní soud, a obdobné platí i o její oponentuře "skutkové". Jinak řečeno, stěžovatelka zjevně podléhá představě, že Ústavní soud je nadán speciální pravomocí pro přezkum nákladových rozhodnutí obecných soudů, a to patrně proto, že jiné (třetí) instance (když dovolání není přípustné) již není, a nedoceňuje naopak okolnost, že není povolán k ochraně prosté zákonnosti, nýbrž až ústavnosti (viz výše).
Ústavní soud se tudíž omezuje na sdělení, že v rozhodnutí obecných soudů nespatřuje ani exces (svévoli) ani libovůli, čímž své možnosti pokládá za vyčerpané. Stojí již jen za zaznamenání, že obecné soudy své závěry obsáhle, logicky a srozumitelně odůvodnily, a nikterak se nenaznačuje, že nejsou i věcně obhajitelné.
Řečené pak vede logicky k závěru, že se stěžovatelce existenci zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a Ústavní soud proto posoudil její ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát (bez jednání) usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. září 2009
Jan Musil v. r.
předseda senátu