ECLI:CZ:US:2009:3.US.1752.09.1
sp. zn. III. ÚS 1752/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky V. P., zastoupené JUDr. Monikou Linhartovou, advokátkou se sídlem Široká 6, Praha 1, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. května 2007 sp. zn. 51 Co 167/2007 a výroku III. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 27. února 2007 sp. zn. 7 C 486/2001 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. dubna 2009 sp. zn. 51 Co 141/2009 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 19. února 2009 sp. zn. 7 C 486/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť při rozhodování o osvobození od soudních poplatků bylo porušeno její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Toto porušení znamenalo zásah do majetkové sféry stěžovatelky a jako takové představuje i zásah do jejího vlastnického práva chráněného čl. 11 Listiny.
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 27. února 2007 sp. zn. 7 C 486/2001 bylo řízení zastaveno, neboť stěžovatelka vzala žalobu zpět a žádnému z účastníků nebyla přiznána náhrada nákladů řízení. Dále bylo výrokem III. rozhodnuto, že žalobkyni se nepřiznává osvobození od soudních poplatků. Městský soud v Praze usnesením ze dne 10. května 2007 sp. zn. 51 Co 167/2007 potvrdil usnesení soudu I. stupně jako věcně správné, kterým zamítl návrh na osvobození od soudních poplatků (III.) a rozhodl o nákladech řízení (I.).
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 19. února 2009 sp. zn. 7 C 486/2001 bylo stěžovatelce uloženo, aby zaplatila České republice - Obvodnímu soudu pro Prahu 10 soudní poplatek za odvolání ze dne 28. března 2003 ve výši 42.660,- Kč do 3 dnů od právní moci usnesení. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka odvolání k Městskému soudu v Praze, který usnesením ze dne 16. dubna 2009 sp. zn. 51 Co 141/009, potvrdil rozhodnutí soudu I. stupně.
Stěžovatelka dovozuje, že soudní poplatek ji neměl být vyměřen v uvedené výši, neboť dle §13 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudních poplatcích"), zaniká poplatková povinnost po uplynutí 3 let od konce kalendářního roku, v němž se stal splatným. Stěžovatelka nesouhlasila s tím, že odvolací soud neshledal námitku prekluze za důvodnou, neboť soud v tříleté promlčecí době neučinil žádný úkon směřující k vyměření nebo vymáhání poplatku, který by založil počátek běhu nové tříleté lhůty, nebo stěžovatelku vyzval, aby soudní poplatek zaplatila.
Rozhodnutí o osvobození od soudních poplatků dle §138 odst. 1 o. s. ř. ve věci stěžovatelky bylo vydáno více jak po pěti letech až v usnesení o zastavení řízení a za této situace soud přihlédl k majetkovým poměrům stěžovatelky založeným výsledkem řízení, v němž bylo o osvobození žádáno. Postup soudu byl v rozporu se zásadou předvídatelnosti práva a procesního postupu soudu, neboť o osvobození od soudních poplatků mělo být rozhodnuto v době podání žádosti. Podle názoru stěžovatelky její poplatková povinnost zanikla prekluzí, a proto navrhla, aby Ústavní soud zrušil všechna napadená rozhodnutí obecných soudů.
II.
Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny všechny formální předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§42 odst. 1, 2, §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a dospěl k závěru, že tomu tak není, neboť ústavní stížnost je v dané věci dílem opožděná dílem zjevně neopodstatněná.
Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů ode dne doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně ústavně zaručeného práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); takovýmto rozhodnutím v posuzované věci je usnesení odvolacího soudu ze dne 10. května 2007 (Městský soud v Praze sp. zn. 51 Co 167/2007-161), a proto lhůta k podání ústavní stížnosti počala běžet dnem následujícím po 29. května 2007, kdy právní zástupkyni stěžovatelky bylo doručeno rozhodnutí odvolacího soudu. Byla-li však ústavní stížnost podána dne 2. července 2009 (svěřením zásilky k poštovní přepravě), je zřejmé, že zákonem stanovená lhůta nebyla zachována a že takto podaná ústavní stížnost je opožděná.
Zákon o Ústavním soudu neumožňuje Ústavnímu soudu prominout zmeškání lhůty k podání ústavní stížnosti a vyhovět žádosti stěžovatelky o meritorní projednání. Ze shora uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh nepřípustný, aniž by se Ústavní soud mohl zabývat meritem věci a vyjadřovat se k odůvodněnosti této části ústavní stížnosti.
III.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je výlučně ochrana ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Přestože je součástí soudní moci, pojednané v hlavě čtvrté Ústavy, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, a není jim proto ani nadřízen. Ústavní soud zásadně není povolán ani k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a může tak činit pouze tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak Ústavní soud judikoval, "základní práva a svobody v oblasti podústavního práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem podústavního práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá "porušení základního práva a svobody" (např. nález sp. zn. III. ÚS 269/99, in Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 17., č. 33, vydání 1, Praha 2000, I. Díl, str. 235; nález sp. zn. III. ÚS 84/94 in Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 34, vydání 1, Praha 1995, I. Díl, str. 257).
Podstatou ústavní stížnosti je v daném případě nesouhlas stěžovatelky s právním posouzením jejího osvobození od soudních poplatků dle ustanovení §138 o. s. ř. v řízení zahájeném stěžovatelkou dne 15. listopadu 2001 o náhradu škody, kterou ji způsobil advokát při poskytování právní pomoci. Stěžovatelka při dopravní nehodě 13. září 1991 utrpěla škodu na zdraví v důsledku níž se stala plně invalidní. Nárok stěžovatelky nebyl v řízení uplatněn řádně a včas, v důsledku vznesené námitky promlčení, proto soud žalobu zamítl. Stěžovatelka již při podání žaloby o náhradu škody o zaplacení částky 713.269,80 Kč s přísl. požádala o osvobození od soudních poplatků.
Stěžovatelka podala odvolání proti zamítavému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 8. ledna 2003 (7C 4876/2001-48). Usnesením ze dne 7. dubna 2003 (7 C 486/2001-55) byla vyzvána, aby zaplatila soudní poplatek ve výši 42.660,- Kč, stěžovatelka tento soudní poplatek nezaplatila a požádala o osvobození od soudních poplatků. Usnesením ze dne 27. února 2007 (7 C 486/2001-148) osvobození od soudních poplatků ji nebylo přiznáno. Přestože stěžovatelka poplatek z odvolání nezaplatila, odvolací soud věc projednal, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil k novému projednání. Soud prvního stupně se zabýval skutečností, že odvolací soud projednal odvolání, aniž by stěžovatelka zaplatila soudní poplatek, proto postupoval shodně jako když poplatková povinnost vzniká dle §4 odst. 1 písm. e) až h) zákona o soudních poplatcích a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit poplatek rozhodnutím ze dne 19. února 2009 (7 C 486/2001-190).
Odvolací soud přezkoumal napadané rozhodnutí i postup soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné (51 Co 141/2009-195). Odvolací soud se vypořádal se všemi námitkami stěžovatelky a uvedl, že pokud stěžovatelce nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků s podstatným odůvodněním, že stěžovatelka obdržela částku 2.000.000,- Kč, nelze dovodit, že je osobou natolik sociálně slabou, aby nemohla zaplatit soudní poplatek. Odvolací soud se vypořádal i s námitkou stěžovatelky prekluze dle ustanovení §13 zákona o soudních poplatcích a dospěl k závěru, že vznesená námitka není důvodná. Pokud obecný soud nepřiznal stěžovatelce osvobození od soudních poplatků a znovu ji vyzval k jejímu zaplacení, je taková výzva úkonem k vymáhání poplatku a běží nová tříletá lhůta (§13 odst. 2 věta prvá zákona o soudních poplatcích). Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 29. ledna 2004 (25 Co 380/2003-75) byl předchozí rozsudek soudu I. stupně zrušen a věc mu byla vrácena zpět. Z obsahu spisu je zjevné, že dosud neuplynulo deset let od konce kalendářního roku v němž byl poplatný úkon dokončen, proto pohledávka státu za stěžovatelkou prekludována není (str. 2).
Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, v souladu s ustanovením §167 o. s. ř., jakými úvahami byly obecné soudy vedeny a na základě jakých skutečností shledaly důvody pro aplikaci relevantních právních předpisů. Argumentaci obecného soudu tak, jak je rozvedena v rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou, a jejich úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými či extrémními, což by jedině mohlo odůvodnit jeho zásah.
Ústavní soud dospěl k závěru, že nelze se stěžovatelkou souhlasit, že nebylo respektováno její právo na spravedlivý proces. Řízení probíhalo před nezávislými a nestrannými soudy, které postupovaly podle procesních předpisů, do nichž se promítají principy obsažené v Ústavě i v hlavě páté Listiny.
Vzhledem k tomu, že dle Ústavního soudu nedošlo postupem obecných soudů ke stěžovatelkou namítanému porušení základních práv (čl. 36 odst. 1, čl. 11 Listiny), Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a dílem jako nepřípustnou odmítl [§43 odst. 2 písm. a); §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 15. září 2009
Jiří Mucha v. r.
předseda senátu