ECLI:CZ:US:2009:3.US.1343.09.1
sp. zn. III. ÚS 1343/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 17. prosince 2009 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. D. S., zastoupeného JUDr. Klárou Veselou - Samkovou, Ph.D., advokátkou v Praze 2, Španělská 6, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. 2. 2009 č. j. 30 Cdo 3883/2007-67, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2007 č. j. 19 Co 180/2007-48 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 22. 1. 2007 č. j. 5 C 204/2006-27, spolu s návrhem na náhradu nákladů řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 22. 5. 2009 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení shora označených soudních rozhodnutí, a to pro porušení čl. 1, čl. 3, čl. 4, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 17 a čl. 18 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Protokolu k Úmluvě. Současně se domáhal toho, aby Ústavní soud vyslovil, že mu náleží úhrada nákladů za právní zastupování před Ústavním soudem.
Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, napadeným rozsudkem obvodního soudu byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatel domáhal na Ing. J. D. zaplacení částky 36 000 Kč. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně shora označeným rozsudkem potvrdil. Nejvyšší soud pak stěžovatelovo dovolání napadeným usnesením odmítl, neboť je neshledal přípustným, a to ani podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. V této soudní při řešily obecné soudy otázku, zda žalovaný je povinen uhradit stěžovateli jako pronajímateli bytu, jehož nájemkyní je matka žalovaného, uvedenou částku z toho důvodu, že měl v daném bytě evidováno místo podnikání ve smyslu živnostenského zákona (1 000 Kč za každý měsíc tři roky nazpět), aniž by žalovaný živnost v bytě vykonával, resp. kdy stěžovatel neprokázal opak.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že žalovaný nemá právo podnikat v bytě a uvádět adresu bytu jako místo podnikání v úřední evidenci bez jeho výslovného souhlasu. K porušení vlastnického práva podle čl. 11 Listiny a čl. 1 Protokolu k Úmluvě stěžovatel uvádí, že vlastnické právo může vlastník omezit pouze vlastním právním úkonem (v daném případě nájemní smlouvou). Právem žalovaného, které v daném případě bylo odvozeno od práva nájemnice (matky žalovaného), bylo užívat věc dohodnutým způsobem (tj. byt užívat pouze k bydlení), jiný rozsah užívání bytu nikdy nebyl dohodnut a ani být nemohl (jde o tzv. regulovanou nájemní smlouvu). Žalovaný tak neměl právo užívat byt k jinému účelu než k bydlení, přičemž pod tento pojem nelze zařadit využívání bytu k výdělečné činnosti. Byt by bylo možno užívat k podnikání jen se souhlasem pronajímatele, kterýžto však udělen nebyl. Přitom nelze po vlastníkovi spravedlivě požadovat, aby strpěl zásah do svého vlastnického právo bez jakéhokoliv protiplnění a hlavně bez možnosti se bránit či danou záležitost ovlivňovat (nemůže totiž u tzv. regulovaných nájmů požadovat žádné protiplnění ve formě zvýšení nájemného nebo speciálního poplatku). Pokud žalovaný daným způsobem byt užíval, má on jako pronajímatel právo na vydání bezdůvodného obohacení. Zdůrazňuje, že nikdo bez souhlasu vlastníka nemovitosti v ní nemůže umístit své místo podnikání, a tvrdí, že se nelze spokojit s tvrzením, že živnost nebyla fakticky provozována, neboť z existence živnostenského listu plyne řada právních povinností, živnostník zejména musí označit jinou adresu, kde vykonává podnikatelskou činnost, a pokud tak neučiní, je třeba předpokládat, že podnikatelskou činnost provozuje v místě svého bydliště. Ve vztahu k namítanému porušení čl. 1 a čl. 3 Listiny uvádí, že úprava nájemní smlouvy je v důsledku nečinnosti zákonodárce nevyvážená a jeho diskriminuje. V této souvislosti poukazuje i na nález Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2006 sp. zn. Pl. ÚS 20/05. Stěžovatel uzavřel, že soudy nepřípustně vykládají právo žalovaného umístit místo svého podnikání do bytu, k němuž mu takovéto právo nesvědčí.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh.
Ústavními stížnostmi téhož stěžovatele, jež byly co do skutkového i právního základu prakticky totožné s ústavní stížností nyní posuzovanou, se Ústavní soud již zabýval - viz usnesení ze dne 11. 2. 2009 sp. zn. I. ÚS 2287/08, ze dne 1. 7. 2009 sp. zn. I. ÚS 589/09 a ze dne 9. 7. 2009 sp. zn. II. ÚS 708/09, načež dospěl k závěru, že je třeba je pokládat za zjevně neopodstatněné. Například v posledně uvedeném usnesení Ústavní soud poukázal na své postavení v systému orgánů veřejné moci a na svůj vztah k obecným soudům, přičemž se vyjádřil i k podmínkám, za nichž může zasáhnout do jejich rozhodovací činnosti. Po posouzení věci pak dospěl k závěru, že tyto podmínky splněny nebyly, neboť stěžovatel, ač se snaží ústavní stížnosti dát ústavněprávní rozměr, v podstatě (jen) zpochybňuje právní hodnocení provedené obecnými soudy. Současně Ústavní soud - ve shodě s obecnými soudy - zdůraznil, že pro danou věc je rozhodující posouzení, k jakým účelům byl nájemní byt užíván, tedy zda nebyl užíván v rozporu s účelem, pro který byl zkolaudován, a že pouhé umístění sídla podnikání do nájemního bytu, byť bez souhlasu pronajímatele, nepředstavuje porušení povinností nájemce vyplývajících z nájemního vztahu, pokud je byt užíván v souladu se svým účelem; zmínil přitom, že existují profese (např. spisovatel, účetní, překladatel apod.), které jsou běžně vykonávány v domácnosti, aniž by bylo zapotřebí pro ně mít speciální provozovnu, a konstatoval, že výše uvedenou skutečností (administrativním umístěním sídla podnikání) tedy nemohlo být vlastnické právo stěžovatele nikterak dotčeno a že za situace, kdy v řízení před obecnými soudy nebylo prokázáno, že by v předmětném nájemním bytě nájemce živnost fakticky provozoval, jsou úvahy stran možného bezdůvodného obohacení bezpředmětné.
Vzhledem k tomu, že se III. senát Ústavního soudu se závěry vyslovenými ve shora uvedených usneseních plně ztotožnil, nezbylo mu, než s odkazem na ně ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Protože ústavní stížnost byla odmítnuta, nemohlo být vyhověno návrhu stěžovatele na úhradu nákladů na jeho (právní) zastoupení (§83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. prosince 2009
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu