ECLI:CZ:US:2009:3.US.163.09.1
sp. zn. III. ÚS 163/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Art Forum 21 Praha, s. r. o., se sídlem Praha 2, Kunětická 2534/2, zastoupené JUDr. Vladimírem Jablonským, advokátem se sídlem Praha 1, 28. října 1001/3, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 2. 2008 č. j. 1 Nc 1302/2008-34 a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 9. 2008 č. j. 3 Co 50/2008-69, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatelka žádá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená usnesení obecných soudů v její civilní věci, neboť jimi měla být dotčena její základní práva a svobody, zejména ty, které jsou upraveny v čl. 1 a 90 Ústavy, jakož i v čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").
Stěžovatelka v ústavní stížnosti vytýká odvolacímu soudu, že se nezabýval novými důkazy, které v odvolacím řízení předložila, a tím nepřezkoumal, zda jsou dány zákonné předpoklady pro vydání předběžného opatření. Ty podle jejího názoru naplněny nebyly, neboť zde není ani naléhavost potřeby prozatímně upravit poměry účastníků ani nebyly osvědčeny skutečnosti, pro vydání předběžného opatření rozhodné. Stěžovatelka též namítá, že obecné soudy nesprávně zvážily nepřiměřenost újmy, která jí nařízením předběžného opatření vzniká; ta je nejen vysoká, nýbrž i neodčinitelná. Zatímco do výroby první části audiovizuálního díla (o které jde) investovala částku přesahující 35 miliónů Kč, jistota složená žalobkyní na pokrytí škody činí pouze 100 000 Kč. Konečně stěžovatelka poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné "pod č. SR 1/1996", dle kterého nemůže být předběžné opatření vydáno, jestliže by jeho obsah byl totožný s rozhodnutím ve věci samé.
Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 1 Nc 1302/2008 se podává, že Městský soud v Praze výrokem I. usnesení ze dne 8. 2. 2008 č. j. 1 Nc 1302/2008-34 nařídil předběžné opatření, kterým zakázal stěžovatelce (žalované) užívat audiovizuální dílo vytvořené na základě scénáře Z. Z. k 1. - 13. dílu pořadu - kriminálního seriálu s názvem "První oddělení". Soud považoval za osvědčené, že Z. Z. poskytl žalobkyni výhradní licenci k právu dílo užít, a proto jí svědčilo právo vyplývající z ustanovení §40 odst. 1 písm. b) a §41 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorského zákona); oproti tomu stěžovatelka měla audiovizuální dílo pouze vytvořit, a nikoli i užít.
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 30. 9. 2008 č. j. 3 Co 50/2008-69 usnesení soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil. Ohledně skutkových tvrzení, které stěžovatelka uváděla v odvolání, jež se lišily od skutečností osvědčených soudem prvního stupně, odkázal odvolací soud stěžovatelku na řízení ve věci samé. O potřebě upravit poměry účastníků již nyní svědčila podle jeho názoru sama obrana stěžovatelky, jakož i oznámení autora Z. Z. o vstupu do řízení ve věci samé jako vedlejšího účastníka na straně žalobkyně.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákona o Ústavním soudu"].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Jinak interpretace podústavního práva je svěřena soudům obecným a k případnému sjednocování jejich rozhodování je povolán Nejvyšší soud. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
K otázce způsobilosti předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi (byť s jistou rezervovaností, viz kupříkladu rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 119/98) vyjadřuje tak, že tuto způsobilost vyloučit nelze.
V dané věci, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, jde především o to, zda posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření [§75c odst. 1 písm. a) o. s. ř.], nezakládá nepřípustné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatelky v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, jmenovitě pak těmi, na které se stěžovatelka výslovně odvolala.
Deficit spravedlivého procesu, jež stěžovatelka v ústavní stížnosti především namítá, se pak v rovině právního posouzení věci nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů.
Ústavní soud v dřívějších rozhodnutích (kupř. sp. zn. II. ÚS 221/98, IV. ÚS 189/01) dal zřetelně najevo, že "smyslem předběžného opatření je zatímní úprava poměrů účastníků (nikoli s konečnou platností), přičemž musí být poskytnuta ochrana jak tomu, kdo o vydání předběžného opatření žádá, tak v rámci ústavních pravidel i tomu, vůči komu předběžné opatření směřuje (čl. 90 Ústavy)". Současně platí, že "ochrana toho, proti komu má navrhované předběžné opatření směřovat, však nemůže dosáhnout takové intenzity, aby prakticky znemožnila ochranu oprávněných zájmů druhé strany". Ústavní soud opětovně zdůrazňuje i důsledky toho, že v případě předběžného opatření se jedná o opatření s omezenou dobou trvání (§77 o. s. ř.), které může být k návrhu zrušeno (§77 odst. 2, věta první, o. s. ř.) a není jím ani prejudikován konečný výsledek sporu.
Má-li být předběžné opatření nařízeno, musí být tím, kdo takový návrh činí, "prokázána" především potřeba zatímní úpravy právních poměrů účastníků, respektive obava, že by výkon soudního rozhodnutí byl ohrožen [§75c odst. 1 písm. a) o. s. ř.]; tato potřeba nastává - obecně vzato - v těch případech, kde by nenařízením předběžného opatření vznikl prostor pro jednání, jež by vytvořilo nezvratný stav, resp. jež by vedlo k neodčinitelným následkům. Co do podmínky "prokázání" pak platí, že jde o více než osvědčení, tedy že o důvodech potřeby prozatímní úpravy musí navrhovatel soud přesvědčit, na druhé straně však zde nemá místo dokazování v procesním smyslu, pro které z povahy věci není prostor (viz kupříkladu absence jednání). U ostatních "skutečností, které jsou rozhodující pro uložení povinnosti předběžným opatřením" postačí, budou-li osvědčeny, tj. aby se jevily pravděpodobnými (k tomu srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 637/05).
Není důvod pochybovat, že obecné soudy interpretační zásady rozhodných ustanovení procesního práva znaly a že z nich vycházely.
V posuzované věci soud prvního stupně shledal, že žalobkyně osvědčila nejen svůj (dotčený) autorskoprávní nárok, nýbrž též prokázala potřebu prozatímní úpravy poměrů mezi účastníky. Tento závěr, k němuž dospěly obecné soudy, má očividně adekvátní - věcné i logický - zakotvení již v tvrzeních návrhu a odkazovaných podkladech, a není důvod nesdílet úsudek, že pro vydání předběžného opatření tvořil dostatečný podklad. Ve vydání takového rozhodnutí nelze spatřovat svévoli ani jej není možno hodnotit jako jinak extrémně vybočující z mezí standardní rozhodovací soudní praxe. Rozhodnutí obecných soudů jsou rovněž přiléhavě odůvodněna, a nedostatek spravedlivého procesu (viz shora) dovodit nelze.
Jestliže stěžovatelka namítá, že se odvolací soud odmítl zabývat tvrzeními a důkazy, které předložila v odvolacím řízení, nelze než se ztotožnit s odvolacím soudem potud, že prostor pro takové dokazování se otevře až v řízení o věci samé; odvolací soud totiž správně vycházel z ustanovení §75c odst. 4 o. s. ř., podle kterého je zde rozhodující stav v době vyhlášení (vydání) usnesení soudu prvního stupně. Pro odvolací řízení to znamená, že účastníci nemohou v odvolání nebo v průběhu odvolacího řízení uvádět žádné nové skutečnosti nebo důkazy (srov. Bureš/Drápal/Krčmář a kolektiv: Občanský soudní řád - Komentář, I. díl, 7. vydání. C. H. Beck, Praha 2006, s. 300). Postupem, jehož se stěžovatelka dožaduje, by byl smysl předběžného opatření popřen, především co do jeho intencionální efektivity.
Co do námitky, že předběžné opatření nemůže být vydáno, jestliže by jeho obsah byl totožný s rozhodnutím ve věci samé, postačí připomenout, že tato překážka platí toliko zásadně. Ostatně stěžovatelka ji uplatnila teprve v řízení o ústavní stížnosti, aniž tak učinila v řízení před obecnými soudy, a jejímu nynějšímu projednání brání i princip subsidiarity ústavněprávního přezkumu (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 161/01, sp. zn. III. ÚS 183/01, a mnohá další).
Ku kritice, zaměřené stěžovatelkou ku porovnání výše újmy, jež jí předběžným opatřením vzniká, a výší navrhovatelkou složené jistoty, se již přiléhavě vyjádřil odvolací soud, jestliže poukázal na náhradově škodový režim, zakotvený v ustanovení §77a odst. 1 o. s. ř.
Je tedy namístě uzavřít, že se stěžovatelce zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý. Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.
Ústavní soud vychází z toho, že argumentace předestřená stěžovatelkou v ústavní stížnosti směřuje toliko proti výroku I. usnesení městského soudu a proti usnesení vrchního soudu; širší rozsah ústavní stížnosti by ostatně postrádal smysl v situaci, kdy další výroky napadených usnesení nepředstavují žádný nepříznivý dopad do jejího právního postavení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. března 2009
Jan Musil
předseda senátu