ECLI:CZ:US:2009:3.US.1761.08.1
sp. zn. III. ÚS 1761/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 9. dubna 2009 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky MIRAMARE s. r. o., se sídlem v Písku, Sedláčkova 472/6, zastoupené Mgr. MUDr. Janou Kollrossovou, advokátkou v Plzni, nám. Republiky 28, proti rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 7. 12. 2007 č. j. 7 C 253/2006-103 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 4. 2008 č. j. 6 Co 536/2008-124, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností ze dne 8. 7. 2008 se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů. Dle stěžovatelky byla porušena její práva zakotvená v čl. 2 odst. 4 a čl. 95 Ústavy, čl. 2 odst. 3, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z předložené kopie napadeného rozhodnutí odvolacího soudu Ústavní soud zjistil, že prvostupňový soud výrokem I rozsudku zastavil řízení ohledně stěžovatelkou požadované částky 16 692,50 Kč s příslušenstvím. Výrokem II zamítl žalobu ohledně částky 16 212,99 Kč s příslušenstvím, které se stěžovatelka domáhala proti dvěma žalovaným z titulu náhrady škody s tím, že její zaměstnankyně byla účastna dopravní nehody, kterou nezavinila (resp. ji zavinili žalovaní), a stěžovatelka zaměstnankyni musela uvolňovat z práce z důvodu léčebných úkonů nutných v důsledku dopravní nehody a vyplatit jí náhradu mzdy. Výrokem III prvostupňový soud rozhodl, že žalovaní nemají právo na náhradu nákladů řízení. Stěžovatelka podala odvolání proti výroku II a III prvostupňového rozsudku. Odvolací soud napadené výroky prvostupňového soudu potvrdil. Oba soudy dospěly k závěru, že škoda vznikla toliko zaměstnankyni, zatímco stěžovatelka plnila pouze zákonnou povinnost dle §128 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve spojení s prováděcím předpisem, a škoda jí tak nemohla vniknout. Prvostupňový soud měl také za to, že nelze dovodit příčinnou souvislost.
V ústavní stížnosti stěžovatelka zopakovala svou argumentaci z předchozího řízení. Uvedla, že byla nucena strpět povinnost k vyplacení náhrady mzdy (placené volno), aniž by tyto náklady uhradil ten, kdo byl za nepřítomnost zaměstnankyně odpovědný. Odvolací soud, dle stěžovatelky, nesprávně bez dalšího označil povinnost vyplatit náhradu mzdy zaměstnankyni za skutečnost, u které není možné zkoumat, zda se na vzniku škody na zdraví podílela jiná osoba či skutečnost (stěžovatelka uvedla, že bylo prokázáno, že pokud by nedošlo k dopravní nehodě, zaměstnankyně by nepotřebovala vyhledat lékařská ošetření). Má také za to, že je v dané věci dána příčinná souvislost, když zákonná povinnost by jí nevznikla, kdyby nedošlo k dopravní nehodě.
Ústavní stížnost je zčásti nepřípustná a zčásti zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelka ústavní stížností napadá celý prvostupňový i odvolací rozsudek. Proti výroku I prvostupňového rozsudku (jímž bylo zčásti zastaveno řízení) však nepodala odvolání. V tomto rozsahu je proto ústavní stížnost, s ohledem na zásadu subsidiarity a minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), nepřípustná a Ústavní soud ji dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Ohledně zbývající části ústavní stížnosti musí Ústavní soud konstatovat, že tato směřuje proti rozhodnutí o nepřiznání částky 16 212,99 Kč, kterou lze označit za bagatelní; v takových věcech není ani přípustné dovolání [§237 odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu]. Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi (viz rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01, III. ÚS 405/04, III. ÚS 602/05, III. ÚS 748/07, IV. ÚS 3247/07 ad., všechny dostupné na stránkách http://nalus.usoud.cz) dal najevo, že v takových případech, s výjimkou zcela extrémních situací, je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Jedná se zejména o situace, kdy by se obecné soudy při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustily svévole, tedy své rozhodnutí neodůvodnily nebo by se jejich závěry a odůvodnění příčily pravidlům logiky, byly výrazem přepjatého formalismu nebo by byly jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky se závěrem obecných soudů, že výplata náhrady mzdy zaměstnavatelem z důvodu důležité osobní překážky v práci na straně zaměstnance je zákonnou povinností zaměstnavatele a není tedy škodou způsobenou zaměstnavateli, které by se tento mohl domáhat proti osobě, jež důležitou osobní překážku v práci zaměstnanci zavinila (resp. měla zavinit). Stěžovatelka se tak v podstatě domáhá, aby Ústavní soud jiným způsobem než obecné soudy vyložil podústavní právo a na tomto podkladě byla stěžovatelce přiznána částka ve výši 16 212,99 Kč s příslušenstvím.
Ústavní soud však není další instancí obecného soudnictví a není povolán k výkladu podústavního práva, naopak je orgánem ochrany ústavnosti, který je oprávněn zasáhnout do činnosti orgánů veřejné moci pouze v případě porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Jde-li o výklad podústavního práva, může Ústavní soud zasáhnout (jak již uvedl výše) pouze pokud je zásah do základních práv založen porušením některé z norem podústavního práva v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), nebo jež zjevně a neodůvodněně vybočuje ze standardů výkladu soudní praxí respektovaných (interpretační libovůle). Tím více toto platí pro spory bagatelní.
V dané věci však Ústavní soud interpretační exces, nepředvídatelnost rozhodnutí vydaných obecnými soudy či libovůli neshledal. Oba soudy obecného soudnictví svůj právní závěr o tom, že na základě zákona vyplacené náhrady mzdy se nelze následně domáhat z titulu způsobení "škody" rovněž dostatečně, srozumitelně a logicky odůvodnily. Ústavní soud proto konstatuje, že námitky stěžovatelky nenasvědčují porušení jejích ústavně zaručených práv; proto Ústavní soud postupoval dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost v tomto rozsahu pro zjevnou neopodstatněnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. dubna 2009
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu