ECLI:CZ:US:2009:3.US.1873.08.1
sp. zn. III. ÚS 1873/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 12. března 2009 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. H. B., zastoupené Mgr. Bronislavem Šerákem, advokátem v Praze 5, Na Bělidle 2/830, proti jinému zásahu, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností ze dne 28. 7. 2008 se stěžovatelka domáhala toho, aby Ústavní soud vyslovil, že "Policie ČR, Útvar odhalování korupce a finanční kriminality, Služba kriminální policie a vyšetřování v řízení vedeném pod sp. zn. ČTS: OKFK-1/8-I-2005, Vrchní státní zastupitelství v Praze v řízení vedeném pod sp. zn. 2 VZV 1/2001 a Nejvyšší státní zastupitelství České republiky v řízení vedeném pod sp. zn. 5 NZT 4/2001 svým postupem a svými průtahy zasáhly do základních práv stěžovatelky garantovaných čl. 4 odst. 4, čl. 8 odst. 2, čl. 10 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina", a čl. 6 odst. 1 a čl. 8 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dále jen "Úmluva"". Současně požadovala, aby Ústavní soud "uložil Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze zastavit neprodleně trestní stíhání stěžovatelky, a nebude-li to možné, aby uložil Policii ČR, Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze a Nejvyššímu státnímu zastupitelství České republiky nepokračovat v průtazích řízení a neprodleně jednat ve věci".
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že dne 30. 1. 2001 (s "upřesněním" dne 21. 2. 2001) proti ní bylo zahájeno trestní stíhání pro trestný čin úvěrového podvodu dle §250b odst. 1 a 5 trestního zákona, spáchaný ve spolupachatelství dle §9 odst. 2 trestního zákona.
Stěžovatelka namítla, že její stíhání nebylo zahájeno ze zákonných důvodů. Domnívá se, že cílem bylo získání výhod pro Českou republiku a Československou obchodní banku, a. s. (dále jen "ČSOB"), resp. získání dokumentů pro obchodní spory proti společnostem skupiny Nomura International plc a dalším subjektům. Dle stěžovatelky účelovost trestního stíhání dokládají: nestandardní postupy orgánů činných v trestním řízení, intervence státních orgánů a ČSOB do vyšetřování, domovní prohlídka dne 31. 1. 2001, "upřesnění" sdělení obvinění, zásahy ministra financí Bohuslava Sobotky do trestního řízení, umožnění nahlížení do spisu neurčitému počtu osob dozorující státní zástupkyní, memorandum z 10. 10. 2003 předložené tehdejšímu předsedovi vlády a ministru financí, články v jednom českém periodiku o intervenci právní zástupkyně ČSOB u ministra vnitra, a rozšíření okruhu trestního stíhání o další zaměstnance Nomury. Stěžovatelka rovněž namítla, že dne 21. 2. 2001 bylo obvinění proti ní "upřesněno", avšak trestní řád nezná žádný institut "upřesnění". V ústavní stížnosti také tvrdí, že obvinění ze dne 30. 1. 2001 i jeho "upřesnění" ze dne 21. 2. 2001 jsou nesrozumitelné, což jí znemožňuje obhajobu; dle stěžovatelky je nesrozumitelnost způsobena nemožností formulovat popis toho, čeho se měla dopustit.
Dále stěžovatelka namítla, že u ní byla dne 31. 1. 2001 provedena domovní prohlídka v rozporu se zákonem i právy zaručenými Listinou.
Stěžovatelka rovněž tvrdila, že orgány činné v trestním řízení dlouhodobě neobjasňují žádné skutečnosti svědčící v její prospěch, čímž porušují §2 odst. 5 trestního řádu.
Stěžovatelka rozsáhle brojila proti délce trestního řízení. Uvedla, že její stíhání je stále ve fázi přípravného řízení a trvá déle než 7 let. Orgány činné v trestním řízení přitom od roku 2005 neobjasňují skutečnosti, které byly předmětem obvinění stěžovatelky. Za poslední 4 roky nebyl ve vztahu ke stěžovatelce učiněn jediný vyšetřovací úkon, s výjimkou jednoho "bezúčelného" výslechu dne 22. 2. 2007. Stěžovatelka má za to, že nelze délku jednoho stádia řízení trvající po dobu 6 let považovat ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy za "přiměřenou". Uvedla, že důvody prodlužování řízení nejsou na její straně; stěžovatelka ani její obhájce nikdy k průtahům příčinu nezavdali, naopak spolupracovali. Konstatovala, že vysoký počet spoluobviněných sice může být faktorem ovlivňujícím délku řízení, avšak neospravedlňuje nepřiměřenou délku řízení. Rovněž považuje za nepřijatelné, aby trestní řízení bylo do nekonečna prodlužováno s odkazem na nutnost získávat informace ze zahraničí; v této souvislosti namítla, že jí bylo odepřeno dne 19. 4. 2007 nahlédnutí do samostatného spisu vedeného pro účely zahraniční právní pomoci a nemůže si tak ověřit skutečný stav žádostí o právní pomoc do zahraničí (to jí má znemožňovat obhajobu). Má rovněž za to, že žádosti do zahraničí se nevztahují ke skutku, ze kterého byla obviněna. Stran délky trestního řízení stěžovatelka odkázala na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věcech Bačák proti České republice, Santos proti Portugalsku, Pretto proti Itálii, a Vrána proti České republice, dále na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 554/04 a I. ÚS 641/04 a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2002 sp. zn. 7 Tz 316/2001.
V této souvislosti také namítla, že trestní stíhání je pro ni traumatizující, dlouhodobě hluboce zasahuje do jejích osobních a pracovních záležitostí a prakticky jí znemožňuje plánovat profesní budoucnost a rozvíjet osobní a rodinné vztahy. Tomu přispívá i medializace. Jedná se o dlouhodobý stav, který svou intenzitou a délkou zasahuje do jejího soukromého a rodinného života. Odkázala na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Marckx proti Belgii.
Uvedla, že opakovaně žádala o zastavení trestního stíhání, avšak nebylo jí vyhověno. Dozorující státní zástupkyně ve vyrozuměních ze dne 9. 3. 2007 a 9. 1. 2008 argumentovala, že proces dokazování není dosud dokončen a ukončení vyšetřování brání nevyřízené žádosti o zahraniční právní pomoc v Kanadě a na Kajmanských ostrovech. Dále poukázala na to, že se dne 15. 4. 2008 obrátila s námitkou zbytečných průtahů na Nejvyšší státní zastupitelství a požadovala, aby vydalo pokyn zastavit trestní stíhání či věc Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze odňalo. Nejvyšší státní zastupitelství stěžovatelce nevyhovělo, avšak ve vyrozumění ze dne 9. 6. 2008 sp. zn. 5 NZT 4/2001 mělo konstatovat, že délka přípravného řízení je v případě stěžovatelky mimořádně dlouhá, což je skutečně z obecného hlediska nepřijatelná situace. Stěžovatelka má za to, že z obou vyrozumění dozorující státní zástupkyně vyplývá, že trestní řízení bude, s ohledem na nutnost dalších nespecifikovaných vyšetřovacích úkonů, po další neurčitou dobu pokračovat.
V námitkách stěžovatelka poukázala také na zásadu subsidiarity trestní represe. Uvedla, že Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 10. 2006 sp. zn. 30 Cm 25/2003 potvrdil zákonnost celé transakce tzv. "České pivo", tedy že IPB, a. s. (předchůdce ČSOB), byla o transakci dostatečně informována, bance nebyly předkládány nepravdivé či hrubě zkreslené údaje, a realizovala transakci dle svého svobodného rozhodnutí. Poukázala na to, že náhradu škody, kterou ČSOB uplatňuje v adhezním řízení, uplatňovala také ve věci sp. zn. 30 Cm 25/2003 a Městský soud v Praze nárok v celém rozsahu zamítl; ČSOB se proti tomuto rozsudku neodvolala. Stěžovatelka má za to, že pokud Městský soud v Praze vyslovil závěr o souladu projektu "České pivo" s právním řádem a o nezpůsobení škody, je nepřípustné, aby tyto závěry byly zpochybňovány v trestním řízení (odkázala na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 4/04).
II.
K ústavní stížnosti se vyjádřila Policie ČR, Útvar odhalování korupce a finanční kriminality, Služby kriminální policie a vyšetřování. Uvedla, že útvar vede věc od 22. 2. 2005 po Úřadu vyšetřování pro ČR; věc je nyní vedena pod sp. zn.
OKFK-27/TČ-20-2008.
Konstatovala, že trestní stíhání bylo zahájeno na základě tří podnětů. Nemůže se vyjádřit k realizaci domovní prohlídky, když ta byla provedena před únorem 2005. Po dobu od převzetí spisu daným útvarem vyloučila policie (daný útvar) jakékoliv ovlivňování vyšetřování ze strany jiných osob. Trestní stíhání proti dalším osobám bylo zahájeno na základě zjištění, která provedl tento útvar policie. Doposud nikdy nedošlo k situaci, že by byla zamítnuta žádost o nahlédnutí do vyšetřovacího spisu, byť jen do některé jeho části; obhájce stěžovatelky se pravidelně táže na stav vyšetřování a využívá institut nahlížení do spisu. Uvedla, že závěrečný návrh žaloby ve věci Městského soudu v Praze sp. zn. 30 Cm 25/2003 je odlišný od předmětu současného trestního řízení.
Policie dále uvedla, že v rámci stávajícího vyšetřování jsou zajišťovány důkazy i ve vztahu k původně sděleným skutkům (tj. včetně věci stěžovatelky). Délka řízení je ovlivněna neprovedenými úkony v rámci žádostí o právní pomoc na Kajmanských ostrovech a v Kanadě. V případě právní pomoci v Kanadě se jedná o výslech svědka, který může mít zásadní význam, a to i ve věci stěžovatelky. Policie konstatovala, že téměř veškeré úkony byly provedeny ve fázi po sdělení obvinění v roce 2001 a následně. Po převzetí spisu daným útvarem (únor 2005) byla zahájena stíhání proti dalším osobám a bylo umožněno obviněným se znovu vyjádřit, a to i s ohledem na doplnění dalších dokumentů do spisu. Policie uvedla, že s výjimkou úkonů, které lze provést až po výslechu svědků cestou právní pomoci, již byly všechny úkony provedeny a neplánuje se provedení dalších.
Dále se vyjádřilo Vrchní státní zastupitelství v Praze. Uvedlo, že věc sp. zn. 2 VZV 1/2001 je aktuálně vedena pod sp. zn. 9 VZV 14/2008-4753.
Uvedlo, že státní zástupkyně obvinění přezkoumala, neshledala vady zakládající nezákonnost, avšak dala pokyn k upřesnění jednání ve sdělení obvinění; to nyní považuje za určité a srozumitelné. Tento postup byl zákonný a v té době běžný; stěžovatelka byla o upřesnění vyrozuměna. Námitky o domovní prohlídce, o zasahování jiných osob do vyšetřování a umožnění jim nahlížet do spisu v rozporu s §65 odst. 1 trestního řádu, a o intervenci právní zástupkyně ČSOB, považuje vrchní státní zastupitelství za nekonkrétní a nenacházející oporu v obsahu trestního ani dozorového spisu. K námitce o zákonnosti transakce "České pivo" uvedlo, že otázku viny musí orgán trestního řízení posoudit samostatně.
K délce řízení vrchní státní zastupitelství uvedlo, že všechny průběžně realizované procesní úkony se týkají všech obviněných v dané věci; nelze souhlasit s tím, že vůči stěžovatelce nebyly, vyjma výslechu dne 22. 2. 2007, činěny žádné úkony. Uvedlo, že trestní věc je komplikovaná složitostí a rozsahem skutku (předmětem trestního řízení je transakce "České pivo"), počtem trestně stíhaných, když dva obvinění jsou cizí státní příslušníci trvale se zdržující mimo území České republiky, a skutečností, že procesní úkony a důkazy je nutné provádět prostřednictvím mezinárodní právní pomoci. Jediným důvodem délky řízení jsou nevyřízené právní pomoci na Kajmanských ostrovech a v Kanadě, které byly a jsou opakovaně státní zástupkyní doplňovány a urgovány; žádosti jsou zakládány do trestního spisu. Dokazování není dosud skončeno, zejména se předpokládá výslech svědka S. v Kanadě; nelze proto ani trestní stíhání zastavit.
Nejvyšší státní zastupitelství k ústavní stížnosti uvedlo, že opatření o zahájení trestního stíhání bylo přezkoumáno dozorovou státní zástupkyní, dílčí náprava byla v souladu s tehdy účinným zněním trestního řádu. Argumenty o nezákonném důvodu trestního stíhání vychází, dle Nejvyššího státního zastupitelství, z novinářských spekulací; stíhání bylo zahájeno na základě výsledků prověřování. Přípisy ministra financí a memorandum ze dne 10. 10. 2003 jsou ve spise založeny, avšak neměly vliv na úkony orgánů činných v trestním řízení. Nelze přisvědčit tvrzení, že nejsou objasňovány skutečnosti ve prospěch stěžovatelky; stěžovatelka sama navíc v podáních žádné důkazy nenavrhuje, pouze se domáhá zastavení stíhání. Způsobení majetkové škody IPB, a. s., je pak otázkou posouzení viny obviněných.
K délce řízení se vyjádřilo tak, že obecně je sice doba přípravného řízení přesahující 6 let nepřiměřená, ovšem je nutné posuzovat každou konkrétní věc. V daném případě se nejedná o průtahy způsobené nečinností orgánů činných v trestním řízení. Naopak tyto opatřují podstatné důkazy prostřednictvím právní pomoci v cizině, přičemž i přes četné urgence a úsilí dozorové státní zástupkyně nebyla dožádání dosud vyřízena. České orgány činné v trestním řízení však nedisponují žádnými efektivními donucovacími prostředky vůči cizím státům. Délka řízení je tak determinována okolnostmi objektivní povahy; neexistují žádné právní prostředky k urychlení úkonů v zahraničí, které by orgány činné v trestním řízení dosud nevyužily. Trestní stíhání je zásahem do života stěžovatelky, avšak je jí plně zachováno právo obhajoby, její podněty a podání jsou bez zbytečného odkladu vyřizovány v souladu s trestním řádem. Vyšetřovací úkony nelze přiřazovat k jednotlivým obviněným; prováděné důkazy se vztahují také ke stěžovatelce. Nejvyšší státní zastupitelství uvedlo, že přípravné řízení je prakticky ukončeno, zbývá provést důležitý výslech svědka S.; realizace je prováděna intenzivně a za použití veškerých možných právních nástrojů.
III.
Právo na projednání věci bez zbytečných průtahů je integrální součástí práva na spravedlivý proces, tedy základních práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. K otázkám přiměřenosti doby řízení z ústavněprávního pohledu se Ústavní soud opakovaně vyjádřil ve své judikatuře (viz např. nález ze dne 16. 1. 2004 sp. zn. I. ÚS 600/03 in: Sb.n.u.ÚS, sv. 32, č. 6, nález ze dne 4. 8. 2004 sp. zn. I. ÚS 296/04 in: Sb.n.u.ÚS, sv. 34, č. 107, nález ze dne 5. 10. 2004 sp. zn. III. ÚS 75/04 in: Sb.n.u.ÚS, sv. 35, č. 140, nález ze dne 19. 1. 2005 sp. zn. I. ÚS 641/04 in: Sb.n.u.ÚS, sv. 36, č. 10, nález ze dne 25. 3. 2004 sp. zn. III. ÚS 529/03 in: Sb.n.u.ÚS, sv. 32, č. 45, nález ze dne 31. 3. 2005 sp. zn. I. ÚS 554/04 in: Sb.n.u.ÚS, sv. 36, č. 67, či usnesení ze dne 9. 9. 2004 sp. zn. III. ÚS 95/04, dostupné na stránkách http://nalus.usoud.cz).
V souladu se svou judikaturou i judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (viz např. kausy Blum proti Rakousku, Malek proti Rakousku, Atkin proti Turecku, Hennig proti Rakousku, E.M.K. proti Bulharsku, Hannak proti Rakousku, Von Hoffen proti Lichtenštejnsku, Pretto a ostatní proti Itálii, či Włoch proti Polsku, dostupné na stránkách http://www.echr.coe.int/echr, pod složkou "case-law") Ústavní soud v každé konkrétní věci zvažuje, zda došlo, s ohledem na okolnosti případu, k nedůvodným průtahům či nikoliv. Přiměřenost doby řízení nelze vyjádřit numericky a obecně, neboť je ovlivněna charakterem projednávané věci a okolnostmi případu. Při posuzování je třeba přihlédnout ke složitosti věci, k chování stěžovatele i příslušných orgánů, a k plynulosti postupu (úkonů) příslušných orgánů. V trestním řízení pak může být významný počet spoluobviněných, rozsah trestné činnosti (časově, teritoriálně), či přítomnost mezinárodního prvku.
Ústavní soud si za účelem přezkumu námitky o nepřiměřené délce řízení vyžádal spis Policie ČR, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality, Služby kriminální policie a vyšetřování, sp. zn. OKFK-27/TČ-20-2008. Dále si vyžádal od vrchního státního zastupitelství a Nejvyššího státního zastupitelství (i s ohledem na jejich vyjádření stran žádostí o zahraniční právní pomoc) další listinné dokumenty týkající se právní pomoci na Kajmanských ostrovech a v Kanadě, a další informace týkající se právní pomoci ve Velké Británii a USA.
Z vyžádaných spisových materiálů vyplývá, že proti stěžovatelce bylo zahájeno trestní stíhání sdělením obvinění dne 30. 1. 2001, které bylo upřesněno dne 21. 2. 2001. Ústavní stížnost byla podána dne 28. 7. 2008; doba přípravného řízení k tomuto datu tedy u stěžovatelky činila 7 roků a 6 měsíců.
Pokud jde o úkony stěžovatelky, tato podala v březnu a srpnu 2001 stížnosti proti přibrání znalce, v listopadu 2001 a v únoru 2002 žádost o přezkum postupu vyšetřovatele, v dubnu a srpnu 2002 zaslala listinné důkazy, v srpnu 2004 podala žádost o přezkum postupu vrchního státního zastupitelství a o dohled Nejvyššího státního zastupitelství, v prosinci 2006 dala podnět k prošetření nových skutečností a návrh na doplnění dokazování, v červenci a prosinci 2007 žádala zastavit stíhání, v lednu 2008 navrhla doplnit dokazování, a v dubnu 2008 dala podnět k dohledu Nejvyššího státního zastupitelství z důvodu průtahů.
Na základě skutečností zjištěných z vyžádaného spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že stěžovatelka se svým postupem nijak významně nepodílela na délce přípravného řízení. Svými podáními realizovala (nikoli obstrukčně) své právo na obhajobu. Její podání orgány činné v trestním řízení řádně a včas vyřídily.
Ústavní soud dále shledal, že předmětná trestní věc se vyznačuje velkou mírou složitosti, která je dána větším počtem obviněných (11), přítomností mezinárodního prvku - žádostmi o právní pomoc ze zahraničí jak ohledně dvou obviněných (žádosti o doručování), tak ohledně získávání důkazů (svědci), dále velkým množstvím listinných dokumentů, a to i cizojazyčných (větší časová náročnost daná jazykovými překlady), a rovněž charakterem stíhané trestné činnosti - vyšetřování transakcí a propojení různých obchodních společností (jedná se o případ "white-collars" dle označení v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva).
Ústavní soud proto dále zkoumal, zda tyto zjištěné skutečnosti mohou ospravedlnit délku přípravného řízení v dané trestní věci. Zabýval se především plynulostí úkonů českých orgánů činných v trestním řízení a jejich přístupem, zejména u zahraniční právní pomoci (která má působit časové komplikace).
Největší množství (vnitrostátních) vyšetřovacích úkonů bylo provedeno v roce 2001 a 2002, kdy byla sdělena obvinění (8) a vyřízeny stížnosti proti obviněním, byly provedeny výslechy obviněných a svědků, zadány znalecké posudky, provedeny domovní prohlídky, prohlídky jiných prostor a vydání věcí, a byly žádány rovněž různé instituce (ÚOHS, MF ČR, FNM ad.), banky a další obchodní společnosti o součinnost, podání informací a poskytnutí dokumentů. V roce 2003 až 2008 se počet úkonů výrazně snižuje, každý rok bylo činěno několik dotazů na instituce či banky, v roce 2003 byl zadán znalecký posudek, v dubnu až srpnu 2004 a únoru až červnu 2005 byly provedeny výslechy dalších svědků, v prosinci 2005 a březnu a červenci 2006 byla sdělena další obvinění (doplňující i nová).
Na základě vyžádaného spisového materiálu Ústavní soud shledal, že orgány činné v trestním řízení postupovaly plynule při provádění úkonů v České republice, včetně vyřizování stížností a podnětů ve věci (žádosti obviněných o přezkum obvinění 2001, žádost K. o zastavení stíhání 2001 a 2002, žádost P. a B. o zastavení stíhání 2002, stížnost obchodní společnosti ohledně akcií 2002, výše uvedené žádosti a návrhy stěžovatelky 2002, 2004, 2007 a 2008, stížnosti dalších obviněných proti zahájení stíhání 2006, žádost K. o přezkum 2006, žádost P. o přezkum postupu policie 2007). Skutečnost, že od roku 2003 počet úkonů ubývá, nepředstavuje nečinnost orgánů činných v trestním řízení. Tyto se evidentně od roku 2002 zaměřily na zahraniční právní pomoc a souběžně s ní pak prováděly i další (zbývající) potřebné úkony vnitrostátní. Ty však nezpůsobují (dle obsahu vyžádaných spisů i následného vyjádření orgánů činných v trestním řízení k ústavní stížnosti) časové komplikace přípravného řízení.
Během roku 2003 až 2008 byly prováděny úkony zahraniční právní pomoci - Velká Británie, USA, Kanada, Kajmanské ostrovy. Pokud jde o tuto mezinárodní právní pomoc, Ústavní soud může konstatovat následující zjištění a závěry.
Na konci ledna 2002 byla žádána právní pomoc ve Velké Británii o výslech svědků. České orgány činné v trestním řízení postupovaly plynule a řádně reagovaly na dotazy ze zahraničí (vrchní státní zastupitelství zasílalo na výzvu další doplnění žádosti a podrobnější informace dle požadavku Velké Británie a rovněž urgovalo vyřízení žádosti; pro urychlení probíhala komunikace i prostřednictvím elektronické pošty). Žádosti bylo vyhověno na konci září 2004. Následně byla Velká Británie žádána také v roce 2006, 2007 a 2008, a to vždy o doručení usnesení obviněným. Žádosti z roku 2006 a 2007 byly již vyřízeny a realizace žádosti ze srpna 2008 byla již dvakrát urgována.
V dubnu 2006 byla žádána právní pomoc o doručení usnesení obviněnému v USA, avšak ta byla z důvodu vyhovění ve Velké Británii obratem ukončena téhož roku.
Na konci února 2005 byla v Kanadě žádána právní pomoc o výslech svědka S. Z předložených spisů vyplývá, že výslech byl plánován na září 2008, avšak následně bylo ze strany Kanady sděleno, že termín je odložen na leden či únor 2009. Komunikaci provádělo vrchní státní zastupitelství i Nejvyšší státní zastupitelství.
Ústavní soud může na základě spisového materiálu konstatovat, že rovněž při této právní pomoci postupovaly české orgány činné v trestním řízení plynule a na zprávy, dotazy či požadavky ze zahraničí reagovaly obratem a obsahově odpovídajícím způsobem. Zaslaly celkem 5 doplnění žádosti o právní pomoc dle požadavku zahraničí, urgovaly jednu odpověď (jinak však byla komunikace zcela plynulá a nebylo třeba urgovat), v zájmu rychlosti probíhala komunikace i elektronickou poštou. Reakce a odpovědi (včetně uvedených "doplnění") českých orgánů činných v trestním řízení byly dle složitosti do několika dnů či do měsíce (podání přitom bylo třeba přeložit).
V lednu 2002 byla žádána právní pomoc na Kajmanských ostrovech za účelem výslechu čtyř svědků. Této žádosti nebylo dosud vyhověno a ze spisů není zřejmé, v jaké době lze očekávat vyřízení žádosti. Komunikaci vede Nejvyšší státní zastupitelství poštou a pro urychlení i elektronickou poštou, v roce 2006 i telefonicky.
Na základě vyžádaného spisového materiálu musí Ústavní soud konstatovat průtahy toliko u Kajmanských ostrovů. České orgány musely v zahraničí opakovaně urgovat (celkem 16 urgencí). Komplikace jsou zřejmé jen na straně Kajmanských ostrovů (např. změna jejich právní úpravy, změna jejich státního zástupce, požadavek na zaslání žádosti od českého "soudu" s tím, že státní zastupitelství je nedostačující orgán, nepříznivé přírodní vlivy), přičemž teprve v roce 2006 Kajmanské ostrovy sdělily, že překlad žádosti i jejího doplnění jim není příliš srozumitelný a musel být ustanoven nový tlumočník a listiny zaslány znovu v jiné variantě překladu.
Kooperace mezi českými orgány podílejícími se na žádosti o právní pomoc byla (je) velice dobrá, ve vztahu k zahraničí české orgány reagovaly rychle (zcela přiměřeně dle rozsahu a složitosti) a obsahově odpovídajícím způsobem. Ústavní soud shledal víceměsíční časové úseky bez úkonů českých orgánů činných v trestním řízení v této právní pomoci, avšak tyto nelze rozhodně kvalifikovat jako bezdůvodné průtahy českých orgánů. Ve všech zjištěných případech, tj. 12. 4. 2002 až 21. 8. 2002, 14. 8. 2003 až 1. 3. 2004, 16. 7. 2004 až 12. 11. 2004, 16. 3. 2005 až 7. 10. 2005, 3. 5. 2006 až 8. 12. 2006, a 12. 2. 2007 až 24. 7. 2007, je třeba poukázat na to, že tyto časové úseky vždy následovaly po reakci (odpovědi) české strany (tj. česká strana zde čekala na prostudování zaslaných informací a případnou reakci zahraničí) či mezi dvěma urgencemi z české strany. Tedy jediným možným úkonem v těchto obdobích by mohla být toliko (další) urgence. Urgence, a to i opakované, byly přitom dle spisového materiálu zjevně neúčinné. Je třeba také dodat, že uvedená data jsou daty podání a je třeba u některých z nich ještě přihlédnout k doručování a jazykovému překládání (českými orgány v obou směrech).
Na základě výše uvedeného tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že v dané věci se české orgány činné v trestním řízení nedopustily nečinnosti či průtahů. Jednak jde o věc velké složitosti, a jednak příslušné orgány prováděly v trestním řízení úkony plynule a jejich reakce, i ve vztahu k zahraničí, byly rychlé a obsahově odpovídající. Příslušné orgány též využily všechny dostupné komunikační prostředky a možné právní "nástroje" (žádosti, urgence) k urychlení vyřízení zahraniční právní pomoci. Odpovědnost za délku přípravného řízení tak nelze přičítat českým orgánům. Ústavní soud tedy neshledal porušení práva stěžovatelky na rozhodnutí bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy), proto tuto část ústavní stížnosti odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu".
Pokud jde o návrh stěžovatelky na zastavení trestního stíhání, Ústavní soud pro úplnost poukazuje na své usnesení ze dne 8. 7. 2003 sp. zn. II. ÚS 32/03 a usnesení ze dne 5. 11. 2003 sp. zn. IV. ÚS 8/03 (obě dostupná na stránkách http://nalus.usoud.cz).
V souvislosti s délkou řízení stěžovatelka namítla též porušení jejího práva na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života. I v této části považuje Ústavní soud ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou.
Je skutečností, že každá trestně stíhaná osoba je vystavena jednak určitému psychickému tlaku ze strany orgánů činných v trestním řízení (spojenému s úkony trestního řízení), a jednak samo trestní řízení může mít výrazné negativní dopady do osobní, pracovní (materiální) a rodinné sféry obviněného. V daném případě však Ústavní soud neshledal, že by bylo do soukromí stěžovatelky zasahováno protiústavním způsobem. Z výše uvedeného vyplývá, že to nejsou orgány činné v trestním řízení, které by postupovaly liknavě, a tím prodlužovaly stěžovatelčino omezení života v souvislosti s trestním řízením. Rovněž z vyžádaných spisů vyplývá, že stěžovatelce není bráněno v jejím právu na obhajobu, stěžovatelka v průběhu přípravného řízení činila řadu podání a na stěžovatelčiny žádosti i stížnosti příslušné orgány řádně reagovaly. Zásah do stěžovatelčina soukromí v souvislosti s daným trestním řízením tak odpovídá složitosti předmětu řízení i okolnostem věci (zahraničí).
Ústavní soud neshledal, že by orgány činné v trestním řízení porušily stěžovatelčino právo zakotvené v čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 odst. 2 Úmluvy, proto i v tomto rozsahu ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
IV.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti dále brojila proti domovní prohlídce provedené dne 31. 1. 2001, a rovněž proti sdělení obvinění ze dne 30. 1. 2001 a jeho "upřesnění" ze dne 21. 2. 2001 (nezákonnost zahájení stíhání, formulace ve sdělení obvinění, nesprávný postup "upřesněním" sdělení obvinění).
Ústavní soud musí konstatovat, že v tomto rozsahu je ústavní stížnost opožděná, když evidentně překračuje zákonnou lhůtu stanovenou pro podání ústavní stížnosti v ust. §72 odst. 3 a 5 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud proto v tomto rozsahu ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu. Nadto tato část námitek nenašla odraz v závěrečném návrhu ústavní stížnosti; Ústavní soud je přitom petitem vázán.
Stěžovatelka také namítla, že orgány činné v trestním řízení objasňují pouze skutečnosti svědčící v její neprospěch a nikoliv též skutečnosti svědčící v její prospěch.
Toto tvrzení je dle Ústavního soudu zcela obecné a není zřejmé, z čeho tak stěžovatelka usuzuje, v čem a kdy měly příslušné orgány postupovat jinak. Ústavní soud proto tuto námitku považuje za zjevně neopodstatněnou, a proto ústavní stížnost v této části odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Stěžovatelka konečně namítla také subsidiaritu trestněprávní represe a poukázala na skončenou věc Městského soudu v Praze sp. zn. 30 Cm 25/2003.
Této argumentaci nemůže Ústavní soud v dané trestní věci přisvědčit. Předmět uvedeného obchodněprávního sporu a trestního řízení je zcela odlišný; zjištění, zda se obviněné osoby dopustily trestného činu, je v pravomoci orgánů činných v trestním řízení a nikoliv soudů občanskoprávních. Odkaz na nález ze dne 23. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 4/04 (in: Sb.n.u.ÚS, sv. 32, č. 42) je pak nepřípadný, když v této věci Ústavní soud poukázal na to, že soudy vůbec nepřihlížely k úpravě závazků (k soukromoprávnímu vztahu) a nebyly ani zjištěny všechny podstatné skutečnosti a výše škody mající vliv na výrok o vině i trestu; v této věci trestní soudy zjevně poskytly ochranu zájmům jednotlivce (fyzické osobě) v soukromoprávním vztahu.
Tato námitka stěžovatelky je tedy zjevně neopodstatněná a Ústavní soud ji odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. března 2009
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu