ECLI:CZ:US:2009:3.US.1677.09.1
sp. zn. III. ÚS 1677/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Z. J., zastoupeného Julii Chocholovou, advokátkou se sídlem v Brně, Královopolská 84, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2009, sp. zn. 6 Tdo 160/2009, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 9. 2008, sp. zn. 5 To 432/2008, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 22. 5. 2008, sp. zn. 92 T 164/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, jež splňuje formální požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí, jež byla vydána v jeho trestní věci, neboť je toho názoru, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") a v čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").
Z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí se podává, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem Městského soudu v Brně v bodech 1) a 2) výroku o vině uznán vinným trestným činem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 tr. zák. ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zákona. Za tento trestný čin a za sbíhající se trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 odst. 1 tr. zákona, jímž byl pravomocně uznán vinným trestním příkazem Městského soudu v Brně ze dne 28. 11. 2006, sp. zn. 9 T 262/2006, který nabyl právní moci dne 12. 1. 2007, byl obviněnému uložen podle §147 odst. 1 tr. zákona za použití §35 odst. 2 tr. zákona souhrnný trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zákona a podle §59 odst. 1 tr. zákona podmíněně odložen na zkušební dobu 36 měsíců. Podle §59 odst. 2 tr. zákona byla stěžovateli uložena povinnost, aby ve zkušební době uhradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Stěžovateli byl rovněž uložen peněžitý trest ve výši 15 000 Kč a pro případ, že by nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl mu podle §54 odst. 3 tr. zákona stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců. Podle §49 odst. 1 tr. zákona a podle §50 odst. 1 tr. zákona, za použití §35 odst. 2 tr. zákona, byl dále stěžovateli uložen trest zákazu řízení motorových vozidel na dobu 18 měsíců. Současně byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Městského soudu v Brně ze dne 28. 11. 2006, sp. zn. 9 T 262/2006, jakož i všechna další rozhodnutí na tento zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
O odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Brně tak, že je podle §256 tr. řádu (jako nedůvodné) zamítl, a následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu (jako zjevně neopodstatněné) odmítl.
V ústavní stížnosti stěžovatel především polemizuje s hodnocením provedených důkazů a se soudy učiněnými skutkovými zjištěními. Má zato, že v řízení před soudem prvního stupně nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav, neboť nebyl vyhotoven "znalecký posudek z oboru ekonomika - účetnictví ohledně výše dluhu na povinných platbách v období od 1. ledna 2005 do 6. května 2005", který Městský soud v Brně neopodstatněně označil za "nadbytečný a neefektivní", a namítá, že tím nebyly akceptovány "všechny důkazní návrhy", které by jeho vinu vyvracely. Tento stav podle stěžovatele nenapravil ani soud odvolací, jestliže toliko v obecné rovině připustil, že "u tohoto druhu trestné činnosti" je doplnění dokazování znaleckým posudkem sice obvyklé, avšak na druhé straně jako určující shledal, že odpovídající skutková zjištění byla v posuzované věci učiněna již z důkazních pramenů jiných. Dovozuje dále, že soudy měly též "vyžádat protokol sepsaný na FÚ Brno II, č.j. 67037/06/289933/4330", který by prokazoval že "společnost T & DC, s. r. o. se sídlem v Brně, Pompova 4, měla (v prosinci roku 2005) na základě obchodu zrealizovaného panem Horáčkem, s výnosností cca 1 000 000 Kč, dostatek finančních prostředků, ze kterých měly být uhrazeny dlužné platby na odvody státu". Stěžovatel je rovněž přesvědčen, že není subjektem ke spáchání trestného činu podle §147 trestního zákona způsobilým, neboť nebyl jednatelem uvedené společnosti, a pokud "jednal na základě plné moci vůči úřadům, činil tak na základě pokynů statutárního orgánu a s cílem řešit situaci, již vzniklou v důsledku odpovědnosti jiných osob, a to např. dohodnutím splátek"; skutečnost, že fakticky "řídil chod firmy", podle jeho názoru prokázána nebyla. Konečně poukazuje i na to, že nebyl legitimován z titulu svého postavení učinit kroky k ukončení podnikatelské činnosti společnosti, a tedy ani podat návrh na zahájení konkursního řízení.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Není ani orgánem činným v trestním řízení a nemůže tyto orgány nahrazovat; pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 257).
Co do stížností otevřené skutkové roviny (trestního) řízení, platí jakožto obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá též požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně odůvodněny.
V rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 359/05 (jakož i mnoha jiných) Ústavní soud vymezil obecné podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu zásahu do pravidel spravedlivého procesu. Ohledně kategorie tzv. opomenutých důkazů (čehož se stěžovatel mimo jiné dovolával) jde o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, avšak důkazní návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, případně zcela opomenut, "což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci" (ostatní uvažované typové situace "opomenutých" důkazů jsou v dané věci nepodstatné). Na druhé straně Ústavní soud již mnohokrát uvedl, že není procesní povinností soudu vyhovět důkaznímu návrhu každému; je regulérní navržený důkaz neprovést, jestliže skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, není-li navržený důkaz způsobilý ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, anebo je odůvodněně nadbytečný, jelikož skutečnost, k níž má být proveden, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena jinak (sp. zn. I. ÚS 733/01, III. ÚS 569/03, IV. ÚS 570/03, II. ÚS 418/03).
Ústavní soud opakovaně připomíná, že ačkoli - obecně vzato - se tyto zásady vztahují k soudnímu procesu jako takovému, ve všech jeho konkrétních aspektech, neznamená to, že ústavněprávní relevanci má každá jeho dílčí jednotlivost; naopak tomu odpovídá požadavek, aby konkrétní vada či nesprávnost byly posouzeny (kromě reálného vlivu na výsledek sporu) právě z hlediska ústavněprávního rozměru, a zejména, aby bylo hodnoceno, zda soudní řízení bylo (či nikoli) "spravedlivé jako celek", tj. v celkovém vyznění z pohledu jeho předmětu. Ne vždy existence určitého procesního nedostatku "musí vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí", zejména nedosahuje-li, "nahlíženo v kontextu celého procesu, ústavněprávní roviny" (srov. kupříkladu rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 583/99, IV. ÚS 259/2000, III. ÚS 639/02, III. ÚS 474/04 a IV. ÚS 679/05).
Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí.
Co do tvrzených vad při provádění a hodnocení důkazů platí, že z obsahu napadených rozhodnutí se nepodává dostatečný podklad pro úsudek, že obecné soudy (prvního a druhého stupně) pochybily - v podobě zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů - při organizaci provádění dokazování, stejně jako při hodnocení důkazů. Přijaté skutkové závěry mají věcné i logické zakotvení v provedených důkazech, a k závěru, že skutková zjištění jsou naopak s nimi v extrémním nesouladu, dospět nelze. Stěžovatelovými námitkami se zabývaly již obecné soudy; adekvátně vyložily, na základě jakých úvah dospěly k závěru, že provedené důkazy tvoří dostatečný podklad pro rozhodnutí ve věci.
Ústavní soud nemůže mít výhrady ani vůči postupu soudu prvního stupně, jakož i odvolacího soudu, pakliže neakceptovaly stěžovatelův požadavek na doplnění dokazování ohledně finanční situace společnosti T & DC, s. r. o. (plátce), když dospěly k závěru, že již dosažená skutková zjištění nevzbuzují důvodné pochybnosti.
Ve vztahu k odpovídajícím stěžovatelovým námitkám obecné soudy položily důraz na okolnost (jak výstižně rekapituloval Nejvyšší soud), že též z délky rozhodného období (trvajícího takřka tři roky), po které příslušné sražené částky nebyly odváděny oprávněným příjemcům, je (i bez znaleckého posouzení) patrné, že nešlo jen o přechodný stav, přičemž jak stěžovatel tak i jednatelé společnosti byli s daným stavem srozuměni, a po subjektivní stránce tím jednali "minimálně" v úmyslu nepřímém podle §4 písm. b) tr. zákona.
K námitce stěžovatele, že nesplňoval podmínky postavení speciálního subjektu trestného činu dle §90 odst. 2 tr. zákona a §147 odst. 1 tr. zákona, se rovněž vyjádřily v odůvodněních svých rozhodnutí obecné soudy (včetně soudu dovolacího), a proti jimi uplatněnému hodnocení není z hlediska ústavněprávního námitek. Trestní odpovědnost stěžovatele se přitom jakkoli neodvíjela ze skutečnosti, že nepodal návrh na zahájení konkursního řízení.
Ani proti rozsahu dovolacího přezkumu (ve vazbě na přípustné dovolací důvody), jak jej vymezil Nejvyšší soud v napadeném odmítavém rozhodnutí, nemohou být relevantní (natožpak v rovině ústavněprávní) výhrady; ostatně stěžovatel ani žádné námitky věcné povahy zde nevznesl.
Je tedy zřejmé, že stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje výhrady, jež uplatnil již v předchozích stadiích řízení, a - nepřípustně - očekává, že rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; bylo však již shora zaznamenáno, že postavení čtvrté opravné instance mu nepřísluší.
Na základě řečeného nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát (bez jednání) usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. září 2009
Jan Musil
předseda senátu