ECLI:CZ:US:2009:3.US.1971.09.2
sp. zn. III. ÚS 1971/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. I. Č. a 2. M. Č., zastoupených Mgr. Petrem Broďánim, advokátem se sídlem v Sokolově, K. H. Borovského 63, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 7 Tdo 197/2009, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 5. 2008, sp. zn. 10 To 17/2008, a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 1. 2008, sp. zn. 4 T 1/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť jsou názoru, že jimi byla porušena ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy").
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelé byli rozsudkem Krajského soudu v Plzni uznáni vinnými trestným činem obchodování s lidmi podle §232a odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zákona a trestným činem kuplířství podle §204 odst. 1 tr. zákona, dílem dokonaným, dílem nedokonaným podle §8 odst. 1 tr. zákona, obojí spáchané formou spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zákona, a odsouzeni k úhrnným trestům odnětí svobody v trvání pěti roků a podle §39a odst. 3 tr. zákona byli pro výkon tohoto trestu zařazeni do věznice s dozorem.
O odvolání stěžovatelů rozhodl Vrchní soud v Praze tak, že napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b) tr. řádu zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodl tak, že stěžovatelé jsou vinni ze spáchání trestného činu obchodování s lidmi podle §232a odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zákona a trestným činem kuplířství podle §204 odst. 1 tr. zákona, dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zákona, obojí spáchané formou spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zákona, a odsoudil je k týmž trestům jako soud prvního stupně. Podle §226 písm. a) tr. řádu byli stěžovatelé zproštěni obžaloby ohledně trestného činu kuplířství podle §204 odst. 1 tr. zákona spáchaného formou spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zákona, neboť nebylo prokázáno, že se tento skutek stal i ve vztahu k dalším poškozeným.
Dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu (jako zjevně neopodstatněné) odmítl.
V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že obecné soudy (soud prvního stupně, jakož i soud odvolací) učinily závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu, ačkoli nebylo prokázáno, že by již při "zprostředkování práce pro děvčata", včetně "poškozené V.", byli srozuměni s tím, že v klubech budou všechna "poskytovat také prostituci". Soudy obou stupňů vycházely při rozhodování výlučně z výpovědi této poškozené, a jiné přímé důkazy k tomuto jednání, jakož i k případnému posouzení její věrohodnosti, neprovedly s tím, že by již nenapomohly k objasnění věci. Odůvodnění tohoto závěru, jež se fakticky odvíjí z "domněnky soudu, jak by svědci vypovídali", je podle stěžovatelů "právně nepřípustné" již proto, že a priori odmítá "provádět důkazy svědčící ve prospěch obhajoby", byť tito svědci mohli přímo potvrdit, či vyvrátit svědectví poškozené, na jejímž tvrzení jsou téměř výlučně založena napadená rozhodnutí; stěžovatelé míní, že "minimálně svědkyně N. a nevyslechnutý svědek D. by dosvědčili, že poškozená V. společně se svým přítelem B. ovlivňovali svědky v této kauze". Těmito námitkami se měl podle názoru stěžovatelů zabývat se zřetelem k rozhodovacím důvodům nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, též Nejvyšší soud.
Ústavní soud představuje podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") soudní orgán ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod.
Ohledně námitek obsažených v ústavní stížnosti Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Není ani orgánem činným v trestním řízení a nemůže tyto orgány nahrazovat; pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s opatřenými skutkovými zjištěními (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94).
Co do stížností otevřené skutkové roviny (trestního) řízení platí jakožto obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), a tím vybočily ze zásad spravedlivého procesu (v podrobnostech k podmínkám, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod, viz kupříkladu usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 359/05). Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá též požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny.
V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud v procesních postupech obecných soudů porušení ústavních práv a svobod stěžovatelů neshledal.
Předně je namístě uvést, že stěžovatelé opětovně uplatnili námitky, jež adresovali již soudům obecným, které se k nim též adekvátně vyjádřily. V ústavní stížnosti jen pokračují v polemice s obecnými soudy, a to na úrovni jimi aplikovaného práva.
V rovině ústavněprávního přezkumu je především významné, že není důvod pochybovat, že soudy prvního i druhého stupně opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. řádu); přitom úvahy, jimiž se řídily při jejich hodnocení, vyložily dostatečně zevrubně, pročež i v podobě, jež poskytuje potřebný podklad pro kontrolu správnosti na nich založených skutkových závěrů. I kdyby soudy učiněné závěry byly kritizovatelné z hlediska správnosti, ústavněprávní reflex (jak bylo vyloženo) má jen zjevné vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů, což stěžovatelé nedokládají. Napadeným rozhodnutím nelze ani vytýkat nedostatek přiléhavého odůvodnění.
Ústavní soud opakovaně uvádí, že "základní práva a svobody působí v oblasti jednoduchého práva jako regulativní ideje, na něž obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva; porušení až jich, resp. porušení zjevné a intenzivní, jmenovitě v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s konsensuálně akceptovanými zásadami výkladu obecného práva, je pak způsobilé založit i porušení práv nebo svobod základních, chráněných ústavním pořádkem".
Rovněž do aplikace hmotného práva se tedy Ústavnímu soudu přísluší soustředit k úsudku, že k závěru o pochybení obecných soudů v takto definovaném rámci důvod není. Představa, že by v právním posouzení věci (v jejích jednotlivých částech) mohl být zahrnut prvek libovůle, rozumnou oporu nemá; právní názory, které soudy ve prospěch výroku o vině uplatnily, nevybočují ze standardů soudní praxe, a nelze je proto považovat ani za nepředvídatelné ani svévolné.
V rovině zcela konkrétní, resp. v jednotlivostech, a stěžovatelům již jen na vysvětlenou, lze dodat následující.
K námitce opomenutého důkazu (svědeckými výpověďmi) lze z odůvodnění napadených rozhodnutí dovodit, že soud prvního stupně a odvolací soud neshledaly důvod vyslechnout označené svědky k otázce věrohodnosti poškozené za situace, kdy již byla z četných dalších důkazů učiněna zjištění dostatečná. Obecné soudy v podrobnostech rozvedly, proč navrhované doplnění dokazovaní je nadbytečné (což výstižně rekapituloval Nejvyšší soud tak, že 1/ sama stěžovatelka "dříve pracovala v obdobných podnicích, a proto věděla, co se bude po děvčatech požadovat", dále 2/ oba stěžovatelé "věděli, že v nočních podnicích, kde měla děvčata pracovat na základě jimi uzavřené smlouvy o zastupování, dochází ze strany zaměstnaných dívek a hostů k provozování prostituce nebo jiných sexuálních praktik", a konečně 3/ "s některými děvčaty bylo rovněž předem hovořeno o tom, že by tam mohly provozovat tyto služby"). Nenastala tudíž situace, kdy provedení navrženého důkazu bylo odmítnuto bez věcně odpovídajícího odůvodnění, a z pohledu judikatury Ústavního soudu se proto o tzv. opomenutý důkaz nejedná (srov. např. již citované usnesení sp. zn. III. ÚS 359/05).
Ústavní stížnost zahrnuje (v tzv. petitu) též návrh, aby Ústavní soud zrušil usnesení Nejvyššího soudu také pro jeho údajnou kolizi s rozhodovacími důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, N 114/34 SbNU 187. Pro ústavněprávní přezkum je však zde určující, že závěry dovolacího soudu ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jsou odůvodněné, a to adekvátně (logicky, podrobně a přesvědčivě), čímž jsou možnosti Ústavního soudu vyčerpány. Lze doplnit, že jen v případech zcela extrémních lze ze zásady vázanosti zákonem stanovenými dovolacími důvody vybočit; tím však posuzovaná věc očividně není, jak ostatně stěžovatelům již dovolací soud vysvětlil.
Pak zde stojí za připomenutí, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Z předchozího - ve vztahu k vyloženým podmínkám zásahu Ústavního soudu do rozhodování soudů obecných - plyne, že tak je tomu v dané věci.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatelů jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. srpna 2009
Jiří Mucha v. r.
předseda senátu